Článek
Myšlenka pozemkové reformy se v českých zemích objevila už před vypuknutím I. světové války. Na síle nabrala díky zprávám z Ruska, kde bolševici zkonfiskovali veškerou velkostatkářskou a církevní půdu (Dekret o půdě 1917).
V nově vzniklém Československu měla být pozemková reforma provedena hlavně proto, aby se uklidnily sociální nepokoje mezi venkovským obyvatelstvem. Českoslovenští vládní představitelé se totiž obávali, že na síle jim může přidat bolševická revoluce, která se v té době šířila do Evropy z Ruska.
Situace před provedením pozemkové reformy
V roce 1918 téměř třetinu veškeré půdy v Československu vlastnily velkostatky. Většina jejich majitelů měla šlechtický původ. Konkrétně v Čechách byl největším držitelem půdy rod Schwarzenbergů, který zde vlastnil 247 736 ha. Na Moravě to byl rod Liechtensteinů, který vlastnil 135 706 ha. K další velkým šlechtickým velkostatkářům patřily rody: Černínů z Chudenic 61 430 ha, Colloredo-Mannsfeld 57 866 ha, Habsbursko-Lotrinský 57 832 ha, Kinští z Vchynic a Tetova 51 391 ha a Lobkowiczové 48 565 ha.
Z půdy vždy pocházela moc a prestiž šlechty. V republikánském Československu tak reálně hrozilo, že si v něm velký mocenský vliv udrží monarchisticky zaměřená společenská skupina. Pozemková reforma tak měla dokázat to, co zákon o zrušení šlechtictví nedokázal – zbavit šlechtu skutečné moci.
Příliš aktivní odpor ze strany šlechty proti připravované pozemkové reformě se neočekával, protože tím by jen zesílila odpor, který proti ní pociťovaly téměř všechny vrstvy obyvatelstva. Nedlouho po přijetí zákona o zrušení šlechtictví v prosinci 1918 na dělnictvo zaměřený Hlas lidu jasně napsal, co by se s nemovitým majetkem šlechty mělo stát: „A tak jak došlo k odstranění kusu středověku v podobě šlechtických výsad a titulů, tak také musí dojíti k zrušení hospodářského nadpráví šlechty! A že k vyvlastnění naloupených velkostatků dojde a dojíti musí, za to ručí moc demokracie a organizovaného proletariátu.“
Tři nejčastěji uváděné důvody pro provedení pozemkové reformy
Stát jasně deklaroval, že připravovaná pozemková reforma není primárně namířena proti šlechtě, protože se měla týkat pozemkového majetku všech velkostatkářů. Přesto bylo jasné, že nejvíce půdy bude zabaveno jejím největším vlastníkům, což byli šlechtičtí velkostatkáři.
Sociální: v nově vzniklém státě vlastnily třetinu veškeré půdy velkostatky, to vyvolávalo velké nepokoje zejména mezi velmi početnými malorolníky. Pozemková reforma měla toto napětí odstranit.
Politický: politické strany si uvědomovaly, že noví vlastníci půdy budou spolehlivými voliči pro stranu, která jim půdu zajistí. Proto také existovala většinová politická shoda na tom, že pozemková reforma má být provedena. Velké rozdíly existovaly v představách o jejím rozsahu i v tom, jak se bude půda rozdělovat a jaká bude vyplácena náhrada.
Nacionální: pozemková reforma byla představena jako odčinění Bílé hory a tři sta let trvajícího habsburského (německého) útlaku. Cizácká šlechta měla konečně Čechům vrátit nespravedlivě získaný majetek. Proti takovému pojetí se ozvalo několik kritických hlasů. K těm nejvýraznějším patřil názor předního českého historika Josefa Pekaře (svět aristokracie mu byl blízký), který přesvědčivě dokázal, že po Bílé hoře nebyl konfiskován majetek české šlechty ve prospěch zejména německé. Svým názorem se snažil bránit zejména českou šlechtu, které přiznával velký kulturní a politický význam pro dějiny českého národa.
Všechny zákony nutné pro provedení pozemkové reformy byly přijaty do května 1919 (pouze zákon o náhradách za převzatý majetek v dubnu 1920). Reforma samotná probíhala v letech 1919 – 1938 a řídil ji Státní pozemkový úřad (vznikl 11. 6. 1919). Stát od velkostatkářů postupně vykupoval zemědělskou půdu nad 150 hektarů a 250 hektarů celkové půdy. Tu následně odprodával středním a drobným rolníkům. Takto změnily majitele 4 milióny hektarů půdy (1 312 000 ha tvořila zemědělská půda).
Pomník pozemkové reformy z roku 1925 na rozcestí západně od Poplze.
Vyvlastněné pozemky stát původním majitelům zaplatil, ovšem za předválečnou cenu, která byla asi třetinová než tržní poválečná. Výsledná cena se totiž stanovovala z průměru cen v letech 1913-1915 na základě prodeje statku v té době. Stát navíc z konečné výkupní ceny srážel určitý obnos, jehož výše záležela na velikosti převzatého majetku a na termínu převzetí. Čím větší byl převzatý majetek a čím později jej stát od vlastníka převzal, tím větší byla srážka ze základní náhradové ceny. Maximální výše srážky byla stanovena na40 % základní ceny. Habsburkové byli jediným šlechtickým rodem, který neobdržel žádnou náhradu za zabavený majetek, protože byli považování za nepřátele státu. S určitou mírou nadsázky je možné říct, že díky prvorepublikové pozemkové reformě u nás proběhlo první znárodnění.
Jak na pozemkovou reformu reagovali šlechtičtí velkostatkáři?
Kolektivně měl zájmy šlechtických velkostatkářů hájit Svaz československých velkostatkářů založený v květnu roku 1919.Největší zájem na jeho založení měli Schwarzenbergové jako největší velkostatkáři v Čechách. Pro jednání zástupců šlechty poskytl tento rod prostory Schwarzenberského paláce v Praze. Jako svůj hlavní cíl si nová organizace vytyčila odvrácení či zeslabení dopadů pozemkové reformy a dosažení odpovídající náhrady za vyvlastněný půdní majetek. Podmínkou členství ve svazu bylo vlastnictví zemědělské či lesní půdy alespoň o výměře 100 ha a loajalita vůči republice. Požadovaná loajalita vůči novému státu měla jeho úřady vést ke shovívavosti v případě zásahů do jejich pozemkového vlastnictví. Členem svazu se mohli stát i nešlechtici, ale jen pro šlechtické velkostatkáře byly určeny jeho nejvýznamnější posty.
Zpočátku byla členy Svazu československých velkostatkářů i řada německých šlechticů, kteří tak chtěli dokázat, že i oni jsou vůči republice loajální. Brzy ovšem přišli s požadavkem na německou sekci, která měla působit v rámci svazu. To jim bylo zamítnuto, proto iniciovali vznik spolku pouze pro německé velkostatkáře pod názvem Verband der deutschen Grossgrundbesitzer in der Tschechoslovakei, který svou činnost zahájil 20. září 1920. Obě organizace spolupracovaly a snažily se co nejvíce zmírnit dopad pozemkové reformy na majetek jednotlivých velkostatkářů.
Alain de Rohan (1893-1976), jeden ze zakládajících členů Svazu německých velkostatkářů, majitel zámku Sychrov do roku 1945, hlava šlechtického rodu Rohanů do roku 1976, od roku 1935 člen Sudetoněmecké strany.
Existoval dokonce společný tajný politický korupční fond, který byl využíván k ovlivňování českých politiků, aby v parlamentu hlasovali v zájmu majitelů velkostatků. Finančně jej dotovali především němečtí šlechtici. Sympatie vládních úředníků se ovšem dosti často zastavovaly na hranicích německých statků. Němečtí velkostatkáři si z jejich chování velmi rychle vyvodili správný závěr, že v rámci Československa se svými požadavky neuspějí, proto z pozemkové reformy v Československu chtěli udělat mezinárodní otázku. Čeští velkostatkáři se od tohoto pokusu distancovali, protože se báli, že by to bylo chápáno jako činnost proti státu. Současně u nich panovala obava, že jakýkoliv proněmecký postoj povede k ještě většímu ohrožení jejich statků.
Němečtí velkostatkáři postupovali tak, že v roce 1922 založili organizaci pro mezinárodní porozumění v Československu (zkráceně Völkerbundliga). Měla pracovat na zlepšení situace menšin v Československu a odstranění rasové nenávisti, jejím hlavním cílem bylo kromě jazykového zrovnoprávnění německého obyvatelstva rovněž zastavení provádění pozemkové reformy. Právě skrze tuto organizaci se němečtí velkostatkáři odvolávali na právo o ochraně menšin ke Společnosti národů. V jejich stížnostech byla pozemková reforma v Československu popisována jako diskriminace vůči německé menšině. Velmi často také upozorňovali na to, že v Československu se převádí německý majetek do rukou spolehlivých Čechů. Rada Společnosti národů našla pouze v jedné německé stížnosti dostatečný důvod k tomu, aby se mohla projednávat na mezinárodním fóru. Respektovala totiž fakt, že právní režim a legislativa daného státu jsou jí nadřazeny.
Postavení šlechty v Československu po ztrátě titulů i velkých pozemkových majetků
Ztráta většiny pozemkového majetku šlechtu zasáhla mnohem více než zrušení šlechtických titulů v roce 1918. Zůstaly jim sice hrady a zámky včetně parků a přilehlé půdy, ale to zdaleka nestačilo pro zajištění finančních příjmů, které si vyžadovala péče o rodová sídla. Mnohá z nich tak začala chátrat, jiná přestala sloužit svým původním účelům. Například rodu Schwarzenbergů zůstal v Třeboni jen zámek s parkem. Aby si na sebe zámek vydělal, přestali jej užívat a začali jej pronajímat jako hotel. Podnikat v úplně nových oborech začala i spousta jiných šlechtických rodů, protože potřebovaly nahradit finanční kapitál, který jim předtím poskytovala půda.
Zámek Třeboň, majetek šlechtického rodu Schwarzenbergů v letech 1660-1940.
Přes všechny ekonomické ztráty zůstalo pro šlechtu hospodaření na velkostatcích významným zdrojem příjmů. Jako úspěšní podnikatelé začali šlechtici postupně získávat důležité funkce v různých hospodářských organizacích. Díky tomu získali dobré kontakty na velkostatkářské křídlo agrární strany. Životní filozofie šlechty včetně jejích zálib a reprezentativnosti se postupně dostávala zpět do módy. Přítomnost aristokratů začala být vyžadována na plesech či banketech a recepcích pořádaných zastupitelskými úřady v Praze, protože dodávala těmto akcím patřičný společenský lesk. Většina šlechticů nakonec dokázala úspěšně projít procesem „poobčanštění“, během kterého si ovšem udrželi zásady, tradice a hodnoty charakteristické pro prostředí nobility.
Na počátku 30. let 20. století systematicky budovaná averze vůči šlechtě z československé společnosti téměř vymizela. Nejlépe je to možné doložit ve sportovním prostředí. Mezi šlechtici bylo dost sportovců, kteří byli často průkopníky jednotlivých sportů (tenis, automobilismus). Při jejich účasti na závodech jim fandila většina národa. Například smrt Jiřího Kristiana Lobkowicze při automobilových závodech v Berlíně v roce 1932 byla přijímána s velkou lítostí a zármutkem i v tisku, který po vzniku Československa zastával vůči šlechtě nepřátelské postoje.
Spory mezi českým a německým etnikem postupně získaly úrodnou půdu i mezi dříve kosmopolitní šlechtou a ta se začala nacionalizovat. Co bylo v době existence habsburské monarchie nemyslitelné se v posledních letech existence Československa stalo realitou. Na nacionalizaci šlechty mělo velký vliv místo rodového sídla. Pokud bylo v regionech s převahou německého obyvatelstva, přihlásila se místní šlechta v drtivé většině k programu Sudetoněmecké strany. Naopak šlechta hlásící se k českému národu sídlila především v jazykově českých oblastech. Právě tato česká šlechta si i přes citelný zásah státu do jejích majetkových poměrů našla k nové republice pozitivní vztah, což se ukázalo v krizových letech 1938-1939, kdy se tito šlechtici postavili na obranu mladé republiky.
ZDROJE:
Michal Vomáčka: První pozemková reforma v ČSR a srovnání přídělů půdy v Plzeňském kraji. Plzeň 2016. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni.
Jan Křivanec: První pozemková reforma a její aplikace. Brno 2014.
Dita Jelínková Homolová: Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v Československu v letech 1918-1948. Praha 2017.
Zdeněk Hazdra: Šlechta v éře prvorepublikového Československa. Česká šlechta v první polovině 20. století (1918–1948).
Dita Jelínková: Transformace životní reality Alfonse Clary-Aldringena v postimperiálním světě: postoje, strategie, konsekvence.
