Článek
Krátce po skončení II. světové války se v pražském hotelu Belvedere na Hradčanech sešla zvláštní společnost. U stolu seděli důstojníci Obranného zpravodajství, což byla autonomní jednotka československého armádního sboru v Sovětském svazu. Vznikla v lednu 1945 a postupně se stala nejmocnějším nástrojem komunistů k uchopení moci v poválečném Československu. Hlavní postavou schůzky byl ovšem přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Oldřich Španiel. Jeho pokyn přítomným důstojníkům zněl jasně: „Jděte vyčistit rajón! Pamatujte si, že dobrý Němec je jen mrtvý Němec. Čím méně Němců zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. A stejně tak, čím méně jich přejde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“
Exilová vláda v Londýně plánuje vyhnání československých Němců
Prezident Beneš nikdy sudetským Němcům nezapomněl, že při rozbití Československa v roce 1938 sehráli roli páté kolony. Během exilu v Londýně proto připravoval plán, který měl zničit „esenciálních základy života“ německé menšiny na našem území. V lednu 1942 v memorandu „O otázce hranic ČSR“ uvedl, že pokud by měli být vyhnáni jen viníci války mezi českými Němci, bylo by nutné vyhnat odhadem tři sta až čtyři sta tisíc osob. Uvažoval o organizovaném transferu v kombinaci s určitými územními ústupky. V případě, že by provedení tohoto plánu nebylo možné, navrhoval Beneš zajistit předmnichovské hranice „a nechat prostě průběh událostem revolučním, jež po pádu Německa s jistotou přijdou.“
K provedení „domácí revoluce“ se přiklonila i zvláštní „Studijní skupina“ ve struktuře londýnského ministerstva národní obrany. Ta byla pověřena plánováním poválečných vojenských opatření včetně zajištění státní hranice. V červenci 1943 předložila čtyři varianty postupu, jak v Československu redukovat počet německého obyvatelstva:
- transfer asi dvou milionů Němců bez odškodnění za majetek, ovšem se souhlasem velmocí
- odstoupení menších částí pohraničního území v kombinaci s vysídlením maximálně devadesáti, přinejmenším však zhruba pětasedmdesáti, procent Němců
- výměna Němců za Čechy žijící v zahraničí a Lužické Srby, s předpokladem následné asimilace zhruba milionu Němců, kteří by v republice zůstali
- československá armáda obsadí v první fázi „řízené revoluce“ předmnichovské hranice a během asi jednoho týdne (!) vysídlí z území historických zemí 2, 846 milionu Němců (a k tomu ještě 649 tisíc Maďarů ze Slovenska a Podkarpatské Rusi a 78 tisíc Poláků ze Slezska), načež v dalším týdnu postihne stejný osud dalších 381 tisíc Němců (nyní mimo jiné i ze Slovenska a Podkarpatské Rusi), vystěhovaných z vnitrozemí železničními transporty
Beneš k těmto návrhů prohlásil: „Jde o to, abychom od samého počátku měli pevně v rukách několik význačných bodů v německém území. Ty musíme obsaditi a bude žádoucno prováděti teror, aby co nejvíce Němců uteklo. Při transferu chci, aby případný transfer byl také řešen z hlediska sociálního. Ponechali bychom si dělníky a rolníky, kdežto středního stavu, buržoazie a kapitalistů bychom se zbavili. Je třeba spojit národní revoluci s revolucí sociální.“
V březnu 1944 předložila „Studijní skupina“ další dokument, v kterém rozpracovala průběh „řízené revoluce.“ Ta byla doslova popsána jako „údobí násilí, teroru a bez oficielní úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů.“ Měla to být „domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným.“ Úředníci si představovali, že pokud proběhne vyhnání Němců rychle jako „spontánní lidová revoluce“, vláda za to nebude odpovědná. Prostě se řekne: „My jsme s tím neměli nic společného, lid si to vyřídil sám.“
Prezidentu Benešovi se tento návrh líbil nejvíce, což dokládají i jeho slova vyřčená v dubnu 1944 v rozhovoru s exilovým ministrem financí Ladislavem K. Feierabendem, že souhlasí i s „nuceným transferem a brutálním.“
Domácímu odboji byl postoj prezidenta Beneše vůči československým Němcům oznámen v poselství vysílaném z Londýna: „Je třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ.“
Ve zprávě z 1. září 1944, která reagovala na zprávu z Londýna, bylo mimo jiné uvedeno: „…rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly vedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, ostatně zcela přirozeně.“ Prezident Beneš na to reagoval slovy, že by do osvobozené vlasti přijel nejraději o něco později, protože „prvních čtrnáct dní se bude doma řádit“.
Československá armáda spouští „řízenou revoluci“
Emocemi nabitou atmosféru bezprostředně po skončení války ještě více rozpumpovali veřejné projevy nejvyšších představitelů armády i prezidenta Beneše. Už 10. května 1945 promluvil v převážně německé Jihlavě osobně ministr obrany generál Ludvík Svoboda. Jasně řekl, že všechny Němce je třeba vyhnat a slíbil, že armáda v tom bude účinně pomáhat. Prezident Edvard Beneš rozvášnil davy 12. května 1945, kdy se na své cestě z Košic do Prahy zastavil v Brně. Zde veřejně prohlásil: „Můj program je, já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“ Odezva na jeho řeč byla mezi českým obyvatelstvem více než příznivá a národ mohl začít „řádit“…
Prezident Edvard Beneš je vítán v Praze po návratu z londýnského exilu (16. května 1945).
Beneš věděl, že má málo času. V červenci 1945 se měla konat konference velmocí v Postupimi, kde se mělo rozhodnout i o osudu československých Němců. Prezidentova strategie proto byla jednoduchá: vyhnat co nejvíce Němců ještě před konferencí a postavit tak spojence před hotovou věc.
Fakta prokazují, že absolutní většinu násilností a celou organizaci „divokého odsunu“ prováděly vybrané jednotky československé armády pod přímým velením ministra obrany Ludvíka Svobody. Nebyl to tedy jen spontánní reakce českého obyvatelstva na brutální šestiletou německou okupaci, jak se léta tvrdilo.
Nástup armády do pohraničí v Čechách mělo připravit v Praze ustavené revoluční vojenské velitelství „Alex.“ V jeho čele stanul po osvobození generál Zdeněk Novák, který 15. května po poradě s veliteli nově vytvořených vojenských oblastí vydal rozkaz „vykázat všechny Němce z území historických hranic.“ Armáda ovšem nemohla v pohraničí zasáhnout okamžitě. Jako první zde proto začaly působit různé partyzánské skupiny. Jejich velitelé si pro rozkazy do Prahy jezdili většinou osobně a dostávaly je převážně ústně. „Revoluční formace“ potom prováděly odsuny Němců a často zřizovaly i takzvané revoluční soudy, jejichž řízení v nejednom případě skončilo popravou „odsouzených“ osob.
Masakr v Postoloprtech
Na území Čech se největšího masakru na Němcích dopustili vojáci československé armády na konci května v Postoloprtech. Nejprve jich několik tisíc shromáždili na několika místech. Mnozí z nich byli podrobeni brutálnímu mlácení a potom začaly popravy. Bez soudu vojáci zavraždili minimálně 763 osob. Celá událost měla velmi negativní mezinárodní ohlas, proto byla k jejímu prošetření zřízena v roce 1947 vyšetřovací komise Ústavodárného Národního shromáždění. Vypovídal před ní i přednosta vojenské kanceláře prezidenta generál Oldřich Španiel. Ten ve své výpovědi přiznal, že osobně udílel rozkazy důstojníkům Obranného zpravodajství, aby v Postoloprtech pozabíjeli co největší množství německých civilistů. Vyšlo najevo, že celou akci naplánovali důstojníci Obranného zpravodajství a československé armády. Souhlasili s ní nejvyšší představitelé armády i státu, včetně prezidenta Beneše. Žádné tresty ovšem nepadly, protože v roce 1947 už to byla politicky mimořádně citlivá věc a závěrečná zpráva z vyšetřování zůstala tajná.
Na Moravě byl nejtragičtějším případem „brněnský pochod“. Téměř 20 000 Němců muselo na konci května 1945 pěšky vyrazit z Brna k rakouským hranicím. Akce byla velmi špatně organizovaná, probíhala ve spěchu a nátlak brněnského městského národního výboru, který chtěl odsunem Němců uklidnit napjatou situaci ve městě. Na následky krutého zacházení zemřelo 1 700 osob.
„Bezohledně“ a „rychle“ se mělo postupovat i v případě německého obyvatelstva v okolí a na jih od páteřní silniční komunikace Brno – Jihlava – Praha. Ludvík Svoboda k tomuto účelu 21. května 1945 osobně do Jihlavy doprovodil samopalníky z československého armádního sboru. Místní Němci byli nejprve shromážděni na několika místech a 9. a 10. června jich bylo téměř 10 000 pod dohledem vojáků eskortováno až za rakouské hranice.
Následovalo vyhánění Němců ze Svitav a celého svitavského jazykového ostrůvku a z desítek vesnic na jižní Moravě. Posledním velkým zločinem „řízené revoluce“ na Moravě byl v noci z 18. na 19. června masakr 265 německých civilistů, převážně žen a malých dětí, na Švédských šancích u Přerova. Tato masová vražda navždy zastavila všechny pokusy o organizovaný návrat více než čtyřiceti tisíc karpatských Němců na Slovensko. Vraždění nedaleko Přerova se mělo plánovat během druhého pobytu generála Svobody v Jihlavě. On sám měl přivézt dopisy, v kterých bylo nařízeno, že Němci vracející se na Slovensko, mají být zlikvidováni ještě na území Moravy.
Ludvík Svoboda (1895-1979) velitel 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu, ministr národní obrany (1945-1950), prezident Československé socialistické republiky (1968-1975). Na fotografii z roku 1969 je zachycen při oslavách 25. výročí Slovenského národního povstání v Banské Bystrici.
Vláda přivírá oči nad divokým odsunem Němců
Zatímco Němci byli za „asistence“ československé armády násilně vyháněni ze svých domovů, vláda se tvářila, že chce o tomto problému jednat. Na zasedání konaném 23. května 1945 ministr vnitra Václav Nosek prohlásil, že „čištění republiky se musí státi podle promyšleného plánu. Jinak dojde ke křivdám a chaosu.“ Současně navrhl vytvoření komise, která měla vypracovat detailnější vysídlovací plán. Postup měl být takový, že po schválení vysídlovacího plánu jej měla realizovat armáda. Němci měli být v té době pouze koncentrováni.
Nic podstatného se ovšem nestalo, protože přednost měla „řízená revoluce“ prezidenta Beneše. Slova vládních představitelů o přípravě civilizovaného řešení německého problému měla uklidnit hlavně západní veřejnost. Divoké transporty Němců zejména do sovětské okupační zóny mezitím probíhaly nerušeně dál. Denně tak bylo z našeho území vyhnáno přibližně pět tisíc osob německé národnosti. První veřejná informace o probíhajících odsunech Němců zazněla až 13. června 1945 v rozhlasové projevu státního tajemníka ministerstva zahraničí Vladimíra Clementise. O násilí, které je provázelo, nepadlo ani slovo. Clementis se věnoval zejména podpoře Sovětského svazu v této otázce a vyjádřil naději, že také západní spojenci Československa ve vysídlování Němců pomohou.
Situace ovšem začínala být neúnosná, protože na úřadu vlády se postupně hromadily stížnosti, že civilní i vojenské orgány nemají jednotné pokyny, jak mají při odsunu Němců postupovat. Z dochovaných materiálů vyplývá, že zejména na ministerstvu vnitra začala stoupat nespokojenost s tím, že armáda si počíná zcela samostatně a nerespektuje žádné pokyny. Vojáci se prý odvolávali na rozkazy ministerstva národní obrany a prohlašovali, že jsou Svobodova armáda, která má vyhnat Němce.
Vláda chtěla nad celou situací získat kontrolu, proto 15. června 1945 z iniciativy premiéra Zdeňka Fierlingera schválila „Zatímní směrnice pro vojenské správy, resp. vojenské oddíly, provádějící opatření k zajištění nacistických zločinců a odsunu německého obyvatelstva.“ Moc velký efekt to nemělo, protože ještě v půlce července dostalo ministerstvo vnitra stížnost, že důstojníci armády nereflektují na nařízení z 15. června a vůči správním orgánům vystupují jako jejich nadřízení.
Sám prezident Beneš situaci kolem Němců v Československu „lakoval na růžovo“ 22. července 1945 v rozhovoru pro britského zpravodaje agentury Reuters. Prohlásil, že „navrhujeme v souladu se třemi velmocemi, aby se přistoupilo na jediné možné řešení, totiž přesun obyvatelstva. Navrhujeme, aby se tento přesun děl organizovaným a řádným způsobem a aby byl proveden lidsky.“ Pravda zaznít nemohla, protože by ohrozila postavení Československa v očích západních spojenců.
Násilné vyhánění Němců skončilo až po skončení konference v Postupimi. Na ní byl uznán požadavek Československa na odsun německého obyvatelstva. Spojenci v té době už věděli, že odsun Němců prakticky dávno probíhá. Proto požadovali pouze jeho dočasné zastavení, aby mohl být zajištěn „spořádaný a humánní“ průběh celé akce. Československá vláda s tímto požadavkem souhlasila a organizovaný odsun Němců byl na základě připraveného plánu zahájen v lednu 1946.
Britský premiér Winston Churchill, americký prezident Harry S. Truman a sovětský diktátor Josef Stalin na Postupimské konferenci v červenci 1945.
Zákon č. 115/1946 legalizoval násilí na Němcích
Prezident Beneš i vláda moc dobře věděli, jakému násilí byli Němci po skončení války vyvstaveni. Proto není divu, že 8. května 1946 schválilo Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé Zákon č. 115/1946 „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“. Tři krátké paragrafy měly právně ošetřit a zpětně legitimizovat násilné a jinak trestné činy z doby války. Velmi podivné bylo časové vymezení platnosti zákona. Vztahovalo se na všechny trestné činy definované tímto zákonem až do 28. října 1945. Měla tím být ochráněna zejména československá armáda, která na pokyn prezidenta a vlády v této době uměle vyvolané „revoluční“ bezzákonnosti prováděla brutální etnickou čistku zejména na obyvatelstvu německé národnosti.
Po roce 1948 si mohli všichni pachatelé trestných činů na Němcích oddychnout. Komunistické bezpečnostní orgány odmítaly vyšetřovat, státní zástupci raději neviděli žádná porušení lidskosti či zákonů, soudci odmítali soudit. Vraždy, sériové znásilňování, loupeže – cokoliv postihovalo Němce, bylo prohlášeno za povolené.
Výsledek „řízené revoluce“?
Tisíce mrtvých během „koncentrování“ Němců v různých táborech, kde panovaly nevyhovující podmínky a často docházelo k popravám bez soudu. Historik Tomáš Staněk odhadl celkový počet odsunutých Němců podle dobové armádní dokumentace vycházející z hlášení nižších velitelství. Za reálné považuje číslo 750 000 osob.
Jisté je, že plánovaný odsun Němců formou „řízené revoluce“ by nikdy nemohl proběhnout bez souhlasu sovětského politického vedení a těsné koordinace s velením sovětské okupační armády v Německu, Polsku, Rakousku a Československu. Příslušné rozkazy dostávali lokální velitelé armádních jednotek od vrchních velitelů armády se souhlasem prezidenta Beneše, ale nemuseli se nikomu zodpovídat. Právě z tohoto důvodu mohlo dojít k mnoha otřesným masakrům německého obyvatelstva.
Nelze popřít, že poválečné násilí na Němcích mělo svůj původ v tragických událostech let 1938–1945, kdy nejprve část sudetoněmeckého obyvatelstva sehrála zásadní roli v rozbití republiky. V následném období německé okupace se Němci dopustili mnoha krutostí vůči českému národu. Přesto však násilí, řízené a tolerované státními a vojenskými orgány v roce 1945, zůstává temnou kapitolou našich dějin, která by z nich neměla zmizet.
ZDROJE:
Jan Urban: Den hanby. Před 70 lety Československo amnestovalo poválečné zločiny na Němcích.
https://pr.denik.cz/doporucujeme/nejtemnejsi-udalost-novodobych-dejin-20221108.html
Nejtemnější událost novodobých dějin
Jan Urban: Kdo stál za masakrem karpatských Němců? Fotka v roli svědka
Historik odkryl nevítaná fakta o masakru. Chtěl jsem najít pravdu, říká
Tomáš Staněk – Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 1. část: Předpoklady a vývoj do konce května 1945
Tomáš Staněk – Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). 3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu“
Jaroslav Najbert: Obraz tzv. divokého odsunu Němců z Československa v československém tisku v roce 1945. Praha 2009. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Češi volali „smrt Němcům“, plivali na ně a bili je. Za odsunem stál postupimský mýtus.
