Článek
Po utichnutí posledních výstřelů II. světové války na našem území začalo budování nové republiky. Měla být úplně jiná než ta předválečná. Jejím hlavním „heslem“ byla národní jednota doprovázená silnou vlnou nacionalismu. Byla to reakce na reálnou hrozbu likvidace českého národa během německé okupace. V rámci budování národní jednoty získalo velkou oblibu vyjadřování jednotných stanovisek, umlčovány byly nepohodlné a nepříjemné názory. Změnit se měl i sociální a ekonomický charakter státu. Cílem bylo vybudování „socializující“ demokracie. Tento trend využili komunisté, kteří již veřejně nehlásali „boj třídy proti třídě,“ ale začali mluvit o „specifické cestě KSČ k socialismu.“ Vedení KSČ se rozhodlo získat moc pokojnou cestou tím, že pro socialistickou myšlenku získá „nadpoloviční většinu národa.“
Přesvědčovací kampaň komunistů byla ovšem plná lží, dezinformací, porušování platných zákonů a zneužívání mocenských pozic, které KSČ ovládala. Cíl byl jediný – vyostřit napětí ve společnosti. Nejhlasitější byli řadoví členové KSČ a jejich sympatizanti. V rámci podpory KSČ běžně vystupovali s radikálními sociálními a nacionálními požadavky. Stranou nezůstaly ani myšlenky bolševismu, které mimo jiné požadovaly zestátnění pozemků a průmyslu.
Budoucího vývoje se tak musely obávat i šlechtické rody, které zůstaly věrné státu. Už první republika jim významně zmenšila pozemkový majetek během první pozemkové reformy. Šlechta se s tím časem dokázala vyrovnat a majetkové ztráty začala nahrazovat podnikáním v různých oborech. Nyní jí reálně hrozilo, že pokud komunisté převezmou moc ve státě, tak přijde o veškerý majetek.
Schůzka zástupců rodu Kinských s prezidentem Benešem
Změnu politických i sociálních podmínek si moc dobře uvědomoval i organizátor šlechtických deklarací Zdenko Radslav Kinský. Tušil, že otázka šlechty by se opět mohla stát významným tématem v politickém boji o moc. Snažil se proto o setkání s prezidentem Benešem, aby zjistil jeho názor na postavení šlechty v osvobozeném Československu. Podařilo se mu to už v květnu 1945 pár dní po návratu prezidenta do Prahy. Výsledkem krátké schůzky byla dohoda, že se opět setkají v červenci.
Prezident Edvard Beneš v roce 1945 po návratu do Prahy.
Na domluvenou schůzku s prezidentem Zdenko Radslava Kinského doprovázel František Kinský. Oba muži uvažovali o dalším prohlášení šlechty, které by navázalo na prohlášení šlechty o věrnosti vůči Benešovi z roku 1938. V úvodu schůzky zazněla z úst Františka Kinského obava, že šlechta se opět dostává do postavení nepřítele občanů a státu. Konkrétně to doložil projevem ministra zemědělství Ďuriše (radikální člen komunistické strany), který pár dní předtím mluvil v Kostelci nad Orlicí a mimo jiné řekl, že šlechta jen vykořisťovala národ. Beneš se oba Kinské snažil uklidnit tím, že téma šlechty není na pořadu dne a že žádné prohlášení nemají připravovat. Dále je informoval o podepisování dekretů. Ujistil je, že nejsou namířeny proti věrným českým občanům. Měl na mysli zejména dekret, na základě kterého přišli Němci, Maďaři a takzvaní zrádci o majetek. Oba šlechtici po rozhovoru s prezidentem získali dojem, že část šlechty, která byla za okupace pronásledována kvůli přihlášení se k českému národu, zůstane radikálních zásahů do majetkových poměrů v zemi uchráněna.
Kampaň komunistů proti šlechtě
Čeští komunisté měli úplně jiný názor než prezident Beneš. Už od léta 1945 byla šlechta v komunistickém Rudém právu líčena jako společenská třída, která patří na smetiště dějin. Za vinu jí bylo dáváno, že vykořisťovala český lid a že neexistuje česká šlechta, protože po Bílé hoře se všechna poněmčila.
Články vycházející o šlechtě byly plné lží a dezinformací. Například vysoký úředník na ministerstvu zemědělství Ing. Jiří Koťátko ve sborníku Za nové Československo bojoval za „čištění“ české půdy. Mimo jiné napsal, že „Háchovští „velkozeměhryzové“ spojili svůj osud s Němci – proč by se tedy s jejich půdou mělo zacházet jinak než s půdou německou? Hle, pan rytíř von Daubek, pan hrabě Dohalský […]. Teď máme velkou většinu těch chlapů na předních místech listiny kolaborantů! Autorovi článku vůbec nevadilo, že rytíř Daubek jako antinacista emigroval do Ameriky, kde celou válku pracoval ve prospěch Československa. V případě hraběte Dohalského jako důležitý úředník ministerstva zemědělství totálně selhal, protože kdo jiný než on by měl vědět, že Dohalští dlouhodobě žádnou půdu nevlastnili… Navíc jako příklad kolaborantů vybral rodinu, jejíž členové aktivně během okupace bojovali za svobodu Československa a dva z nich za to zaplatili svými životy.
O celý majetek jako první přišly německé (většinou pronacistické) šlechtické rody na základě Benešových dekretů. Musely opustit svá sídla a odejít mimo hranice Československa. Ani šlechtické rody věrné republice si ale nemohly být jisté, že o svůj majetek nepřijdou, protože už v Košickém vládním programu (zveřejněný 5. dubna 1945) byla vyhlášena pozemková reforma. Nejprve měla být konfiskována bez náhrady všechna půda, budovy, mrtvý i živý inventář, pokud patřily občanům nepřátelských států, zejména Německa a Maďarska, německým, maďarským i českým a slovenským občanům Československa, kteří zradili a kolaborovali s okupanty. Takto zkonfiskovaný majetek měl být rozdělen domkařům, malým a středním rolníkům.
Chystanou pozemkovou reformu politicky využila zejména KSČ, která už na konci dubna 1945 vydala dokument pod názvem Co dělat, čím začít, kde se o pozemkové reformě již výslovně hovořilo jako o „konečném odčinění Bílé hory a navracení české půdy českému lidu, když cizácká německá šlechta, potomci pobělohorských lupičů měli být tentokrát úplně a definitivně vymýceni.“ Majetek měl být zkonfiskován bez náhrady.
Vítězství komunistů ve volbách v květnu roku 1946 jim otevřelo cestu k realizaci jejich volebního programu. Vláda v čele s Klementem Gottwaldem si jako jednu ze svých priorit stanovila dokončení prvorepublikové pozemkové reformy. Současně připravovala „novou,“ jejímž hlavním tématem byla otázka maximální výměry půdy v soukromém vlastnictví a možnosti zakládání zemědělských družstev.
Július Ďuriš (1904 – 1986), slovenský a československý politik Komunistické strany Slovenska, respektive KSČ, poválečný ministr zemědělství a ministr financí.
V říjnu 1946 připravilo ministerstvo zemědělství návrh šesti zákonů. Byl mezi nimi i zákon o revizi pozemkové reformy, který měl prověřit rozhodování o záboru velkostatků a zbytkových statků a půdu přidělit sociálně vhodným zájemcům. Díky příslibu další půdy zákon získal velkou podporu zejména na venkově. O půl roku později, v dubnu 1947, vyhlásili komunisté tzv. Hradecký program s heslem: Půda patří těm, kdo na ní pracují. Požadovalo se v něm mimo jiné i dořešení otázek spojených s vlastnictvím a přídělem půdy, popřípadě rozdělení veškeré zemědělské půdy nad 50 ha. KSČ vyvíjela tlak na parlament, aby přijal většinu jejích návrhů co nejrychleji. Na jednáních poslanců se začaly objevovat deputace rolníků, které dávaly najevo podporu plánům komunistů.
Tlak komunistů nesl své ovoce. V červenci 1947 byl přijat zákon (č. 142/1947 Sb.) o revizi prvorepublikové pozemkové reformy. Jeho první paragraf nařizoval, že revizi bude podroben zejména pozemkový majetek větší než 50 ha, který byl ze záboru vyloučen, uvolněn (dobově tzv. propuštěn) z důvodu veřejného zájmu nebo byl vlastníku přídělovým zákonem ponechán. Tento zákon už přímo ohrožoval i velké pozemkové majetky šlechtických rodů.
Lex Schwarzenberg
Zdaleka největší křivdu, co se týče šlechtického majetku, spáchal tehdejší československý stát na Adolfu Schwarzenbergovi. Ten se nikdy netajil svým antinacistickým postojem, během války podporoval exilovou vládu v Londýně i domácí odboj. Přesto byla na majetek schwarzenberské primogenitury (krumlovsko-hlubocké větve) po válce uvalena nucená správa na základě dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, vydaného 19. května 1945. Za nedlouho poté byl celý majetek dokonce konfiskován, protože při sčítání obyvatelstva v roce 1930 se měl Adolf Schwarzenberg přihlásit k německé národnosti. Podal odvolání, protože během sčítání nebyl přítomen v republice a sčítací operát za něj vyplňoval jeho německý správce, který automaticky vyplnil národnost německou. Ministerstvo vnitra ve svém posudku ve věci státního občanství uznalo, že není důvod pochybovat o české národnosti Adolfa Schwarzenberga a jeho státním československém občanství. Stejně tak bylo státními orgány potvrzeno, že bojoval za svobodu a územní celistvost Československé republiky.
Ovšem ve věci Schwarzenbergova odvolání vůči konfiskaci nebylo nikdy vydáno právní rozhodnutí. Rozsáhlý majetek schwarzenbergské primogenitury v rukou jednotlivce v hodnotě čtyř miliard korun byl vnímán jako něco nemravného a nepatřičného, jako relikvie časů, které už skončily.
JUDr. Adolf Schwarzenberg, Ph.D., (1890-1950) vévoda krumlovský, byl kníže ze Schwarzenbergu, hlava Schwarzenberské primogenitury, tzv. hlubocko-krumlovské větve, a titulárně i 15. vévoda krumlovský, 8. z rodu Schwarzenberků.
Komunisty až k nepříčetnosti dráždil fakt, že na Adolfa Schwarzenberga nebylo možné uplatnit znárodňovací dekrety. Pomohli si proto svým základním pracovním nástrojem – lží a v roce 1946 rozjeli dezinformační kampaň, která měla Adolfa Schwarzenberga v očích veřejnosti zdiskreditovat. Její hlásnou troubou se stalo Rudé právo, které v dubnu 1946 uveřejnilo článek pod názvem Odstranit semeniště němectví. Obsahoval i část textu rezoluce, která byla přijata v Horní Plané: „My nechceme, aby mezi námi byli lidé, kteří v době zvýšeného ohrožení republiky spolčovali se s nepřáteli našeho státu jako pan Schwarzenberg, který v té době hostil na svém sídle v Českém Krumlově anglického kuplíře s naší republikou Runcimana a německého zrádce Henleina a které vozil na hony po Šumavě. Schwarzenberské úřednictvo bylo semeništěm němectví a v době zvýšeného ohrožení bezpečnosti republiky semeništěm hitlerovského nacismu.“
Adolf Schwarzenberg se nedočkal omluvy ani poté, co bylo na základě šetření Státní bezpečnosti zjištěno, že sám Schwarzenberg od počátku činnosti Konráda Henleina opětovně varoval všechny své zaměstnance, aby se jakékoliv činnosti proti ČSR vystříhali.
Výsledkem celé kampaně proti majetku Adolfa Schwarzenberga byla příprava zákona, díky němuž mělo dojít k bezpříkladnému vyvlastnění majetku jednotlivce státem. Při jeho projednávání ve sněmovně bylo argumentováno, že s majetkem schwarzenberské primogenitury bude naloženo „v novém duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky. Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce.“ Nikdo z představitelů československého státu proti zákonu nevystoupil, přestože celý rod Schwarzenbergů se významně podílel na boji za obnovení samostatného a svobodného Československa.
Sněmovna byla v roce 1947 prosycena levicovou hysterií a poslanci všech stran neváhali ve prospěch zákona, který měl rozhodnout o osudu majetku Schwarzenbergů, záměrně falšovat historii. Sociálnědemokratický poslanec Sedlák začal historií rodu Schwarzenbergů až v 12. století a postupně líčil vývoj obrovského majetku tohoto dle něj německého rodu, který měl pocházet zejména z krvavé a otrocké práce českého pracujícího lidu. Poslanec za Československou stranu lidovou Josef Plojhar, uvedl, že tlumočí názory celé jihočeské Národní fronty, když konstatuje, že v nové demokratické republice nemůže být šlechtic a k tomu Němec majitelem tak rozsáhlého majetku.
Josef Plojhar (1902 – 1981) byl český a československý římskokatolický kněz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1945 kolaboroval s KSČ a po roce 1948 patřil k hlavním postavám ČSL coby loajální součásti komunistického režimu.
Komunisté považovali falšování dějin za jednu ze stěžejních metod jejich práce, proto není divu, že vystoupení komunistických poslanců připomínalo místy až grotesku. Poslanec Janouš ve své řeči uvedl, že „jižní Čechy měly své Schwarzenbergy, kteří jako polyp, jako chobotnice, natahovali svá chapadla do všech okresů jižních Čech, která obepínala a vykořisťovala všechny obory lidského podnikání […] A nejen to, měli k dispozici i své patronátní kostely a v těch kostelích své lavice a také své opěvovatele. Všechno sloužilo k tomu, aby bylo jejich jméno chváleno a velebeno. A přitom jižní Čechy tímto upírem vysáváné trpěly a byly brzděny ve svém vývoji.“ Zpravodaj právního výboru Jan Bartuška, se nebál přímo přiznat, o co skutečně komunistům šlo: „a sice o to, aby schwarzenberská doména zmizela, aby majetek byl zabrán bez náhrady. […] Tím se naplňuje v oblasti slavné jihočeské husitské tradice odčinění křivdy, kterou spáchali Schwarzenbergové na této jihočeské oblasti od okamžiku, kdy se spojili na pomoc s císařem Zikmundem proti jihočeským husitům a kdy se spojovali s německými utlačovateli a germanisátory, aby tam stavěli hráz proti češství, aby se stali nástrojem moci a cizí vůle.“
Adolf Schwarzenberg se projednávání zákona, který ho měl připravit o veškerý majetek v Československu, nemohl zúčastnit. Od roku 1946 žil ve Švýcarsku, protože v dalších zemích, kde vlastnil rozsáhlé majetky, neměl kde bydlet. V roce 1947 se snažil do Československa dostat, aby s pomocí svého advokáta mohl do jednání o zákonu zasáhnout. Československý generální konzulát v Curychu mu však odepřel vstupní vízum, oficiálně z toho důvodu, že neudal účel cesty. Rozčilený Schwarzenberg telefonoval na konzulát, kde uvedl, že účel cesty (uspořádání majetku v Čechách) do žádosti napsal. Odmítnutí víza chápal tak, že ho chce československý stát okrást.
Zákon č. 143/1947 Sb., o převodu rozsáhlých majetků hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi českou, přijalo Národním shromáždění 11. července 1947. Prezident Edvard Beneš jej signoval již 5. srpna 1947. Učinil tak, přestože Adolfa Schwarzenberga osobně znal a věděl, že podporoval zahraniční exil i domácí odboj. Důvodem pro přijetí zákona měly být pochybnosti o dosavadních vlastnících po stránce národní spolehlivosti a veřejný zájem, aby rozsáhlý majetek nezůstával ve vlastnictví jednotlivce. Jednalo se o bezprecedentní pošlapání právních principů. Byl to zákon namířený proti jednotlivci, přitom právo má být obecné.
Okraden tak byl člověk, který byl stíhán nacisty a který doufal, že po osvobození Československa mu bude jeho majetek zabraný gestapem alespoň částečně vrácen. Největší zklamání v něm vzbudil nevděk, kterým se mu za jeho podporu odvděčili vysocí političtí představitelé československého státu.
V komunistické diktatuře
Převrat v únoru 1948 umožnil komunistům završit projednávání zákona o nové pozemkové reformě. Příslušný zákon 46/1948 Sb. byl přijat 21. března 1948. Jeho první paragraf zdůrazňoval, že půda patří těm, kdož na ní pracují. Bez ohledu na výměru půdy měl stát vykoupit půdu, na které „vlastníci trvale sami nepracují.“ Tím byla prolomena do té doby garantovaná minimální výměra 50 hektarů. V květnu byla přijata nová ústava, která deklarovala, že československý lid se rozhodl vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která bude zárukou „pokojné cesty k socialismu.“ Dějinný vývoj Československa v ní byl shrnut jako boj s feudálními vykořisťovateli a německou dynastií Habsburků… Ústava pamatovala i na nejvyšší přípustnou výměru půdy v soukromém vlastnictví jednotlivce či spoluvlastníků, což mělo být 50 hektarů.
Pro šlechtice byla komunistická pozemková reforma definitivní tečkou za jejich existencí v Československu. O pozemkový majetek přišli díky znárodnění, což pro ně neznamenalo pouze velkou finanční ztrátu, ale ztratili tím i podstatnou část rodinné identity. Nechtěli se stát občany druhé kategorie, proto začali dobrovolně odcházet do emigrace.
Bezpečnostní složky komunistického Československa šlechtice označovaly jako „bývalé lidi,“ což byli osoby, které měly před komunistickým převratem velký majetek, patřily k politický aktivním nebo byly členy některé z církví. Za rizikové byly považovány jejich zahraniční vztahy a kontakty. Státní bezpečnost proto šlechtice neustále sledovala a často zatýkala. Na základě falešných obvinění je potom přiřazovala do vykonstruovaných politických procesů. Pokud byli vojenskou službou povinní, tak je čekala jako nespolehlivé a státu nepřátelské osoby služba u pomocných technických praporů. Živit se mohli pouze v dělnických profesích. Jejich děti nemohly díky nevhodnému třídnímu původu studovat na středních školách.
Zámek Tochovice. Arnošt Schwarzenberg jej zdědil v roce 1936 po svém strýci Bedřichu Schwarzenbergovi.
Osudy šlechticů, kteří se rozhodli zůstat v republice i po roce 1948, velmi dobře ilustruje život Arnošta Schwarzenberga. V roce 1948 mu byl zabaven velkostatek Tochovice, vzápětí byl on sám zatčen. Propuštěn byl v roce 1949 a pět let se živil jako dělník v jižních Čechách. V roce 1953 jej zatkla Státní bezpečnost a on byl jako obžalovaný zařazen do vykonstruovaného procesu tzv. ilegální protistátní skupiny „Josef Dušek a spol.“ Dostal deset let nepodmíněně a byl mu zabaven veškerý jeho majetek. V rozsudku o něm bylo uvedeno, že „jako příslušník vykořisťovatelské třídy nemohl se smířiti s lidově demokratickým zřízením našeho státu a veškeré své naděje na obnovení svého dřívějšího postavení vkládal v politický zvrat nynějších poměrů u nás a návrat kapitalistického řádu.“ Vězněn byl nejprve ve Valdicích odkud byl nakonec poslán na nucené práce do uranových dolů v Jáchymově. Díky intervenci svých příbuzných, diplomatů v rakouských službách a rakouských vládních představitelů, byl v roce 1957 propuštěn. I po těchto špatných zkušenostech nezvolil odchod do emigrace, ale zůstal až do své smrti v roce 1979 v Československu, protože tento stát pokládal za svůj domov.
ZDROJE:
Jan Kuklík, Daniela Němečková: Majetkové změny v ČSR v letech 1945–1948.
file:///C:/Users/Stanice/Downloads/_UserFiles_file_02_Metodika_07_CSR_1945-1948_PERNES_III_REPUBLIKA.pdf
Jiří Pernes: Československo mezi válkou a komunistickou totalitou (1945 – 1948).
Lex Schwarzenberg je černou skvrnou našeho práva. Šlo o pošlapání principů, míní historik Hazdra.
Zdeněk Hazdra: Česká šlechta v časech nacistické okupace (malé zamyšlení).
Tereza Blažková, Lukáš Blažek: Lex Schwarzenberg – historicko-právní pohled.
Dita Jelínková Homolová: Šlechta v proměnách. Osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha 2017.
Dita Jelínková: Chcete mě okrást… Majetková perzekuce Adolfa Schwarzenberga v dobách válečných i poválečných.
Zdeněk Hazdra: Prohlášení, které se již nekonalo… K osudům protagonistů deklarací české šlechty po roce 1945.
Dita Jelínková: Osudy aristokracie v Protektorátu. Perzekuce české šlechty se zřetelem k chlumecké větvi rodu Kinských.
Zdeněk Hazdra: Šlechta ve službách Masarykovy republiky Cesty Bořků-Dohalských z Dohalic, Jindřicha Kolowrata-Krakowského, Maximiliana Erwina Lobkowicze a Františka Schwarzenberga 20. stoletím. Olomouc 2013. Univerzita Palackého v Olomouci. Disertační práce.
