Článek
V roce 1938 vrcholila v Československu krize kolem požadavků sudetských Němců. Československá vláda všechny jejich požadavky odmítala. Hrozilo, že na podporu sudetských Němců vystoupí nacistické Německo a celý spor se stane roznětkou pro novou válku v Evropě. Francie jako nejdůležitější spojenec Československa se konfliktu s Německem obávala. V mezinárodní politice už neměla tak silné postavení jako bezprostředně po konci I. světové války a roli hlavního hráče přenechávala Velké Británii. Ani Britové netoužili po další válce, proto československou vládu tlačili k dohodě se sudetskými Němci.
Diplomatická mise lorda Runcimana
Britská vláda chtěla sudetoněmeckou otázku vyřešit bez použití zbraní, proto přišla s nápadem diplomatické mise lorda Waltera Runcimana, která měla obě znesvářené strany dovést k jednacímu stolu. V Československu tato mise působila v srpnu a září 1938. Obě znepřátelené strany chtěly pro ovlivnění názorů lorda Runcimana využít šlechty, která mohla díky svým mezinárodním kontaktům výrazně ovlivňovat politické dění.
Lord Walter Runciman (1905)
Diplomatických služeb šlechty jako první využila československá vláda. Prezident Beneš byl v neustálém kontaktu se Zdenko Radslavem Kinským a požádal ho, aby na svém sídle ve Žďáru nad Sázavou britskou misi pohostil 6. srpna 1938, což bylo pouhé tři dny po příjezdu lorda Runcimana do Prahy. Setkání se zúčastnili i zástupci několika dalších českých rodů. Manželce lorda Runcimana se jako skvělý společník jevil František Schwarzenberg, přesvědčený vlastenec, který potom tvořil manželům Runcimanovým téměř neustálý doprovod. O dva dny později vzal Kinský své britské hosty ještě na svůj zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Další návštěva u českých aristokratů proběhla na lovecké chatě Adolfa Schwarzenberga v Horní Plané ve dnech 20.-21. srpna1938. Mělo se tak stát přímo na přání předsedy vlády Milana Hodžy. Dle vzpomínek manželky lorda Runcimana hrála politika během setkání s českými šlechtici pouze okrajovou roli. Pokud na ni došlo, probírala se zejména otázka nedělitelnosti historických hranic českých zemí. Členové britské mise u českých šlechticů hledali zejména odpočinek od politických jednání během zábav typických pro šlechtu: lovy v lesích, projížďky po rozlehlých pozemcích, čajové dýchánky a slavností večeře.
I sudetoněmecká strana chtěla pro lorda Runcimana a jeho doprovod organizovat program o víkendech. Za tímto účelem zřídila tzv. společenský štáb. Velkou roli v něm hráli proněmecky smýšlející šlechtici. K jeho nejaktivnějším členům patřil Oldřich Ferdinand Kinský. Ten si agitaci pro německou věc vyzkoušel v Londýně v červenci roku 1938. Zprávy z našeho londýnského velvyslanectví jej popisovaly jako obzvláště horlivého zastánce německých požadavků. Československý stát považoval za bolševickou stvůru (zde narážel na spojeneckou dohodu se Sovětským svazem z roku 1935), kterou je třeba rozdrtit. Během společenských akcí na sídlech německých velkostatkářů Kinský otevřeně vystupoval jako stoupenec odtržení Sudet od republiky. Osobně pro lorda Runcimana a jeho doprovod zorganizoval projížďku po okolí jeho lovecké chaty v severních Čechách. Jejím cílem bylo navodit u členů mise dojem, že sudetské obyvatelstvo ekonomicky strádá vinou československé vlády, která není schopná tuto oblast řádně spravovat.
Za nejlepšího diplomata mezi proněmecky smýšlející šlechtou byl považován Max Egon von Hohenlohe-Langenburg. Sudetské Němce významně finančně podporoval, působil jako prostředkovatel v britsko-německých vztazích. Osobně se znal s Adolfem Hitlerem i dalšími předními nacistickými činiteli, jakými byli například Hermann Göring či Heinrich Himmler. Byl aktivním členem nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst (SD). V soukromém rozhovoru s Františkem Schwarzenbergem údajně řekl, že spolupracuje s SdP a s nacisty pouze proto, že pokud Hitler vyhraje, pak mu určitě vrátí jeho ztracený majetek – konkrétně revíry. Dokázal změnit taktiku Konráda Heinleina, který se chtěl vyhnout osobnímu setkání s lordem Runcimanem. Nakonec vůdce sudetoněmecké strany přemluvil, aby se s britským emisarem potkal na dvou jednáních ve dnech 18. a 28. srpna 1938 na jeho zámku Červený Hrádek (dnes patří do chomutovské aglomerace).
Max Hohenlohe s manželkou (1921)
Lord Runciman svou misi v Československu ukončil 16. září 1938. Britskému premiérovi Chamberlainovi oznámil, že jediným možným řešením ve sporu Čechů s Němci je odstoupení pohraničí Německu.
První deklarace české šlechty
Den po odjezdu lorda Runcimana zpět do velké Británie se na Pražský hrad dostavila delegace české šlechty. Během setkání s prezidentem Benešem chtěla demonstrovat věrnost vlastenecké šlechty českému státu a touhu zachovat historické hranice zemí Koruny české. Iniciátorem setkání byl Zdenko Radslav Kinský, který celou záležitost s Edvardem Benešem předem projednal. Přítomni byli zástupci 11 nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, za rod Kinských byl přítomen i František Kinský. Právě on přečetl prohlášení, které sebou šlechtici přinesli. Mimo jiné se v něm uvádělo: „Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti. Považujeme za svou povinnost uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme bránit.“
Zdenko Radslav Kinský (1896-1975)
Ze strany vlastenecké šlechty byla schůzka u prezidenta Beneše i reakcí na výsledky mise lorda Runcimana. Šlechtici tím dávali najevo svůj nesouhlas s postojem britské aristokracie, která měla velký vliv na zahraniční politiku ostrovního království.
Sudetoněmecká krize byla definitivně vyřešena na konferenci v Mnichově 29. září 1938. Československo bylo přinuceno přijmout diktát, který mu nařizoval odstoupit Německu pohraniční území obývané německou menšinou. Prezident Edvard Beneš na svou funkci abdikoval 5. října, ale kontakt se svými spolupracovníky nepřerušil. Očekával brzký střet s nacisty, proto je pozval do své vily v Sezimově Ústí. Tady je seznámil se svou představou boje proti Hitlerovi a dohodl s nimi potřebné organizační záležitosti. Za šlechtu se jednání účastnili diplomat Max Lobkowicz a v té době redaktor Lidových novin Zdeněk Bořek-Dohalský. Několik dnů poté odletěl bývalý prezident do exilu do Anglie.
V okleštěném Československu byl do funkce prezidenta 30. listopadu 1938 zvolen Emil Hácha. I jemu šlechtici projevili stejnou podporu jako Edvardu Benešovi. Audience vybraných zástupců šlechtických rodů se u prezidenta Háchy konala 24. ledna 1939. Mluvčím byl opět František Kinský, který svůj projev zakončil slovy: „Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.“
Pouze o pár dnů později začala Strana národní jednoty uvažovat o tom, že by šlechtě vrátila její tituly po předcích. Katolické noviny dokonce uveřejnily zprávu, že zákon proti titulům a celá anti-šlechtická kampaň byla chybou. Krátce po okupaci v březnu 1939 byl zákon zakazující užívání šlechtických titulů v Československu zrušen.
Šlechta v okupovaném Československu
Zbytek Československa nacisté obsadili 15. března 1939 a den poté byl na základě Hitlerova výnosu vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava. Vláda v něm měla být vykonávána v souladu s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.
Vláda generála Aloise Eliáše začala šlechtice systematicky začleňovat do politického života. Do vedoucích funkcí Národního souručenství (jediná politická strana v protektorátu) usedli hrabata Hugo Strachwitz s Karlem Belcredim a František princ Schwarzenberg. Úřadu ministra zemědělství se po útěku dr. L. K. Feierabenda do britského exilu (emigroval v lednu 1940) ujal další šlechtic – Mikuláš hrabě z Bubna a Litic. Protektorátní vláda se domnívala, že šlechtici budou vnímáni jako lidé, kteří už jen svými jmény symbolizují historické tradice českého státu a nebudou při jednání s nacisty trpět komplexy méněcennosti.
Do odboje se jako jeden z prvníchšlechticů zapojil Zdeněk Bořek-Dohalský,který se účastnil schůzky ve vile exprezidenta Beneše po jeho abdikaci. Působil jako Benešův důvěrníkpod krycími jmény „Halík“ či „Bedrník.“ Spojoval domácí protektorátní vládu a exilovou vládu v Londýně. Byl v osobním kontaktu s prezidentem Háchou i premiérem Eliášem. Informace jím posílané do Londýna pomáhaly legitimizovat zahraniční odboj soustředěný kolem Beneše v očích spojenců protihitlerovské koalice. Gestapo nakonec toto spojení odhalilo a 21. října 1941 Dohalského zatklo. Tři roky ho věznilo v pankrácké věznici a na sklonku války ve středu 7. února 1945 jej nechalo v Malé pevnosti v Terezíně popravit.
Zdeněk Bořek-Dohalský (1900-1945)
Zpravodajsky činný byl od prvních dnů okupace František Schwarzenberg, který do dubna 1940 působil v Kanceláři prezidenta republiky. Odešel na vlastní žádost, protože odmítl podepsat slib věrnosti Adolfu Hitlerovi. I on pomáhal udržovat kontakt mezi protektorátní vládou a exilovou vládou v Londýně. Byl mimo jiné v osobním kontaktu s podplukovníkem Josefem Balabánem, který působil ve zpravodajsko-sabotážní skupině gestapem pojmenované Tři králové. Pomáhal Židům, opatřoval prostředky pro pozůstalé rodiny po zatčených či popravených, zařizoval jejich distribuci a staral se o včasné varování ohrožených.
Kontakty mezi domácím demokratickým hnutím odporu a londýnskou exilovou vládou obstarával i Jindřich Kolowrat-Krakovský, činný mimo jiné v rámci odbojové skupiny Parsifal, tvořené převážně bývalými zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí.
Prohlášení šlechty v září 1939
Od počátku okupace vyvíjeli nacisté na šlechtice nátlak, aby se přihlásili k říšské státní příslušnosti. Mimo jiné argumentovali tím, že všechna šlechta je čistě germánská, což mělo znamenat, že i šlechta v českých zemích je německá. Příslušníci české šlechty se proto rozhodli, že formou deklarace dají jasně najevo, s jakým národem se identifikují. Toto vyjádření národní sounáležitosti dostalo formu dopisu, který formuloval František Schwarzenberg. Adresátem byl státní prezident Emil Hácha. Veřejné čtení prohlášení proběhlo 7. září 1939 v plénu Národního souručenství. Pro český národ měl tento dokument velký symbolický význam, protože více než osmdesát představitelů šlechtických rodů svým připojeným podpisem jasně přihlásilo k českému národu, nikoli pouze ke státu.
Vyjádření odporu vůči německé nacistické moci odmítnutím říšské státní příslušnosti a rozhodné proklamování češství znamenalo pro signatáře prohlášení ze září 1939 značné nebezpečí, protože to bylo chápáno jako „říši nepřátelský akt.“
Nacistická odveta se zaměřila na deset nejvýznamnějších šlechtických rodů. V květnu 1942 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich rozhodl o zavedení vnucené správy na jejich majetcích. Všichni museli na svém panství přijmout tzv. Treuhändera - správce věrné ruky, který dohlížel na spravování veškerého majetku. Jako oficiální důvod pro toto opatření bylo uvedeno, že se provinili podpisem pod prohlášení věrnosti prezidentu Benešovi v září 1938. Dále byli postižení šlechtici označeni za intelektuální štváče, kteří měli využívat svých německých jmen a šlechtických vztahů k podvratným činnostem, zejména ke špionáži. Celkově bylo pod dozorem německých správců 57 840 hektarů půdy. Ta měla být po německém vítězství ve válce využita pro německou kolonizaci.
Šlechtici požádali o intervenci prezidenta Háchu. Ten se na audienci s Heydrichem o této události zmínil. Dostalo se mu odpovědi, že „tato šlechta není německá ani česká, rozhodně se staví proti nacionálnímu socialismu a ostatně my jsme zavedli jenom vnucenou správu, i když jsme je mohli konfiskovat.“ Zastupující říšský protektor potom Háchovi „poradil“, aby se na něj v této věci už neobracel.
Rod Bořků-Dohalských z Dohalic platil za účast v odboji cenou nejvyšší
Mimořádné osobní hrdinství v boji proti nacistům prokázali příslušníci hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic.Tento rod se už na přelomu 19. a 20. století profiloval jako nacionálně český a demokraticky smýšlející rod. S první republikou byl velmi úzce provázán a do odboje se postupně zapojili tři bratři. Nejmladší byl již vzpomínaný Zdeněk Bořek Dohalský, důvěrník prezidenta Beneše. Druhorozený Antonín dosáhl úřadu metropolitního kanovníka svatovítské kapituly, stal se papežským tajným radou a po obnovení řádu sv. Lazara v českých zemích roku 1937 se stal jeho kanovníkem a kancléřem. Po okupaci ukrýval a zásoboval příslušníky odboje. Gestapo jej zatklo v červnu 1942 a deportovalo do koncentračního tábora v Osvětimi, kde krátce po příjezdu zemřel v důsledku nelidského zacházení. Nejstarší František působil v diplomatických službách. Do odboje se zapojil na konci roku 1939, zatčen gestapem byl ve stejný den jako jeho bratr Antonín. Byl vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau, ale podařilo se mu přežít. Po válce působil až do nástupu komunistů k moci jako československý velvyslanec ve Vídni.
Antonín Bořek-Dohalský (1889-1942)
Konec války
Příslušníci šlechty se aktivně zapojili i do událostí, které se na našem území odehrály v posledních měsících II. světové války. Karel Schwarzenberg inicioval v Čimelicích na počátku dubna 1945 vznik ilegálního národního výboru. Byl zvolen do jeho čela a společně s dalšími členy se tajně scházeli, aby jednali o vytvoření vojenské skupiny z občanů-vojáků, o opatření zbraní pro připravovaný odboj a o provedení převratu v obci.
Spojovacím důstojníkem velitele Pražského povstání generála Karla Kutlvašra byl František Schwarzenberg. Bojoval přímo na barikádách, překládal provolání České národní rady o převzetí moci do francouzštiny a angličtiny a přečetl je v rozhlase.
V závěrečných hodinách války se Karel Schwarzenberg v hodnosti poručíka se svým nevlastním bratrem Norbertem Kinským jako aktéři národního povstání v Čimelicích účastnili jednání o složení zbraní posledních vzdorujících jednotek SS, kterým velel taktéž šlechtic, hrabě Carl von Pückler-Burghauss.
ZDROJE:
Jan Županič : bořkové Dohalští z Dohalic.
Osudy české šlechty v minulém století
Zdeněk Hazdra: Šlechtic, diplomat a básník ve službách republiky: příběh Františka hraběte Bořka-Dohalského z Dohalic (1887–1951).
Monika Lebedová: Šlechta v éře první republiky. Pardubice 2009. Univerzizta Pardubice. Diplomová práce.
Česká šlechta v časech Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945)
Michal Plavec: Ulrich Ferdinand Kinský Šlechtic, letec, automobilový závodník a sportsman ve 20. století.
Jarmila Šebková: Česká šlechta a Runcimanova mise, 1938. Praha 2020. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Zdeněk HAZDRA: Šlechta ve službách Masarykovy republiky. Olomouc 2013. Univerzita Palackého v Olomouci. Disertačí práce.
Zdeněk Hazdra: Šlechtic, diplomat a básník ve službách republiky: příběh Františka hraběte Bořka-Dohalského z Dohalic (1887–1951).
