Článek
V dubnu 1968 v budově krajského národního výboru v Brně nebylo k hnutí. V jedné z kanceláří se nad mapami a právnickými texty skláněli muži, kteří se rozhodli přepsat osud země. Nebyli to žádní revolucionáři s puškami, ale špičkoví právníci a profesoři.
Mezi nimi vyčníval Vladimír Kubeš, muž, který musel po roce 1948 nuceně opustit univerzitu. Komunisty naštval návrhem ústavy, který byl postaven na principech politické demokracie a navazoval na tradice první republiky. Něco takového bylo v přímém rozporu s komunistickou ideologií. Teď byl zpět a spolu se svými kolegy rýsoval budoucnost Moravy. Všichni věřili, že nastal čas napravit křivdu z roku 1948, kdy komunisté zrušili zemské zřízení a udělali z Moravy jen administrativní přívěsek Prahy.
Tři státy
Jejich plán byl na tehdejší dobu šokující. Mezi historiky se pro něj vžil název „Alternativa I“. Podle tohoto návrhu mělo Československo zaniknout a nahradit ho měly tři samostatné státy: Čechy, Morava se Slezskem a Slovensko. Ne tři kraje ani země – ale opravdové státy.
To nebyla běžná federace, jak ji znáte z učebnic. Morava by byla od prvního dne plnohodnotným státem se sto poslanci, vlastní vládou, nejvyšším soudem a dokonce i vlastní hlavou státu. Čechy by byly státem. Slovensko státem. A teprve tyto tři státy by mezi sebou uzavřely státní smlouvu o tom, co chtějí spravovat společně – armádu, zahraniční politiku, měnu.
Kubeš a jeho tým to mysleli vážně: dokument výslovně počítal s tím, že každý stát může kdykoliv z tohoto svazku odejít. Nemusel by žádat o nezávislost – tu by už měl. Stačilo by vypovědět smlouvu.
Pojistka proti nadvládě Prahy
Návrh obsahoval i fascinující detail, který měl zabránit tomu, aby jeden národ ovládal ostatní. Federální parlament měl mít dvě komory. Zatímco v té první by sedělo 300 poslanců proporcionálně podle počtu obyvatel, v té druhé by byla síla rozložena naprosto spravedlivě.
Každá země – tedy Čechy, Morava i Slovensko – by do ní vyslala přesně 50 zástupců. Celkem 150 lidí by tak tvořilo horní komoru, kde by žádný ze tří států neměl převahu. I na ministerstvech to mělo vypadat jinak. Pokud by se ministrem stal Čech, jeho dva nejbližší spolupracovníci, státní tajemníci, by museli být Moravan a Slovák.
Historický Zemský dům (dnešní Nová radnice) na Dominikánském náměstí v Brně. Budova byla na počátku 20. století postavena právě proto, aby sloužila moravské samosprávě a sněmu. Génius loci tohoto místa tak v roce 1968 působil na reformátory více než symbolicky.
Morava v ulicích
Tento plán nebyl jen sněním pár profesorů v brněnských kancelářích. Mezi lidmi na Moravě se strhla lavina. V květnu vznikla Společnost pro Moravu a Slezsko a během několika týdnů k ní patřily desítky tisíc lidí. Zpočátku šlo o umělce a vědce, ale brzy se přidávali i úředníci a dělníci z fabrik.
Myšlenka trojfederace si získala dokonce i místní komunistické funkcionáře v Brně, kteří v ní viděli šanci, jak se vymanit z vlivu Prahy. O pár týdnů později se zdálo, že Morava už není jen regionem, ale rodícím se státem se vším všudy. Lidé v Brně cítili, že jejich město se konečně stane rovnocenným partnerem Prahy a Bratislavy. Zdálo se, že moravská orlice po dvaceti letech znovu vzlétne.
Dva smrtící údery
Všechny plány na spravedlivé uspořádání však dostaly tvrdou ránu. A to ze dvou stran. První překážkou byli slovenští politici. Ti o moravských plánech nechtěli ani slyšet už od jejich vzniku na jaře 1968. Pro Bratislavu byla federace otázkou národů – českého a slovenského. Jakékoliv dělení na tři části odmítali.
Definitivní konec nadějí pak přinesl 21. srpen 1968. Sovětské tanky, které vtrhly do československých měst, nepřivezly jen konec svobody, ale i stopku pro trojfederaci. V atmosféře nastupující normalizace moravská otázka komunisty obtěžovala. Slovo navíc postupně přebíral Gustáv Husák a další slovenští politici, kteří v Moskvě získali oporu, a jasně prosadili dualistický model: pouze Čechy a Slovensko.
Hořká prohra v říjnu 1968
Definitivní tečka přišla v říjnu 1968, kdy byl schválen zákon o federaci, kterému se říká „malá ústava“. Ta už o Moravě a Slezsku jako o samostatném státním celku nemluvila. Místo trojfederace vznikl stát dvou republik: České a Slovenské. Morava byla bez ptaní hozena do jednoho pytle s Čechami.
Tento krok rozhodl o budoucí podobě Československa na dalších 24 let. Zemské uspořádání, které Moravané tak chtěli, bylo smeteno ze stolu a nahrazeno modelem, ve kterém vládla opět Praha a Bratislava. Dokumenty o trojfederaci, na kterých profesor Kubeš a jeho tým tak usilovně pracovali, skončily v archivech jako připomínka jedné z největších nevyužitých šancí našich moderních dějin.
Promarněná šance na záchranu společného státu?
Kdyby se trojfederace prosadila, možná by vyvážený systém tří subjektů zabránil sporům mezi Prahou a Bratislavou, které vedly k rozpadu Československa 1. ledna 1993. Sovětská okupace a politický pragmatismus však moravský sen pohřbily. Příběh trojfederace zůstává fascinující ukázkou toho, jak blízko bylo Československo k úplně jinému uspořádání.
Článek vznikl na základě těchto zdrojů:
TAUCHEN Jaromír: Vladimír Kubeš a jeho podíl na přípravě trialistické koncepce uspořádání státu v roce 1968 [in:] Pocta Janu Svatoňovi k 70. narozeninám. Brno 2022, s. 101–118.
GONĚC, Vladimír: Od zmařené ústavy ke zmařenému ústavnímu zákonu [in:] Proměny evropského právního myšlení: k odkazu profesora Vladimíra Kubeše. Brno 2009, s 68–77.
TAUCHEN, Jaromír - KOLUMBER David: Constitutional Proposals Unveiled: A Detailed Study of Unrealised Drafts in Czechoslovakia. Gdańskie studia prawnicze. 2025, roč. 68, č. 3, s. 146-167.
