Článek
Ve sporu s Německem o pohraniční území (Sudety) v září roku 1938 se Československo ocitlo ve složité situaci. Na mezinárodní scéně jasně prohrávalo mediální válku s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Morálka armády měla být vysoká, ale nebylo vůbec jasné, jak se v případě povolávacího rozkazu zachovají sudetští Němci, Maďaři a Poláci, protože jejich mateřské státy byly vůči Československu naladěny velmi nepřátelsky. Armádní generálové dali prezidentu Benešovi jasně najevo, že bez vojenské pomoci od západních spojenců, zejména Francie, by případná válka s Německem byla velmi krátká a krvavá. Všechny naděje se tak upíraly k zemi galského kohouta, která se na mezinárodní scéně velmi zasloužila o vznik samostatného Československa a vždy ho považovala za svého spojence proti Německu.
Paul Joseph Goebbels (1897 – 1945) říšský ministr propagandy mezi svými. Zleva Adolf Hitler, Hermann Göring, Joseph Goebbels a Rudolf Hess.
Dodrží Francie své spojenecké závazky?
Nejistota československých vládních představitelů ohledně postoje Francie byla oprávněná, protože ve spojenecké smlouvě z roku 1924 chybělo jakékoliv ustanovení o konkrétní vzájemné vojenské pomoci. Byl to výsledek složité mezinárodní situace, v níž tato smlouva vznikala. Francouzská armáda obsadila v roce 1923 německé Porúří. Tímto bezprecedentním krokem chtěli Francouzi přinutit Německo k placení válečných reparací. Ostatní velmoci s touto agresí nesouhlasily a Francie se začala obávat, že proti Německu stojí sama. Začala proto hledat spolehlivého spojence. Viděla ho v Československu, a proto mu nabídla uzavření spojenecké smlouvy. Českoslovenští diplomaté se ocitli v choulostivé situaci, protože nechtěli naštvat Německo a současně chtěli vyhovět přátelsky nakloněné Francii. Jak to tedy udělat, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá? Pomyslnou obětí pro zachování dobrých vztahů s oběma zeměmi se nakonec stala vzájemná vojenská pomoc, která nebyla (na přání Československa) ve spojenecké smlouvě s Francií nijak konkretizována.
Vzájemnou vojenskou pomoc mezi Francií a Československem vymezila až Garanční smlouva z 16. října 1925. Byla vlastně přímým výsledkem složitých diplomatických jednání v Locarnu, kde vznikl Rýnský garanční pakt, který garantoval západní hranice Německa. Východní nijak zaručeny nebyly, dokonce mohly být podrobeny revizi. Proto spolu Francie a Československo uzavřely smlouvu, že si poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese. I v tomto případě byla vojenská pomoc Francie problematická, protože předpokládala, že prvním krokem v případě hraničního sporu bude mezinárodní arbitráž před komisí, jejímž členem mělo být i Německo…
Situaci ve sporu s Německem o československé pohraničí komplikoval i fakt, že od poloviny 30. let 20. století bylo Československo obklopeno pouze nepřátelskými státy. Českoslovenští politici proto hledali silného spojence, který by jim alespoň částečně pomohl zvrátit poměr sil. Nakonec po vzoru Francie uzavřelo Československo 16. května 1935 spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Opět tu byl ovšem háček. Jakákoliv pomoc byla navázána na Francii, která musela jednat jako první.
Armádní generál Maurice Gustave Gamelin (1872–1958), vrchní velitel francouzské armády v letech 1935-1940.
Prezident Beneš aktivuje tzv. pátý plán
Celou mimořádně složitou situaci ohledně německých požadavků na část československého území řešil prezident Edvard Beneš se svými poradci. Československý parlament totiž od března 1938 nezasedal, vláda sice jednala, ale o ničem nehlasovala. Na ramenou prezidenta tak ležela obrovská zodpovědnost a on zoufale hledal řešení, které by mladé republice zajistilo budoucnost.
Na počátku září 1938 se i největší optimisté v Československu začali smiřovat s myšlenkou, že Francie v případné válce Československa s Německem svému spojenci nepomůže. Tím byla ztracena i vojenská pomoc ze strany Sovětského svazu. Nikdo tehdy netušil, že ve skutečnosti neměl Stalin nic takového v úmyslu. Ten hrál svou vlastní hru, ve které sledoval jediný cíl – vyvolat vyčerpávající válku Německa se západními mocnostmi. Na jejím konci měl přijít čas Sovětského svazu, který měl do Evropy vpochodovat s proletářskou revolucí.
V polovině září už byla situace mimořádně kritická. Prezident Beneš v té době často sedával ve své potemnělé pracovně a zvažoval, zda má vstoupit na hodně tenký led a aktivovat tzv. pátý plán. Tím měla být tajná diplomatická mise do Paříže. V ní měl vybraný člen vlády tlumočit francouzské vládě Benešovu ochotu vzdát se části pohraničního území o rozloze 4 000-6 000 km² pod podmínkou současného přesídlení 1,5 až 2 milionů německých obyvatel do Německa. Nakonec se prezident rozhodl, že bude riskovat a do Paříže s tajným posláním vyslal tehdejšího ministra sociální péče Jaromíra Nečase.
Jaromír Nečas (1888- 1945) český sociálně demokratický politik, národohospodář, publicista, poslanec a ministr sociálních věcí v roce 1938.
Pár dnů po diplomatické misi ministra Nečase poslali Britové a Francouzi do Prahy nótu, v níž byl ustanoven požadavek na odstoupení třetiny území Československa s padesáti procenty Němců. Byla to podmínka pro vojenskou pomoc Francie a Británie Československu, pokud by muselo čelit útoku Německa. Nótu odmítli velitelé československé armády, ale vláda Milana Hodži ji 21. září 1938 přijala, přestože k tomu neměla souhlas parlamentu.
Nóta od spojenců měla být pro prezidenta Beneše velkým šokem. Je ovšem možné, že i pro tento případ už měl připravený plán. Navenek měl dál bojovat až do konce a západním mocnostem vyčítat jejich zradu. Dokládá to i jeho chování, když za ním s textem Mnichovské dohody na Hrad přišel vedoucí prezidentské kanceláře Jaromír Smutný. Bylo to velmi brzy ráno 30. září 1938. Prezident přišel do své pracovny přímo z koupelny, ještě v pyžamu a županu. Po seznámení se s textem se chytil za hlavu a zlomeným hlasem prohlásil: „Je to neslýchané, neslýchané! Strašné. Taková zrada Francie! Zradila nás úplně.“
Ve skutečnosti všechen ten nesouhlas a odpor mohlo být jen „divadélkem“ pro spojence i Hitlera. Jeho cílem bylo manipulovat se všemi aktéry Mnichovské konference tak, aby v Mnichově bylo Československu vnuceno přesně to, co chtěl sám Beneš. On sám ve svých úvahách vyšel z předpokladu, že agresivní chování Německa za pár let rozpoutá světový konflikt. Československo viděl v řadách vítězů a kalkuloval s tím, že s jejich podporou bude obnoveno v téměř stejných hranicích, jaké mělo před uzavřením Mnichovské dohody. Proto také vahou své autority a prezidentské funkce přesvědčoval a přesvědčil tehdejší československou vládu, aby vydala k odstoupení Sudet Německu souhlas a fakticky v této věci rozhodla, ač takové rozhodnutí mohlo učinit jen Národní shromáždění, tedy tehdejší dvoukomorový parlament.
Mobilizace československé armády v září 1938.
Neposlušnost ministra Nečase připravila Benešovi horké chvíle
O diplomatické tajné misi do Paříže se dochovaly Benešovou rukou psané instrukce, které měl ministr Nečas zničit. Ovšem ten si byl moc dobře vědom toho, že prezident Beneš je chladný pragmatik, který se dokáže zbavit každého svého spolupracovníka, pokud jeho čas „dozrál.“ Instrukce proto nezničil a o celé akci sepsal vlastní zprávu, aby měl pojistku pro případ, že by se na veřejnost dostaly podrobnosti o této „velezrádné“ akci.
To se opravdu stalo už během II. světové války, kdy o tajné diplomatické misi ministra Nečase otevřeně mluvili francouzští politikové. Prezident Beneš vždy vše vehementně popíral a současně na ministra Nečase v soukromí tlačil, aby zodpovědnost za pařížskou misi vzal loajálně na sebe. Chtěl po něm, aby tvrdil, že jeho návštěva ve Francii byla jeho vlastním průzkumem. Vše mělo působit tak, že jako sociálně demokratický člen československé vlády jednal s představiteli francouzských socialistů.
„Výlet“ ministra Nečase do Paříže v září roku 1938 nepřerostl v Československu v obrovský politický skandál pravděpodobně díky československým komunistům. Ti totiž vlastnili klíčový důkaz - ručně psané Benešovy pokyny. Není známo, jak a kdy se k nim dostaly. Oni sami jejich vlastnictví potvrdili až v roce 1957. Pokud je získali už v předválečné době, tak to pro ně určitě byl jeden z jejich hlavních prostředků nátlaku na prezidenta Beneše. Za jejich nezveřejnění jim určitě musel vycházet vstříc, což jim mohlo usnadnit cestu k moci, která skončila pučem v únoru roku 1948.
Dopustil se prezident Beneš velezrady, nebo vlastizrady?
Právníci definují vlastizradu jako trestný čin rozvracení republiky, kterého se může dopustit „každý její občan ve spojení s cizí mocností nebo s cizím činitelem.“ Velezrady se může dopustit pouze prezident, „když jeho jednání směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“
V Ústavě z roku 1920 bylo v § 67 odst. 1 uvedeno: „Trestně může býti [president republiky] stíhán jen za velezradu, a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké. Trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a způsobilost i tohoto úřadu později znovu nabýti.“
V době existence Československa byla velezrada nejčastěji interpretována dle Zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, který postihoval zločiny jako poškozování republiky a útoky na veřejné činitele, zradu a vojenskou zradu nebo urážku prezidenta. V pasáži nazvané „Úklady o republiku“ v § 1 je uvedeno: „Kdo se pokusí […] násilím přivtěliti cizímu státu území republiky neb odtrhnouti od něho jeho část, trestá se zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem na doživotí…“
Soudní řízení proti prezidentovi mohlo být vedeno i dle Zákona č. 36/1934 Sb., o trestním stíhání prezidenta republiky a členů vlády. Prezident mohl být dle tohoto zákona stíhán jen na základě obžaloby podané poslanci poslanecké sněmovny, jejíž návrh musel být opatřen alespoň 120 podpisy. Musel obsahovat přesné označení skutku, stejně jako označení oněch ustanovení zákona, která byla podle navrhovatelů porušena, respektive jejichž hypotéza a dispozice byly naplněny.
Prezident Beneš prvorepublikové zákony velmi dobře znal, nelze se mu proto divit, že tajnou diplomatickou misi do Paříže až dokonce svého života popíral. Současně se tím vysvětluje i to, proč ministr Nečas nezničil Benešovou rukou psané instrukce a proč nechtěl vše vzít na sebe. V případě prozrazení celé akce by totiž prezident Beneš pravděpodobně ztratil jen svou funkci, ale ministra Nečase by čekal doživotní žalář, či dokonce trest smrti…
Jak celou událost hodnotí historici dnes?
Mnozí z nich považují Benešův návrh za svého druhu vlastizradu, protože prezident bez vědomí vlády a parlamentu navrhl předání části území jinému státu. Přímo o velezradě mluví například historik Jan Cholínský v knize „Mnichovská zrada, nebo pražský krach? Nečasova mise a rozpad Československa v září 1938.“ Benešovo počínání z hlediska tehdy platných zákonů vyložil následovně: „Pokud by pravda o Nečasově misi vyšla najevo, Edvard Beneš mohl být (ať už jako prezident, bývalý prezident, nebo exilový prezident) obviněn z porušení ústavy a z velezrady. Pokud by byl uznán vinným, ztratil by přinejmenším (tj. podle meziválečného československého práva – viz Zákon č. 36/1934 Sb., podle kterého byl prezident vyňat z trestní odpovědnosti) prezidentskou funkci a způsobilost k jejímu dalšímu nabytí (podle § 67 Ústavy).“
O velezradě prezidenta Beneše je přesvědčen i bývalý předseda vlády a historik Petr Pithart. Má ovšem pro takové chování pochopení, protože od března 1938 se nesvolával parlament, vláda zasedala, ale nehlasovala a vše zůstalo na samotném Benešovi. Tíha rozhodování pro něj byla příliš těžká.
Druhý názorový proud v naší historické obci přijímá za své vysvětlení, že Beneš do Paříže důvěrně po Nečasovi nevzkazoval, že Československo je připraveno odstoupit pohraničí. (Skoro dva týdny předtím, než se o tom rozhodlo v Mnichově). Chtěl prý jen dát Francii najevo, kam může při jednání s Hitlerem zajít a odkud už Československo neustoupí. Nečasovu úlohu vykládají tak, že měl pouze sondovat, co by ještě Francouzi považovali za přijatelné při jednáních s Německem o Československu.
Zachoval se Edvard Beneš jako státník, pragmatik, nebo zrádce?
ZDROJE:
Jitka Kouřilová: Edvard Beneš: jeho politický život a názory. Liberec 2016. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci.
Markéta Rolincová: Ústavněprávní odpovědnost prezidenta republiky za velezradu a hrubé porušení ústavního pořádku. Brno 2017. Diplomová práce. Masarykova univerzita.
Jan Cholínský: Milníky na cestě ke komunistickému puči v Československu.
Tajný předmnichovský plán mohl Beneše stát funkci, ministra Nečase ale život, myslí si historik.
Mnichov 1938: Někteří historici odmítají tezi o zradě, šlo podle nich o vítězství Benešovy diplomacie.
Ladislav Kudrna: Český otisk v tajné světové diplomacii Znali čeští komunisté a diplomacie Spojených států již v zimě roku 1939 záměry Sovětského svazu?
Jaromír Nečas, pěšák Mnichova a tragická oběť loajality.
