Článek
Bylo krátce po osmé večer, 20. srpna 1968 ve Washingtonu. Do pracovny amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona vstoupil sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin s nótou, která oznamovala invazi do Československa. Víte, co udělal nejmocnější muž světa? Vůbec nepochopil, o čem je řeč.
Prezidentův poradce Walt Rostow mu musel text narychlo sumarizovat, zatímco ministři zahraničí a obrany o dvě hodiny později na krizovém štábu jen ohromeně přiznali, jak moc jsou zprávou zaskočeni.
Tento moment dokonale ilustruje to, co tvrdí historik Oldřich Tůma: Srpnová tragédie totiž nebyla výsledkem geniálního strategického plánu Kremlu. Byla to neuvěřitelně zpackaná akce na všech stranách.
„No Action“: Proč Washington Sověty nevaroval?
Často si říkáme, že jsme byli jen bezmocné oběti velmocí. Jenže fakta z amerických archivů jsou zdrcující: Američané se mohli pokusit invazi zabránit. Státní podtajemník pro politické záležitosti USA Eugene V. Rostow už v květnu 1968 napsal memorandum, ve kterém uvedl, že právě teď je vhodný moment poslat Rusům silný odstrašovací signál. Až překročí hranice, bude už pozdě.
Reakce jeho šéfa amerického ministra zahraničí Deana Ruska? Na dokument svého podřízeného pouze připsal lakonické „No Action“ (Žádná akce). Amerika dala Kremlu nechtěně zelenou svým nezájmem.
Proč? Hlavním důvodem byla „slepota“ americké administrativy, která se v roce 1968 soustředila pouze na válku ve Vietnamu a snahu o uvolňování napětí s Moskvou. Navíc Československo mělo u Američanů velký vroubek. Bylo jedním z největších dodavatelů zbraní do severního Vietnamu, které zabíjely jejich vojáky.
Brežněv v Kremlu zpanikařil
Proč vlastně tanky přijely? Jedna z vyvrácených teorií říká, že šlo o promyšlenou operaci, na jejímž konci mělo být rozmístění sovětských jaderných zbraní v ČSSR. Jenže fakta ukazují spíše na chaos. Krátce před invazí, po jednáních v Čierné nad Tisou, byla většina sovětského politbyra v takovém klidu, že odjela na dovolenou na Krym. To by nikdo v situaci promyšleného útoku neudělal.
Leonid Brežněv podle historiků nejednal podle dlouhodobého plánu, on prostě zpanikařil. Měl pocit, že se mu situace vymyká z rukou a že se Československo stane „buržoazním“. Jeho strach navíc neustále přiživovaly lži naší „páté kolony“ kolem Vasila Biľaka a spol. Ti Sověty přesvědčili, že mají ve vedení KSČ většinu a provedou převrat. Když tanky přijely a slibovaný převrat se nekonal, bylo už pro Moskvu na ústup pozdě.
Alexander Dubček (v první řadě vlevo) a prezident Ludvík Svoboda v roce 1968 při návštěvě rumunského vůdce Nicolae Ceauşesca v Československu. I přes hledání spojenců a usmiřovací taktiku nedokázal Dubček hrozbu odvrátit. Kreml si jeho kličkování vyložil jako slabost.
Dubčekova taktika nevyšla
Alexander Dubček od jara 1968 vysvětloval, v něčem dával kritikům poměrů v Československu za pravdu, v něčem se jim snažil oponovat, sliboval nápravu. Pravděpodobně chtěl získat čas do mimořádného sjezdu strany v září 1968. Bylo totiž pravděpodobné, že na něm ztratí své pozice Biľak a jeho podporovatelé.
Moskva s ním měla dlouho trpělivost, protože doufala, že ho pokojnou cestou přiměje, aby od reforem ustoupil. Na mimořádný sjezd KSČ ovšem Brežněv čekat nechtěl, protože tušil, že oslabí jeho příznivce. A navíc od vlastních informátorů měl zprávy, že KSČ velmi rychle ztrácí půdu pod nohama.
Z Dubčekova jednání nakonec Brežněv usoudil, že první tajemník ÚV KSČ už neovládá ani vlastní stranu a vydal pokyn k vojenskému zásahu.
Ironií osudu je, že Dubček krátce po srpnové okupaci podepsal ústupky (například obnovení cenzury), které by pravděpodobně stačily k odvrácení invaze vojsk Varšavské smlouvy.
Je to kruté zjištění: naše národní katastrofa nebyla nevyhnutelná. Kdyby Američané Sovětům pohrozili koncem uvolňování vztahů se Západem a Dubček jim dokázal jasně říct, že narazí na odpor celé společnosti, Moskva by se pravděpodobně rozhodovala mnohem složitěji.
Jak by vypadalo Československo 70. let, kdyby okupanti nepřijeli?
Historik Oldřich Tůma si položil otázku, kterou si po srpnu 1968 kladly miliony Čechoslováků: Jak by vypadal náš život, kdyby tanky zůstaly v kasárnách?
Jako první upozornil na zásadní fakt: hrozba intervence ze strany Kremlu by nikdy úplně nezmizela a byla by stále silnější, pokud by se Československo chtělo příliš vzdálit ze socialistického tábora.
V rámci těchto mantinelů by však podle Tůmovy analýzy došlo k obrovskému skoku kupředu, a to především ve třech sférách našeho života:
1. Konec „páprdů“ a nástup pragmatiků. Klíčem by byl plánovaný XIV. sjezd KSČ v září 1968. Bez okupace by z vedení strany zmizeli Biľak, Indra i Jakeš. Nahradili by je reformátoři a tehdejší pragmatici, mezi které patřil i mladší Gustáv Husák. Vliv komunistické strany by slábl a do popředí by se draly nezávislé odbory, sociální demokracie nebo Klub angažovaných nestraníků (KAN). Mohla by se zformovat vyspělá občanská společnost.
2. Kultura bez „trezorů“ a rock bez zákazů. Sedmdesátá léta by nebyla „ubíjející šedí“. Český film by pravděpodobně nečekal na dalšího Oscara třicet let, protože nová vlna by pokračovala a filmy by nekončily v trezoru. Rockové kapely by mohly hrát svobodně a fanoušci by se na dveřích sálů nesetkávali s falešnými nápisy o zrušení koncertu z „technických důvodů“.
3. Cestování a ekonomický skok. Hranice by zůstaly otevřené. Na Západ by sice lidé jezdili na „fingovaná pozvání“, ale jezdil by prakticky každý, kdo by chtěl. Vědci by využívali stipendia a emigrace by nebyla nevratným rozchodem s vlastí. Ekonomika by se pod reformami Oty Šika otevřela soukromé iniciativě a zahraničním investicím. Československo by se stalo členem MMF a Světové banky – byli bychom výkonnější verzí Maďarska.
Golden Kids s Martou Kubišovou v roce 1969. O pár měsíců později bude Kubišové zakázáno vystupovat na dlouhých dvacet let. Bez srpnové invaze by česká kultura nezažila normalizační pogrom a hvězdy jako Kubišová by nikdy nebyly umlčeny
Dvě cesty k pádu komunismu
I bez invaze by to nebylo jen idylické. Podle Tůmy by se politický vývoj dříve či později dostal na křižovatku dvou cest:
- Maďarský scénář: Komunistická strana by postupně ustupovala pluralitě, což by vedlo ke svobodným volbám mnohem dříve než v roce 1989.
- Polský scénář (domácí tvrdá ruka): Pokud by se reformy Kremlu zdály příliš nebezpečné, mohlo by se domácí vedení pokusit o mocenský zvrat „vlastními silami“ – zavést vojenský či výjimečný stav, podobně jako to udělal generál Jaruzelski v Polsku na začátku 80. let.
I tento druhý scénář by byl podle Tůmy stále „lepším neštěstím“ než reálná okupace. Odpor společnosti by totiž nebyl beznadějným bojem proti supervelmoci, ale jen proti domácí vládnoucí garnituře a takový konflikt by bylo možné vyhrát mnohem dříve.
Účet za diplomatickou slepotu
Zjištění, že srpnová invaze nebyla „daným osudem“, je pro nás dnes bolestivé. Ukazuje totiž, že jsme prožili 20 let života v nesvobodě a morálním rozkladu díky řetězci lidských chyb, lží a diplomatické slepoty.
Srpnová invaze a následná normalizace byly skutečně „nejhorším možným scénářem“ našich dějin. Bez ruských tanků bychom se vyhnuli ekonomické devastaci i hromadné demoralizaci společnosti, která se musela naučit žít ve lži. Svoboda se ztrácí mnohem snáze, než se pak desítky let znovu pracně dobývá.
Zdroje:
Oldřich Tůma: Nejhorší možná varianta. Srpen 1968. Soudobé dějiny 2008 (vol.15) 2, s. 318-340.
Co kdyby v srpnu 68 nepřijely tanky? Dubček by přišel o moc, Slováci se mohli odtrhnout.
Historik Tůma o srpnu 1968: Brežněvův odhad byl naprosto správný.
Spiklenci věděli o invazi v roce 1968 s předstihem. Nezávislost byla neurčitá, zdůrazňuje historik.
