Státem kontrolovaný hazard dorazil do Prahy v říjnu roku 1754

Náboženství mělo v habsburské monarchii vždy velmi silnou pozici, i proto byl postoj státu k hazardním hrám dlouho negativní. Situace se začala měnit na počátku 50. let 18. století, kdy stát povolil provozování číselné loterie, jejíž první tah se v Praze odehrál 12. října 1754 v paláci knížete Colloredo-Mansfelda. Proč právě v této době stát svůj postoj k hazardu radikálně přehodnotil?

Neúspěch ve válkách o rakouské dědictví (1740-1748) nepřinesl Rakousku jen ztrátu bohatého Slezska. Ještě větším problémem byla prázdná státní pokladna. Státní dluh se po uzavření míru vyšplhal na obrovskou částku 12 miliónů zlatých. Panovnice Marie Terezie se nechtěla Slezska vzdát a chtěla jej za každou cenu získat zpět. K úspěchu vedla jen jedna cesta - vybudovat moderní a silnou armádu, která by dokázala porazit v té době nejlepší armádu na evropském kontinentu – vojska pruského krále Fridricha II.

To se zdálo jako neřešitelný problém, protože ve státní pokladně byl obrovský finanční kráter a recept na úspěšné vedení války byl dle vynikajícího teoretika a polního maršála habsburské armády Raimonda Montecuccoliho (21. února 1609, Modena – 16. října 1680, Linec) jednoduchý, ale nákladný. Byly to tři věci: 1. peníze. 2. peníze. 3. peníze. Panovnice proto vydala svým rádcům pokyn, aby začali hledat všechny možnosti, jak do státní pokladny přivést více peněz.

Tragický stav rakouské státní pokladny přinutil panovnici věnovat pozornost i méně obvyklým zdrojům příjmů. Na jaře roku 1751 vyslechla i italského hraběte Octavia Cataldiho. Ten za ní přišel s návrhem, že peníze pro státní pokladnu získá provozováním číselné loterie. Měl s tímto druhem podnikání velké zkušenosti mimo jiné z Toskánska, které bylo součástí habsburské monarchie. Zde byl součástí skupiny italských šlechticů, kteří zde provozovali loterii janovského typu („lotto di Genova“). Podíl na zisku měl mít údajně i manžel Marie Terezie František Štěpán, který byl od roku 1737 toskánským velkovévodou a byl znám svou vášní pro hazardní hry.

V dnešní době by byl hrabě Cataldi považován za velmi úspěšného manažera a podnikatele, který se živí tím, že investuje peníze do rozmanitých podnikatelských aktivit. O úspěchu loterie v Rakousku byl zřejmě skálopevně přesvědčen, proto učinil císařovně nabídku, že ji bude provozovat na vlastní náklady. Marie Terezie tím neměla co ztratit, a proto 18. srpna 1751 vydala patent, kterým hrabě Cataldi získal výhradní privilegium na provozování loterie janovského typu v rakouských a českých dědičných zemích na deset let za roční pachtovné ve výši 260 000 zlatých. Měl povoleno loterie zřizovat, přijímat jak domácí, tak zahraniční vklady do hry a uskutečňovat během roku libovolný počet tažení. Směl také podle svého uvážení vybírat a zaměstnávat úředníky, kolektory a korespondenty.

Samotná loterie se skládala z 90 losů s čísly od 1 do 90, na které se měla vždy před tažením napsat jména chudých děvčat. Tažení probíhala veřejně za přítomnosti loterijních komisařů. Z kola štěstí se vytahovalo 5 výherních čísel. Vítězná čísla byla následujícího dne publikována v tisku. Pět chudých děvčat, jejichž jména byla zároveň s čísly vytažena, získalo„sňatkový příspěvek“ ve výši 30 zlatých. Minimální částka nutná pro účast ve hře byla stanovena na jeden groš, horní částka omezená nebyla. V případě uhádnutí jednoho čísla výherce získal dvanáctinásobek vsazené částky. Pokud jej vsadil s podmínkou, že se číslo vyskytne na určitém místě, například jako první, druhé, atd. vyhrával šedesátinásobek vkladu. Při uhádnutí dvou čísel (ambo) se vyplácel 225násobek a v případě tří uhádnutých čísel (terno) 3000násobek.

První losování janovské loterie v Rakousku se odehrálo ve Vídni 21. října 1752 v paláci hrabat Lobkowiczů za účasti velkého množství urozené i neurozené veřejnosti. Hrabě Cataldi byl velmi dobrý marketér, a proto chtěl losování uspořádat v italském stylu. Císařovnu požádal o svolení, aby celou událost doprovázela produkce trubačů a jako stráž chtěl 50 granátníků. Marie Terezie to odmítla s tím, že podobné „divadlo“ patří do Itálie. Jako stráž povolila hraběti pouze osm mužů jízdy. Ovšem o průběhu losování i o vylosovaných číslech chtěla být informována. Dle dobových novin získal nejvyšší výhru v hodnotě 600 dukátů ševcovský učeň Huber.

Číselná loterie si v Rakousku velmi rychle získala obrovskou oblibu zejména u chudších obyvatel, přestože pravděpodobnost výhry byla velmi nízká. Naděje či naivita vítězila nad racionálním úsudkem. Většina sázejících věřila, že právě jim 5 vylosovaných čísel změní životní osud a zbaví je bídy. Jejich víra byla šikovně přiživována v tisku, kde pravidelně vycházely zprávy o výhrách. Velmi brzy začaly kolovat i různé pověry, které měly určovat výherní čísla. Často se vsazená čísla psala na lavice v kostelech nebo připevňovala na brány klášterů - pokud tato čísla nevyhrála, mohl člověk svést vinu na své hříchy. Dalším kuriózním způsobem bylo psaní čísel na márnici. Čísla, která dle pověry do dalšího dne zmizela, měl dotyčný vsadit. Šílenství kolem loterie prý dosáhlo takových rozměrů, že celá Vídeň jednou údajně vsadila číslo, jež se v noci před popravou zdálo delikventovi – a prohrála. Na popularitě loterie se dokázali přiživit i vynalézaví obchodníci, kteří začali za malé částky prodávat „zaručeně pravdivé“ knihy na odhalení nebo výpočet jistých čísel pro výhru – snáře a návody psané přímo pro vypočítávání čísel do loterie.

Za prvních deset let (1753-1763) existence loterie činily celkové výnosy více než 7,5 milionu zlatých, tj. přibližně 750 000 zlatých/rok. Pro srovnání, celkový daňový výnos ekonomicky nejrozvinutější části habsburské monarchie, tj. Čech, Moravy a Slezska v té době nepřevyšoval 3,5 milionu zlatých/rok. Čistý zisk hraběte Cataldiho za prvních deset let po odečtení ročního nájemného byl přibližně 687 000 zlatých. V dalších letech se pachtovné, kauce i poměr čistého přebytku pro stát zvyšovaly. Do státní pokladny během jejího pronajímání přiteklo přiteklo asi 15 milionu zlatých. V roce 1787 stát pronajímání loterie zrušil a dále ji provozoval ve vlastní režii, protože chtěl mít pod kontrolou všechny finanční prostředky, které z ní plynuly.

U sázkařů se loterie těšila velké přízni, proto zprvu zanikaly varovné hlasy, že bude mít negativní dopad na životy lidí, kteří podlehnou jejímu kouzlu a sázením si sníží již tak nízkou životní úroveň. Zanedlouho bylo zřejmé, že se loterie začíná chovat jako regresivní daň, protože nejvíce finančních prostředků na ni vydávali osoby, které měli velmi nízké příjmy. Velká část veřejných příjmů získaných z loterie tak paradoxně pocházela z kapes těch nejchudších.

Rainer Buland: Geschichte der Lotterien im deutschsprachigen Raum„Ach Glück du Göttin sey mir günstig.“ [online] Poslední změna 25.3. 2008 [cit. 2024-10-13]. Dostupné z: www.wissenschaft.de.

Gabriele Schmid: Zahlenlotto und Klassenlotterie in der Habsburgermonarchie 1751 – 1918: Reformen und Widerstände. Diplomarbeit. Wien 2008.

Ondřej Ertl: Vývoj právní úpravy loterií do rozpadu Rakousko-Uherska. Praha 2012.

Pavlína Olašáková: Zákon o loteriích a problematika odvodu části výtěžku na veřejně prospěšné účely. Diplomová práce. Brno 2014.

Matzner, Nils; Millonig, Elisabeth; Bauer, Stefanie; Grillitsch, Marie-Theres; Barben, Daniel (2016): Die Lotterie zwischen Spiel und Politik. Theorie, Geschichte und Gegenwart der Lotterie. In Wilfried Elmenreich, Horst Peter Groß (Eds.): Das Spiel. Interdisziplinäre Perspektiven auf ein vielgestaltiges kulturelles Phänomen. München: Profil, pp. 131–171.

Ondřej Plecháč: Vývoj právní úpravy hazardních her. Diplomová práce. Praha 2017.

Lucie Fajfrová: Loterie jako zdroj veřejných příjmů. Bakalářská práce. Brno 2021.

Alžběta Masariková: Loterie pohledem českého tisku 19. století. Bakalářská práce. Pardubice 2023.