Článek
Na podzim roku 1914 napsal moravský místodržitel Oktavian Regner von Bleyleben důvěrný dopis rakouskému ministrovi vnitra. Snažil se ho varovat před aktivitami českých sokolů, které považoval zrádné. Doslova napsal: „Milý příteli, dnes zde byli u mne páni ze Sokola brněnského a oznamovali, že zařídili v Sokolovně lazaret. Je to nestydaté farizejství. Vždyť znám Sokolstvo jako nejnebezpečnější, destruktivní živel v monarchii, který by měl do posledního článku býti vyhlazen.“
Místodržitel měl správné tušení, ale celou pravdu neznal. Netušil, že vedení Sokola počítá s možností, že se jejich organizace může stát armádou, která pomůže Čechům vybojovat samostatnost. Rudé košile po vzoru Garibaldiho italských revolucionářů v té době nosilo přibližně sto tisíc sokolů. Představovali téměř vojensky organizovanou sílu, jejíž akceschopnost pramenila z pěstované vnitřní disciplíny.
Rakouské orgány tuší velezradu
Starostou České obce sokolské byl během I. světové války právník Josef Scheiner. Byl považován za velmi schopného organizátora a řečníka. Krátce po vypuknutí války společně s dalšími představiteli Sokola připravil plán, který měl rakouské úřady uchlácholit a přesvědčit o jejich loajalitě. Nabídli vládě sokolské tělocvičny jako lazarety pro zraněné vojáky. Péče o ně měla krýt přípravy k odboji.
Na sokolskou organizaci nezapomněl ani český protirakouský odboj. Jeho činnost měla sjednocovat Maffie jako hlavní orgán českého domácího odboje. Počátky organizace spadají do prosince 1914, její předsednictvo bylo zvoleno v březnu 1915. Kromě politiků Karla Kramáře, Aloise Rašína, Přemysla Šámala a Edvarda Beneše do něj patřil i starosta Sokolů Josef Scheiner.
Starosta Sokola Josef Scheiner (na fotografii uprostřed) hovoří k davu na manifestaci v průběhu převratu v říjnu 1918.
Policie jej preventivně sledovala od vypuknutí války. V květnu 1915 měla pocit, že na něj má dostatek důkazů, proto ho zatkla a obvinila z velezrady. Důkazy? Jeho předválečné styky s francouzskými gymnasty, založení Svazu slovanského sokolstva a podezřelé kontakty se zahraničím. O Maffii naštěstí nepadlo ani slovo. Scheiner strávil ve vyšetřovací vazbě více než dva měsíce, aby se ukázalo, že důkazů proti němu nebylo dost, takže musel být propuštěn.
Sokolové ovšem zůstali pod zvýšeným dohledem rakouské policie. V listopadu došla rakouským orgánům trpělivost a celá organizace dostala zákaz činnosti. Josef Scheiner se dobrovolně stáhl do ústraní, aby neohrozil ostatní členy Maffie.
Další tři roky museli sokolové pracovat v ilegalitě. Jednoty a župy fungovaly dál jako samostatné právní entity, které nešlo rozpustit jedním příkazem. O tři roky později se tato decentralizovaná struktura ukázala jako zásadní výhoda. Organizace mohla bez velkých problémů obnovit svou činnost a zapojit se převratu, který měl Čechům přinést samostatný československý stát.
Setník Rošický pomáhá sokolům budovat tajnou armádu
V září 1918 bylo všem jasné, že se blíží konec války. Členové Maffie se začali každý týden scházet v bytě u Josefa Scheinera. Plánovali převrat a rozhodovali, jaké úkoly v něm hlavní představitelé odboje budou mít.
Aktivována byla tzv. Vojenská Maffie, která měla připravit vojenské převzetí moci po zhroucení Rakouska-Uherska. Do jejího čela byl jmenován starosta Sokola. Nebyl voják, takže vojenské záležitosti svěřil do rukou setníka rakousko-uherské armády Jaroslava Rošického.
Byl to zkušený důstojník, který měl za sebou těžké boje na ruské i italské frontě. Utrpěl během nich těžké zranění, které mu dále umožňovalo jen službu v týlu. Byl proto převelen do Prahy, kde na vojenské škole učil taktiku. V srpnu 1918 se dostal do kontaktu s Mafií a začal pro ni pracovat.
Setník Jaroslav Rošický na jedné z manifestací, které s v Praze konaly na konci října 1918.
Jeho úkolem bylo vybudovat tajný štáb ze spolehlivých českých důstojníků rakousko-uherské armády. Postupně tak mělo vzniknout tajné revoluční vojsko. Na příkaz Rošického pro ně začali sokolové shromažďovat zbraně ve svých sokolovnách.
Omyl Aloise Rašína posílá sokoly do akce
První upozornění, že habsburská monarchie prožívá své poslední dny, přišlo z generálního štábu rakousko-uherské armády. Ten 27. října 1918 požádal poslance říšského sněmu Vlastimila Tusara, aby se někteří čeští politici přesunuli na italskou frontu a dodali českým vojákům morální sílu k dalším bojům.
Tusar okamžitě tuto žádost tlumočil do Prahy členu Maffie Aloisi Rašínovi. Ten si ji vyložil tak, že během několika hodin se dá očekávat kapitulacecísařské armády. Téměř obratem proto o aktuální situaci informoval starostu Sokola Scheinera. Domluvil se, že druhý den půjdou Sokolové do akce.
Scheiner počítal s ozbrojeným bojem, ale v konečný úspěch moc nevěřil. Dobře totiž znal sílu pražské vojenské posádky. Nejvíce se obával jednotek, ve kterých sloužili maďarští, němečtí a rumunští vojáci. Sám si k tomu poznamenal: ,,Praha byla zaplavena nejen cizáckým vojskem, ale i jinými nebezpečnými živly, které mohly snadno zkřížiti naše plány“.
28. říjen: oslavy samostatnosti spustili lidé v ulicích
Brzy ráno začal Josef Scheiner mobilizovat Sokoly. Téměř se nehnul od telefonu a udílel rozkazy svým spolupracovníkům. Sokolové se měli shromáždit v tělocvičnách, kde měli dostat zbraně. Zatím neměli nic podnikat, mělo se počkat na další zprávy poslance Tusara z Vídně.
V dopoledních hodinách 28. října 1918 se ulicemi Prahy začaly šířit informace, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo. Lidé si tak vyložili Andrássyho nótu, ve které rakousko-uherský ministr zahraničí Andrássy nabídl americkému prezidentu Wilsonovi separátní mír. V Praze začala spontánní oslavy samostatnosti, lidé strhávali rakouské orlice a tím spustili události, s kterými odbojáři z Maffie nepočítali, ale museli na ně reagovat.
Místo plánovaného boje za samostatnost museli teď sokolové v ulicích udržet pořádek, aby jednotky rakousko-uherské armády nedostaly záminku k tvrdému zásahu proti oslavujícím lidem. Sokolské hlídky v rudých košilích ozbrojené puškami se tak už v pozdním dopoledni objevily na křižovatkách a dalších strategických místech. Konaly strážní službu a byly první viditelnou známkou toho, že v Praze převzal vládu nový stát.
Kolem poledne se v Obecním domě sešlo vedení Národního výboru – nejvyššího českého politického orgánu na konci I. světové války. Konkrétně to byli pánové František Soukup, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný a Alois Rašín, kteří na jednání přizvali i Josefa Scheinera a českého policistu spolupracujícího s Maffií Richarda Bienerta. Dohodli se, že vydají zákon o zřízení samostatného státu československého.
Sokolové stáli na počátku ozbrojených složek nového státu
Starostovi Sokola připadl mimořádně důležitý úkol – okamžitě začít s organizací branné moci nového československého státu. Jejím prvním úkolem potom mělo být obsazení zemského vojenského velitelství v Praze. Pražská vojenská posádka totiž stále zůstávala věrná císaři a nikdo netušil, jak bude její velení na vzniklou situaci reagovat.
Večer byla v Praze dvě místa, kde se formovaly revoluční ozbrojené síly. Na Staroměstské radnici měl svůj štáb významný sokolský funkcionář Jindřich Vaníček. Měl na starosti organizaci pořádkových oddílů nazvaných Národní stráž. Skládaly se ze Sokolů a členů Dělnických tělocvičných jednot. Na ostrově Žofín zřídil své velitelské stanoviště setník Jaroslav Rošický. Jeho úkolem bylo organizovat dobrovolnické oddíly z českých vojáků a důstojníků, kteří byli ochotni zapojit se do služeb nového státu. Společným úkolem nově vytvořených ozbrojených složek bylo zajištění pořádku a také zabránění jakéhokoliv konfliktu s rakousko-uherskými vojáky.
Sokolští praporečníci v Praze 28. října 1918.
V pozdních večerních hodinách se delegace Národního výboru vydala na zemské velitelství, aby zahájila rozhovory s českým zemským velitelem generálem Kestřankem. V delegaci byl i Josef Scheiner, který generálovi oznámil, že Národní výbor vyhlásil samostatnost československého státu. A on, jako starosta České obce sokolské, byl zmocněn převzít velení nad českými vojsky. Následovalo delší nervózní jednání, na jehož konci byl kompromis. Obě strany se v první řadě zavázaly, že se pokusí v Praze udržet klid. Generál Kestřanek souhlasil s tím, že pod jeho velením zůstanou pouze oddíly, které měly co nejdříve opustit Čechy. Národní výbor se zavázal zajistit zásobování všech vojenských oddílů, které se nacházely v Praze. Rozhovory měly pokračovat druhý den dopoledne.
Ve Vídni se první zprávy o situaci v Praze objevily odpoledne. Poslanci i novináři se sesypali na poslance Tusara a žádali vysvětlení. Ten situaci popsal jako jeden velký zmatek, nikdo netušil, co se v Praze stalo. Ve Vídni byl v tu dobu také český místodržící Max Julius hrabě Coudenhove. Ten prohlásil, že příští den se vrátí do Prahy a všechno zařídí. Ve Vídni bylo pouze rozhodnuto, že Národnímu výboru nemá být vláda svěřena.
29. říjen: plukovník Stusche chce zvrátit situaci
Ráno se na Žofíně opravdu shromáždili první čeští vojáci a důstojníci. Bylo jich tolik, že mohli být seskupeni do oddílů po 200–300 mužích. Každý oddíl dostal přidělenou část Prahy, kde měl chránit pořádek v ulicích.
Kolem desáté hodiny dopolední pokračovalo jednávání na zemském vojenském velitelství s generálem Kestřankem. Tentokrát za českou stranu přišli zejména zástupci nově vznikající branné moci v čele s Josefem Scheinerem a setníkem Jaroslavem Rošickým. V Národním výboru to bylo považováno za poměrně riskantní krok, protože kdyby se generál Kestřanek rozhodl tuto delegaci zatknout, tak by nový stát připravil o velení jeho ozbrojené složky.
Starosta Sokola přišel na jednání s jediným cílem – chtěl převzít správu československých vojsk. Generál Kestřanek se mu na odpor nestavil a působil spíše apaticky. Požadavky české delegace ovšem odmítal přijmout plukovník Viktor Stusche. Chtěl totiž vzniklou situaci řešit vojenskou silou. Neustále opakoval, že bez povolení Vídně nebude nic podnikat. Generál Kestřanek mu nakonec nařídil, aby se spojil s Vídní. Odpověď byla překvapivá. Žádosti Čechů mělo být vyhověno.
Konečný výsledek druhého jednání byl, že Národní výbor bude společně se zemským velitelstvím řídit demobilizaci vojáků, kteří se budou vracet z fronty. Dále se měl Národní výbor v Praze postarat o udržení veřejného pořádku a zabezpečit strážní službu. Cizí vojáci měli být co nejrychleji odesláni z Prahy.
Tajná komunikace s Vídní
S výsledky jednání nebyl na rakouské straně spokojen zejména plukovník Stusche. Proto se s pomocí tajné telefonní linky spojil s Vídní a celé odpoledne situaci v Praze konzultoval s důstojníky v generálním štábu rakousko-uherské armády. Navrhl plán, jak situaci v Praze zvrátit v rakouský prospěch. Chtěl k tomu využít vojáky 73. pěšího pluku z Chebu, v jehož řadách sloužilo hodně Němců. Tento plán nevyšel, protože vojáci pluku odmítli v Praze zasáhnout. Důstojníkům věrným novému československému státu se podařilo tajnou linku plukovníka Stuscheho vyřadit z provozu až po několika hodinách.
Dopoledne do Prahy přijel vlakem český místodržitel hrabě Coudenhove. Ten se chystal dát „vše do pořádku“, jak prohlásil den předtím ve Vídni. Na hlavním nádraží jej ovšem zatkla sokolská hlídka, která jej odvedla na jednání se zástupci Národního výboru. To bylo velmi krátké, hrabě byl informován o vzniku nového československého státu a následně odveden do domácího vězení v jeho pražském bytě.
Vzdát se ovšem nechtěl plukovník Stusche. Pomocí druhé tajné telefonní linky sdělil večer do Vídně svůj další plán. Chtěl Národní výbor požádat, aby povolil obsazení Prahy rakousko-uherskými silami – pod záminkou, že ve městě hrozí bolševický převrat. Pokud by Národní výbor souhlasil, nehrozilo by střetnutí rakousko-uherských vojáků s československými jednotkami. Národní výbor jeho úmysly pochopil a návrh odmítl. Vzápětí spolehlivý český telefonista objevil onu druhou tajnou linku do Vídně a přerušil ji. Plukovník Stusche definitivně ztratil spojení s Vídní.
Jednu věc plukovník Stusche přece jen dokázal. Pozdě v noci se jemu podřízeným maďarským vojákům podařilo ze zemského velitelství vytlačit sokolské hlídky. Velení pražské posádky tak nyní mohlo jednat bez dohledu Národního výboru.
30. říjen: Vídeň se staví proti Národnímu výboru
Brzy ráno dorazil na zemské vojenské velitelství v Praze rozkaz z Vídně: „Veškeré úmluvy vojenského velitelství s Národním výborem jsou prohlášeny za neplatné. Důstojníci a mužstvo nejsou zproštěni své přísahy k Jeho Veličenstvu císaři Karlu. Musí se všichni neprodleně vrátit ke svým oddílům“.
Generála Kestřanka a jeho podřízené probudil rozkaz vídeňského velení z letargie a pokusili se dostat Prahu zpět pod kontrolu. Prvním krokem mělo být zavedení stanného práva. Národnímu výboru tuto informaci přinesl sazeč z Kestřankova velitelství. V tisku prý byly i zatykače na české důstojníky, kteří opustili rakousko-uherskou armádu.
Čeští námořníci vytvořili jedny z prvních ozbrojených jednotek, které pomáhaly stabilizovat situaci v Praze v říjnu 1918.
Národní výbor začal okamžitě jednat a odvelel k velitelství generála Kestřanka české námořníky pod velením nadporučíka Kubáta. Ti velitelství obklíčili a snažili se hlídkující maďarské vojáky přesvědčit, aby jim odevzdali zbraně. Ve vzduchu viselo krveprolití, protože námořníci měli povoleno zahájit v případě nutnosti střelbu. Nakonec někteří Maďaři naléhání podlehli a zbraně odevzdali. Zbytek byl odzbrojen násilím.
Odzbrojení maďarských vojáků vzalo generálu Kestřankovi defintivně vůli k odporu. Uvědomil si totiž, že tím právě ztratil svou poslední ozbrojenou složku. Celý jeho štáb byl okamžitě uvězněn. Budovu velitelství obsadili sokolské hlídky a nebezpečí vojenského zásahu v Praze bylo definitivně zažehnáno.
Závěr
Během vzniku samostatného Československa Sokol ukázal, co může dokázat tělocvičná organizace s výbornou vnitřní disciplínou a odvážnými vůdci. Více než sto tisíc mužů v rudých košilích se změnilo v revoluční armádu, která zajistila předání moci bez krveprolití. Bez jejich odvahy, disciplíny a připravenosti by 28. říjen 1918 mohl skončit úplně jinak.
Málokdo z nás má vznik Československa spojen se jmény Josefa Scheinera či Jaroslava Rošického. Jejich jména spí ve stínu prezidenta Masaryka, což je velká škoda. Byla to armáda sokolů pod vedením Josefa Scheinera a Jaroslava Rošického, která měla velkou zásluhu na tom, že se měl Masaryk kam vrátit.
Zdroje:
Jiří Čuchal: Josef Eugen Scheiner. Praha 2023. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
Tomáš Kykal: Od převratových improvizací ke koncepční práci
Petr Matějček: Jaroslav Rošický - Organizátor nového vojska.
Armáda na prahu republiky.
Strhávání císařského orla v Praze 28. října 1918.
Petr Matějček: Sokol v první světové válce a krátce po ní.
Hálek, Jan: Koncept Maffie jako státotvorné komponenty v kolektivní paměti meziválečné československé společnosti. Studia historica Brunensia. 2017, vol. 64, iss. 2, pp. 23-43.
file:///C:/Users/Stanice/Downloads/Sokolsk%C3%A1+str%C3%A1%C5%BE.pdf
Lukáš Křemen : Sokolská stráž aneb Sokol a jeho význam při budování Československa. Ústí nad Labem 2024. Univerzita J. E. Purkyně. Bakalářská práce.
