Článek
21. červen 1947, polsko-československá hranice. Sto tři vyčerpaných ukrajinských povstalců v potrhaných uniformách se chystá překročit hranici. Za sebou mají kruté boje v polských lesích, před sebou stovky kilometrů dlouhou cestu nepřátelským územím a jeden jasný cíl – dostat se k Američanům v Bavorsku. Netuší, že na československé straně se jim do cesty postupně postaví tisíce příslušníků ozbrojených složek a armády. Čekala je smrtelně nebezpečná hra na kočku a myš, která měla vyvrcholit tragickou přestřelkou na svazích Nízkých Tater.
Z touhy po svobodném státě se rodí UPA
Aby bylo možné pochopit, kdo byli muži sotni Burlaka a proč se ocitli uprostřed slovenských hor, je třeba vrátit se o několik let zpátky. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) vznikla na podzim roku 1942 jako vojenská složka Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), vedené Stepanem Banderou (odtud hanlivé označení „banderovci“). UPA zahájila boj proti všem, kteří bránili vzniku nezávislého ukrajinského státu.
První na mušce pro ni byli sovětští a polští komunisté. Hned po nich to byli nacističtí okupanti, kteří Ukrajincům nedovolili zřídit samostatný stát. Paradoxně právě ve fašismu a nacismu se OUN ideově silně inspirovala. Jejím hlavním cílem bylo vytvoření etnicky jednolitého ukrajinského národního státu.
Pro jeho realizaci bylo nutné provést na západní Ukrajině národnostní čistku. V letech 1943-1944 tam zbraně UPA připravily o život pravděpodobně až sto tisíc Poláků (většinou žen a dětí). Dále za oběť ukrajinským nacionalistům padlo více než padesát tisíc Židů a Rusů. Jejich řádění neuniklo ani několik stovek Čechů, kteří v té době žili na Ukrajině v oblasti zvané Volyň.
Po skončení druhé světové války pokračovala UPA ve svém boji v jihovýchodním Polsku. Žila zde silná ukrajinská menšina, která pro ni byla důležitou lidskou i materiální základnou. Na území Polska rozpoutali ukrajinští nacionalisté partyzánskou válku proti polské státní moci. Boje trvaly téměř dva roky a na straně Poláků se do nich zapojily i oddíly sovětské tajné policie NKVD.
Polská armáda dohlíží na odsun ukrajinského obyvatelstva z Polska v roce 1947.
Rejdy UPA na naše území
Vpády (Ukrajinci je nazývali rejdy) UPA na území Československa začaly vzápětí po konci druhé světové války. V srpnu až září 1945 a v dubnu 1946 pronikaly jednotky UPA na území Slovenska, kde zjišťovaly podmínky pro svou činnost a šířily protisovětskou a obecně protikomunistickou propagandu.
Během těchto nájezdů nebyly zaznamenányžádné zločiny proti československému obyvatelstvu, naopak existuje mnoho zpráv, v nichž se píše o kladném přijetí ukrajinských partyzánů rusínskými a slovenskými civilisty.
Změna přišla na jaře 1947, kdy komunistický režim v Polsku zahájil proti UPA ofenzívu. Součástí protipartyzánská operace polských sil (tzv. akce Visla) byl i brutální odsun civilního ukrajinského obyvatelstva do Sovětského svazu. Tím přišli ukrajinští nacionalisté o svou největší oporu na polském území. Vedení UPA muselo přemýšlet, jak by měl boj za svobodnou Ukrajinu pokračovat.
Nakonec špičky UPA oprášily rok starý plán. Byl to velký propagační rejd UPA do západní Evropy. Ukrajinské hnutí za samostatnost nemělo mezi západními spojenci příliš velkou podporu, proto ji měla zvýšit akce jeho bojovníků. Měli koordinovaně postupovat přes Polsko a Československo směrem na západ. Během postupu měli představit ukrajinský národ jako protikomunistický, podpořit protibolševické nálady v Evropě a posílit postavení ukrajinské emigrace v zahraničí.
Rejd měl provést nově sestavený kureň (prapor) pod velením Volodymyra Ščyhelského (ten měl přezdívku „Burlaka“). Celý prapor se nakonec nepodařilo shromáždit, proto na cestu vyrazilo samostatně několik menších oddílů - sotní. Z československé strany nečekali ukrajinští nacionalisté větší odpor. K této mylné domněnce je vedli zejména zkušenosti z propagačních rejd z let 1945-1946, kdy byli bojovníci UPA na Slovensku přijímáni velmi dobře. Poklidný průběh celé akce velení UPA podpořilo tím, že do ní zařadilo sotně, které nebyly spojovány se žádnými excesy a násilím.
Volodymyr Ščyhelský „Burlaka“ velitel sotni UPA, která způsobila československým vojákům největší ztráty.
Československá armáda nebyla na rejd vojáků UPA připravená
Československá armáda ani bezpečnostní složky v polsko-slovenském pohraničí nebyly na zadržení větších partyzánských jednotek připraveny. Mimořádné sucho v roce 1947 donutilo vládu k předčasnému propouštění odvodního ročníku 1923 do zálohy. Toto opatření oslabilo jednotky na hranicích s Polskem. Tybyly schopné pronásledovat a zahánět skupiny do síly maximálně 10 mužů, ale nemohlyobstát proti ke všemu odhodlané sotni s téměř 100 vojáky.
Poláci požádali československou stranu o zesílení ochrany společné hranice na jaře 1947, protože předpokládali, že v důsledku operace Visla budou jednotky ukrajinských nacionalistů ustupovat i na československé území. V květnu bylo zabezpečení hranice v plném rozsahu svěřeno československé armádě. Příslušné jednotky ale neměly dostatek mužů, takže na kilometr hranice vycházelo pouhých sedm vojáků, kteří měli mít celodenní službu.
Většina opatření proti průniku ukrajinských nacionalistů na československé území probíhala v chaosu a ve vysokém stupni improvizace. Hlídky určené k ostraze hranice neměly vysílačky, což jim neumožnilo včas varovat před příchodem ukrajinských nacionalistů.
Na poslední chvíli byly posíleny pouze místní jednotky Finanční stráže a Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ovšem jejich příslušníci s Ukrajinci z UPA při předchozích rejdech většinou nebojovali, nehlásili jejich pohyb a naopak se s nimi přátelili a pomáhali jim.
Jako posila měly na Slovensko přijít pohraniční prapory SNB z českých zemí. Měly pomáhat střežit hranici, ale přijely až v době, kdy už byli ukrajinští nacionalisté na Slovensku. Byly proto nasazeny k stíhání jednotlivých sotní UPA. K tomuto účelu se však svým výcvikem a především vybavením vůbec nehodily. Mnozí jejich vojáci neměli za sebou ani cvičné střelby, jiní je absolvovali pouze jednou či dvakrát.
Sotňa Burlaka vyráží na propagační rejd
První jednotky UPA se na území Slovenska začaly objevovat v dubnu 1947. Zpočátku to byly jen malé skupinky, které se snažily získat zásoby a zjišťovaly, jak se k nim bude chovat obyvatelstvo. K bojům s československými silami obecně nedocházelo, neboť Ukrajinci se jim vyhýbali a československé jednotky většinou do ohroženého prostoru dorazily pozdě. Velmi často proto, že jejich většinově slovenské mužstvo bojovat nechtělo.
Sotňa Burlaka vstoupila na území Slovenska v noci z 21. na 22. června 1947 po těžkých bojích s polskou armádou, které ji demoralizovaly a fyzicky vyčerpaly. Měla v té době přibližně 103 mužů, byla vyzbrojena zhruba deseti kulomety, samopaly a vojenskými puškami. Potýkala se s nedostatkem munice.
V té době měla za sebou tři roky existence. Vznikla v létě 1944 poblíž Baligrodu v jihovýchodním Polsku. Mezi její největší zločiny patřil tzv. baligrodský masakr, kdy 6. srpna 1944 tato jednotka za nevyjasněných okolností připravila o život 42 Poláků. V letech 1945–1946 bojovala sotňa Burlaka především proti 8. a 9. pěší divizi polské armády. Bránila vysídlování ukrajinských vsí na polském území, kdy nejčastěji napadala polské oddíly přímo ve vesnicích během vysídlování Ukrajinců nebo prováděla odvetné teroristické akce proti polskému obyvatelstvu.
Rejd se mění v boj o přežití
Československé hlídky na hranicích sotňu Burlaka zpozorovaly už druhý den ráno. Začal hon, během něhož se Ukrajinci snažili vyhýbat ozbrojenému boji. Zásoby si většinou obstarávali krádežemi a rabováním, někdy za potraviny zaplatili. Vytrvale mířili na západ a přitom obcházeli hlídky československých bezpečnostních orgánů. Občas vypukla přestřelka, v níž ukrajinští nacionalisté šetřili střelivem a snažili se pouze krýt svůj ústup. Největší ztráty měla jednotka díky dezercím, protože v kraji se šířily letáky, které Ukrajincům slibovaly, že když se vzdají, nebudou vydáni do Polska.
V polovině července se 20 km západně od Košic podařilo československým vojákům sotňu Burlaka obklíčit. Obklíčení ovšem nebylo dostatečně početné, proto se Ukrajincům podařilo prorazit. Na české straně byl jeden mrtvý, dva ranění a několik zajatých vojáků, kteří byli po boji propuštěni.
Celý červenec se Ukrajinci pokud možno skrytě snažili přibližovat svému cíli v americké okupační zóně v Bavorsku. Neustále se museli vyhýbat hlídkám a uzávěrám armády a bezpečnostních orgánů. Občas se strhla přestřelka, po níž za sebou ukrajinští nacionalisté nechávali raněné neschopné pohybu a dezertéry. Československé zajatce propouštěli, raněným poskytovali základní ošetření.
K větší přestřelce došlo u obce Malužiná v okrese Liptovský Mikuláš. Byla zde nachystána uzávěra z příslušníků armády a SNB. Ukrajinci se pokusili prorazit, ale nepodařilo se jim to. Tento pokus je stál tři mrtvé. Burlakovi začínalo být jasné, že jeho jednotka je ve stavu permanentního pronásledování a stíhání. Nařídil proto ústup k severu.
Tragický střet na vrcholu Ľupčianskej Magury
Ráno 5. srpna 1947 se sotňa pokusila o průlom 13 km jihovýchodně od Ružomberoku. Nezdařil se, proto ustoupila na vrchol ĽupčianskejMagury. Tady se měla utábořit a odpočinout si. Československá strana nechtěla polevit ve svém tlaku, proto vyslala na Ľupčianskou Maguru průzkumnou jednotku, která měla Ukrajince najít, aby na ně bylo možné opět zaútočit.
Nebezpečnost průzkumu československé velení silně podcenilo. Do akce poslalo nezkušenou četu v síle sedmnácti vojáků aspirantů bez jediného důstojníka či vojáka z povolání. Ti porušili základní pravidla, postupovali v sevřené skupině a nakráčeli téměř do tábora ukrajinských nacionalistů.
Masív Ľupčianskej Magury. Právě tady se odehrála krvavá přestřelka mezi československými vojáky a bojovníky UPA.
Pro ostřílené partyzány nebyl pohyb nezkušené jednotky žádným překvapením. O postupujících vojácích věděli. Jejich příchod v nich naplno probudil frustraci z fyzického vyčerpání a z předchozích ztrát. Zahájili proto na postupující četu cílenou palbu nikoliv odstrašující jako to většinou dělali v předchozích dnech. A mířili bohužel velmi přesně. Na svahu zůstalo ležet šest mrtvých československých vojáků: desátník Jozef Hakl, desátník Miroslav Kareš, svobodník Miroslav Neumann, svobodník Bohumil Padúch, svobodník Jozef Šíkula a desátník Jindřich Vrba. Pět dalších bylo raněno. Tři z nich Ukrajinci zajali, poskytli jim základní ošetření a nechali je na místě. Jeden ze členů sotně měl přeživším raněným údajně říct: „Když vy střílíte po nás, budeme střílet i my po vás“.
Pro Burlaka a jeho jednotku měl tento střet neblahé důsledky. U ostatních československých vojáků se okamžitě změnil jejich „vlažný“ přístup k pronásledování bojovníků UPA. Přestali jejich velitele pokládat za gentlemana, který se vyhýbá boji a ošetřuje zraněné. Přispěl k tomu i fakt, že zabití vojáci byli nalezeni svlečení a okradení.
Pokus o přechod Váhu jako osudová chyba
Povstalci z UPA pokračovali dál na západ. Téměř každý den se museli vyhýbat policejním uzávěrám. V polovině srpna se dostali do pohoří Malá Fatra, kde velitel sotni jednu noc přespal v chatě s českými turisty. Jednotce opět hrozilo obklíčení. Její velitel proto vydal rozkaz, aby se vojáci rozdělili do několika menších skupin. Domníval se, že tak budou mít větší šanci uniknout.
O několik dní později se čtyři skupiny opět spojily a hledaly přechod přes řeku Váh. Nakonec se o to pokusily u obce Krasňany, kde ovšem špatně odhadly sílu obrany. Těžká kulometná palba a četa lehkých tanků M5 Stuart jim v přechodu Váhu zabránily.
Na bojišti u Váhu zůstali ležet čtyři mrtví ukrajinští nacionalisté. Ostatní členy sotni Burlaka tento neúspěšný boj definitivně morálně zlomil. V průběhu následujícího týdne se 28 z nich dobrovolně vzdalo. Velitel Burlaka prohlásil, že sotňa již netvoří vojenskou jednotku a dal zbylým mužům volnost v jednání.
Domašínský menadr na řece Váh nedaleko obce Krasňany, kde se sotňa Burlaka pokusila tuto řeku překročit.
Sám se šesti muži dál putoval Malou Fatrou za neustávajících přestřelek s československými hlídkami. Jeho úkol „šířit v Československu pravdu o ukrajinských nacionalistech“ definitivně skončil 3. září, kdy se Burlaka dobrovolně vzdal československým vojákům.
Po více než dvou měsících neustálých střetů s československými jednotkami bylo ze 103 mužů původního stavu sotně Burlaka 11 usmrceno v boji, z toho jeden spáchal sebevraždu. 53 ukrajinských nacionalistů bylo zajato, z toho 12 vydáno do Polska. Uniklo jich 37 (některé prameny uvádí 39) a ti se dokázali dostat až do amerického okupačního pásma v Bavorsku.
Epilog: Burlakova cesta na popraviště
Burlaka a jeho muži byli po zatčení internováni v košických kasárnách. Původně volnější poměry se po komunistickém převratu postupně utužovaly. Banderovci se začali obávat nedodržení slibu, který jim byl dán v souvislosti s repatriací do Polska – že pokud budou spolupracovat s československými orgány, nebudou vydáni polské justici.
Na konci 1948 se Burlaka a čtyři jeho muži pokusili o útěk. Drsné klimatické podmínky (kruté mrazy a velké množství sněhu) jim dovolily dostat se asi 25 kilometrů od Košic. Všichni uprchlíci měli těžké omrzliny a rozhodli se k návratu zpět. Ve své výpovědi Burlaka řekl, že hlavním důvodem pro jejich návrat bylo to, že nechtěli ohrozit ostatní banderovské vězně. Domníval se, že jim za jeho útěk budou hrozit odvetná opatření.
Obavy vězněných se nakonec potvrdily – bylo dohodnuto, že budou vydáni polské justici. Exemplárně potrestáni byli ti, kteří se prokazatelně dopustili mimořádně těžkých zločinů. Za ně byl souzen i Burlaka. Soud ho uznal vinným z vypálení celkem 35 vesnic, z násilných akcí proti civilistům a odporu proti polskému státnímu zřízení.
On sám na svou obranu uvedl, že se snažil šetřit civilní obyvatelstvo a že po svém zajetí dobrovolně spolupracoval s československými bezpečnostními orgány. Byl si vědom toho, že se dopouští nelegálních aktivit na území několika suverénních států. Po vynesení rozsudku požádal o milost polského prezidenta. Ten ji zamítl. Rozsudek byl vykonán zastřelením popravčí četou 7. dubna 1949 večer v 20:15 v polském Rzeszówě. Volodymyr Ščyhelský „Burlaka“ měl v té době 28 let.
Zdroje:
Vlastimil Ondrák : Propagační rejd Ukrajinské povstalecké armády na Západ a Československo.
Zdrojový dokument: Sborník Archivu bezpečnostních složek / Praha : Archiv bezpečnostních složek, 2021 599 s. : fotografie 2336-1387 č. 19 (2021), s. 13-77
file:///C:/Users/Stanice/Downloads/36528-Text%20%C4%8Dl%C3%A1nku-58898-1-10-20230713.pdf
TOMÁŠ ŘEPA: POVÁLEČNÉ POMĚRY V ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDĚ NA PŘÍKLADU ASPIRANTŮ. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, roč. 35, 2021, č. 1.
Rok 1947: Chtěli prý jen projít. Jak se banderovci pokoušeli probít na Západ
Pokus banderovců o ústup z Polska přes Československo
TOMÁŠ ŘEPA : BURLAKŮV ÚTĚK Z VĚZENÍ A PŘÍPAD PODPLUKOVNÍKA MICHALA LUKÁČE.
Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, roč. 33, 2019, č. 1
Šest křížků – bilance největšího střetu Čechoslováků s banderovci
Jan Šach: Vpád banderovců na území Československa v letech 1945–1947.
Tomáš Řepa : Banderovci v Československu 1945–1947 Vybrané politické a vojenské aspekty.
