Článek
Psal se 13. květen 1958 a na letišti Maiquetía u venezuelského Caracasu přistával speciál amerického letectva. Na jeho palubě seděl tehdy pětačtyřicetiletý Richard Nixon, ambiciózní viceprezident USA.
Věřil, že ho čeká rutinní diplomatická mise. Ve skutečnosti byl málem ubit rozzuřeným davem společně se svou manželkou. Americký viceprezident se stal hlavním aktérem dramatické události, která navždy definovala napjaté vztahy mezi USA a Venezuelou.
Kořeny hněvu: Proč Venezuela nenáviděla „strýčka Sama“?
Jen necelé čtyři měsíce před Nixonovým příjezdem padla ve Venezuele brutální diktatura generála Marcose Péreze Jiméneze. Tento režim, známý korupcí a mučením politických vězňů, byl však pro USA „ideálním vládcem“.
Americká vláda pod vedením prezidenta Eisenhowera totiž upřednostňovala stabilitu a plynulé dodávky ropy před demokratickými ideály. A Venezuelu si hýčkala, protože ta byla v té době jedním z největších světových exportérů ropy a pro USA klíčovým dodavatelem. Jako důkaz přátelství a podpory diktátora Jiméneze dokonce Spojené státy vyznamenaly nejvyšším řádem (Order of Merit). To byla pro prosté Venezuelany hluboká urážka jejich důstojnosti.
Ideální vládce“ pro Washington. Diktátor Marcos Pérez Jiménez (1914-2001) v plné parádě. USA mu udělily nejvyšší vyznamenání, zatímco on doma nechal mučit své odpůrce.
Olej do ohně přilil i fakt, že po pádu diktatury našel svržený tyran i jeho nenáviděný šéf tajné policie Pedro Estrada azyl v Miami, což Venezuelané vnímali jako jasný důkaz, že USA chrání své loutky i po jejich pádu.
Je s podivem, že Američané nedokázali situaci ve Venezuele správně vyhodnotit a cestu svého viceprezidenta nezrušili. Ten se stal terčem nahromaděného hněvu národa, který měl pocit, že ho Spojené státy prodaly za barely ropy.
Letiště: První sprcha opovržení
Hned po vystoupení z letadla se svou ženou Pat spatřil Nixon obrovský transparent: „Fuera Nixon“ (Nixone táhni). Jakmile zazněla americká hymna, spustil dav studentů ohlušující pískot.
Nixon se pokusil o smířlivé gesto a chtěl se k davu přiblížit, ale odpovědí mu byla kaskáda plivanců, která zasáhla i jeho manželku takovou silou, že měli oděvy zcela promočené.
Pro Venezuelany nebyl Nixon v tu chvíli člověkem, ale symbolem „imperialismu“, který upřednostnil „zdravou hospodářskou politiku“ (rozuměj dodávky ropy) před důstojností jejich národa.
Situace se úplně vymkla kontrole. Venezuelská policie, která byla po nedávné revoluci v procesu rozkladu a obávala se zasáhnout proti civilistům, jen nečinně přihlížela.
Nixon byl i s manželkou narychlo usazen do limuzíny, která měla zamířit k národnímu Pantheonu. Zde měl položit věnec k hrobu osvoboditele Simóna Bolívara. K tomuto aktu však nikdy nedošlo.
Past v ulicích Caracasu
Cesta z letiště se změnila v boj o život. V oblasti Sucre de Catia obklíčil kolonu zuřivý dav. Nixonova kolona byla zablokována davem, který na auta útočil tyčemi, kameny a vejci.
Ironií osudu jel Nixon v limuzíně Cadillac, která dříve patřila právě svrženému diktátorovi, což v lidech jen dál jitřilo nenávist k americkému „příteli tyranů“.
Rozzuřený dav začal auto rozhoupávat s úmyslem jej převrátit. Bezpečnostní skla se roztříštila a střepiny zranily Nixona i venezuelského ministra zahraničí v obličeji. Situace byla tak kritická, že dvanáct agentů tajné služby vytáhlo zbraně, připraveni zahájit palbu do davu.
Nixon později ve svých pamětech popsal, že se mu dělalo špatně, když viděl tu „zuřivost v očích teenagerů“. Jen díky chladnokrevnosti řidiče, který využil okamžiku, kdy doprovodný nákladní vůz s novináři prorazil cestu, se limuzíně podařilo uniknout z obklíčení a zamířit do bezpečí americké ambasády.
Ironie osudu. Nixon byl usazen do Cadillaku, který dříve patřil svrženému diktátorovi. Pro dav se tak vůz stal dvojnásobným terčem nenávisti a kameny rozbil i bezpečnostní skla.
Na hraně vojenské intervence
Když se zprávy o útoku dostaly do Bílého domu, prezident Eisenhower neváhal. Aktivoval jednotky námořní pěchoty a k venezuelskému pobřeží vyslal námořní eskadru s letadlovou lodí pro případ, že by bylo nutné Nixona evakuovat helikoptérami. Caracas se na pár hodin stal ohniskem, kde hrozil přímý vojenský střet.
Nixon nakonec na ambasádě prokázal značnou politickou obratnost. Navzdory prožitému traumatu uspořádal tiskovou konferenci, kde vystupoval s ledovým klidem, což mu v USA vyneslo image hrdiny a státníka. Druhý den opustil zemi pod masivní ochranou venezuelské armády, která cestu k letišti doslova obsadila tanky a obrněnými vozy.
Ekonomické zájmy „first“
Incident z roku 1958 v Caracasu nebyl náhodným výbuchem násilí, ale přímým důsledkem politiky, kde se zisk ropných společností stal důležitějším než osudy lidí.
Zpětně historici označují toto rozhodnutí za fatální selhání politiků odtržených od reality. Washingtonští analytici totiž odmítali vidět skutečné důvody nenávisti a ignorovali varovné signály z vlastní ambasády, které doporučovaly cestu zrušit.
Veškerý odpor interpretovali jako „komunistickou agitaci“, místo aby si přiznali, že lidé jsou pobouřeni americkou podporou pro svrženého diktátora, která byla diktována ekonomickými zájmy.
Incident s viceprezidentem Nixonem předznamenal dekády sporů. Venezuelanům ukázal, že USA se k nim budou chovat primárně jako investor hájící své ekonomické zájmy.
O osmašedesát let později se kruh uzavřel. Tentokrát ale nepřijel viceprezident s věncem – přiletěla Delta Force s pouty.
Zda je dnešní zásah skutečně o demokracii a boji proti drogám, nebo opět o ropě a geopolitickém vlivu, ukáže až čas. Historie Venezuely ale napovídá, že bychom měli být skeptičtí.
Zdroje:
The Nixons' Harrowing Experience in Caracas.
Manny Chavez: Just Why Did Nixon Go to Venezuela in 1958 Anyway?
Robert Amerson: The Day Venezuelans Attacked Nixon.
The Day Venezuelans Attacked Nixon.
THE AMERICAS: The Guests of Venezuela
El día que Nixon fue escupido y zarandeado en Caracas
