Článek
Je středa 14. října 1964, v Praze je sychravý podzimní den a prezident Antonín Novotný právě bere do ruky pero. Na stole mu leží dokument označený jako „Výtisk jediný“ se stupněm utajení „Zvláštní důležitosti“. Svým podpisem Novotný stvrzuje, že pokud by vypukla válka se Západem, českoslovenští vojáci neměli bránit naše území. Měli zasypat jižní část západního Německa jadernými zbraněmi a v obrněné technice vyrazit na smrtící jízdu napříč Evropou. Cíl? Francouzský Lyon.
Sovětská ruleta s jadernými hlavicemi
Zatímco v 50. letech armády východního bloku nacvičovaly hlavně obranu, pár let po Stalinově smrti přišel radikální obrat. Sovětští generálové se přestali bát hrozby drtivého nukleárního útoku ze strany Západu. V jejich očích se jaderná bomba změnila na „pouhou“ super-zbraň, která vyčistí cestu tankům.
Sovětští vojenští plánovači přišli s novou doktrínou, která byla brutálně jednoduchá. Obranu NATO rozvrátíme masivním jaderným útokem a potom dílo zkázy dokončí útok tankových jednotek. Do poloviny roku 1960 nácvik podobného útoku počítal s tím, že tanky za deset dnů dojedou na čáru Norimberk-Ingolstadt. O rok později už to generálům přišlo pomalé. Nový cíl? Řeka Rhôna a francouzský Lyon. Termín? Šibeničních devět dní.
Taktický raketový komplex Luna s raketou. Právě tyto nosiče měly dopravit jaderné hlavice na cíle v Bavorsku v první fázi československého útoku.
Kdo vystřelí až druhý, zemře
Západní a východní stratégové se v polovině šedesátých let dívali na svět zcela odlišnýma očima. Na Východě stále hrálo hlavní roli klišé o agresivitě západního světa, zatímco na Západě panovalo přesvědčení, že tyto představy padly se Stalinovou smrtí.
Americký prezident Kennedy a jeho lidé věřili, že případnou jadernou válku bude možné „řídit“. Pokud Sověti zaútočí, odpovíme přiměřeně – ne okamžitou apokalypsou, ale symetricky, krok za krokem. Cílem bylo zabránit tomu, aby se lokální konflikt změnil ve světovou zkázu.
Generálové Varšavské smlouvy ovšem považovali západní řeči o „omezené válce“ za bluf. Československý ministr obrany Bohumír Lomský to po ukončení jednoho vojenského cvičení řekl jasně: „My odmítáme tyto klamné, spekulativní teorie a na každé použití jakýchkoli jaderných zbraní agresorem odpovíme hromadným jaderným útokem všech prostředků států Varšavské smlouvy.“
Sovětská doktrína, kterou českoslovenští plánovači bezezbytku převzali, věřila, že v jaderném věku vyhraje ten, kdo si udrží iniciativu a nedovolí nepříteli zahájit odvetný útok.
Vycházelo se z jednoduché úvahy, že jakmile to začne, půjde o všechno. Žádné „omezené“ údery. Žádné vyjednávání uprostřed boje. Totální válka, nebo nic.
Právě z toho se zrodil koncept, který zní jako ze špatného románu – předstihující jaderný útok. Pokud by tři nezávislé zpravodajské zdroje potvrdily, že Západ chystá jaderný úder, Východ měl udeřit první.
Moskva poroučela, naši generálové plánovali
Československý plán na útok proti Západu vznikl jako reakce na krizi kolem stavby Berlínské zdi (1961). Panovala obava, že Američané kvůli tomu rozpoutají válku.
Moskva proto vydala rozkaz, aby československá generalita vypracovala plán, který umožní naší armádě dojít až k pohoří Vogézy ve Francii. Tím měla připravit prostor pro nástup vojsk druhého sledu, který měly tvořit sovětské jednotky.
Naši generálové bez protestu poslechli a plán útoku na Západ vypracovali. Jak později vzpomínal náčelník operační správy generálního štábu generál Václav Vitanovský, s hotovým plánem se muselo jet do Moskvy. „Když se to rozpracovalo, tak se s tím jelo zpátky do Moskvy, tam to prohlédli, parafovali a řekli: ano, souhlasíme, nebo to upravili, přímo na místě se to upravilo“.
Kupodivu Moskva přišla alespoň částečně k rozumu už v roce 1965, protože se začala obávat, že československá armáda (sjednocená do jednoho frontu) ambiciózní zadání nesplní. Proto na naši vládu začala tlačit, aby souhlasila s umístěním několika sovětských divizí na našem území.
Navíc v prosinci téhož roku muselo Československo podepsat smlouvu, která povolila umístění sovětských jaderných náloží přímo na našem území. Raketové nosiče pro ně už na našem území byly. Tím se z našeho území stal primární terč pro západní odvetu.
Blitzkrieg v československém podání
Co vlastně bylo v plánu z roku 1964? V případě konfliktu se měl Československý front okamžitě přeměnit v útočnou mašinu. Jaderný útok měl naprosto rozvrátit akceschopnost 7. polní americké armády.
Plán počítal s použitím celkem 131 jaderných raket a atomových bomb v pásmu československého útoku. Jen v prvním úderu mělo na hlavy nepřátel dopadnout 41 těchto „speciálních náloží“.
První hromadný jaderný útok pomocí raket měl doslova vymazat z mapy klíčové obranné a útočné kapacity nepřítele na území tehdejšího západního Německa (NSR) po čáru Würzburg – Erlangen – Regensburg – Landshut.
Výbuch taktické jaderné zbraně v Nevadě, 1953. Přes krajinu zasaženou desítkami takových úderů měli podle plánu z roku 1964 projet čeští vojáci v obrněných transportérech.
Mimořádně důležitým cílem byly americké oddíly vyzbrojené jadernými raketami. Měly být zničeny dříve, než se jim podaří zahájit odvetný útok.
Z jižního Německa se po jaderném útoku měla stát nebezpečná radioaktivní pustina, přes kterou se měli přehnat naši vojáci z 1. a 4. armády ve směru na Norimberk a Stuttgart. Případný protiútok protivníkových záloh měly zlikvidovat další jaderné bomby a rakety.
Plánovači věřili, že českoslovenští vojáci budou opravdu rychlí:
- Den 1: Průlom hranic a pád Bayreuthu.
- Den 4: Dosažení čáry Stuttgart – Memmingen.
- Den 7–8: Překročení Rýna a obsazení prostoru Besançon a Épinal.
- Den 9: Rozvíjení dalšího útoku směrem na Lyon.
Přežili by českoslovenští vojáci jízdu do Francie?
Možná to zní paradoxně, ale nejlepším způsobem, jak „přežít“ následky jaderného útoku, měl být podle generálů bleskový pohyb.
Vojáci se neměli v zamořených oblastech zdržovat. Měli jimi doslova proletět v obrněných transportérech, které poskytovaly alespoň základní ochranu proti záření. Věřili byste, že se počítalo s tím, že vojáci budou operovat v těsné blízkosti čerstvých atomových výbuchů již několik hodin po jejich dopadu? Cílem bylo zničit infrastrukturu nepřítele dříve, než stačí použít své vlastní jaderné zbraně.
Krutá matematika ztrát: Tisíce lůžek pro „přeživší“
O tom, že generálové nevěřili v bezpečný průchod jadernou pustinou, nejlépe vypovídají plány týlového a zdravotnického zabezpečení. V nich už nebylo pro „zázračné přežití“ žádné místo. Dokumenty uvádějí, že již během prvních dvou dnů (D 1 a D 2) se měla rozvinout lůžková síť pro 10 až 12 tisíc nemocných a raněných.
Celková kapacita polních nemocnic měla dosáhnout neuvěřitelných 70 000 lůžek. Plán otevřeně přiznával, že ke konci operace u Lyonu budou zdravotnické ztráty frontu činit zhruba 18 % celkového stavu. Historické analýzy však jdou ještě dál – odhaduje se, že první dny tažení by ve skutečnosti přežil jen pouhý zlomek nasazených jednotek.
Přežití v plechovce. Obrněný transportér OT-64. Právě v těchto vozech se měla pěchota přesouvat zamořeným územím. Pancíř poskytoval ochranu proti radiaci, ale v případě přímého zásahu se z transportérů stávaly ocelové pasti.
Východní strategie se ve své podstatě rovnala sebeobětování v zájmu vítězství nad imperialismem. Jak dnes víme, přežití československých vojáků nebylo prioritou – prioritou bylo dosáhnout stanovených linií za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat, že do Lyonu dorazí jen „armáda duchů“ na radioaktivních tancích.
Proč k jadernému konfliktu nikdy nedošlo?
Historici se shodují, že studená válka zůstala „studenou“ mimo jiné proto, že obě strany si uvědomovaly absolutní ničivost jaderných zbraní.
Přesto plány podobné tomu z roku 1964 zůstaly v platnosti s mírnými úpravami až do konce 80. let. Ještě v roce 1986, rok po nástupu Michaila Gorbačova, se stále cvičil „pochod na Západ“, i když termíny se kvůli rostoucí síle NATO prodloužily – k hranicím Francie to už mělo trvat patnáct dní.
Teprve v létě 1989 podepsal poslední komunistický prezident Gustáv Husák plán, který opět kladl důraz na obranu vlastního území.
Dokážete si představit, že jako voják sedíte v transportéru a víte, že váš „úspěch“ závisí na tom, zda projedete ohnivým peklem rychleji, než vás zabije neviditelná radiace?
Zdroje:
LUŇÁK, Petr. Za devět dnů jsme v Lyonu. Plán použití Československé armády v případě války z roku 1964. S. 403–419. Soudobé dějiny Roč. 7, čís. 3, s. 403–419.
MINAŘÍK, Pavel. Plán použití Československé lidové armády v době války.
LUŇÁK, Petr. Strategie Varšavské smlouvy (1955-1968). mzv.gov.cz . Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR.
Warsaw Pact War Plans.
