Ve „hře“ o mezinárodní uznání Československa hrál Edvard Beneš i falešnými kartami

Mírová konference v Paříži měla sjednat mírové smlouvy mezi vítěznými státy Dohody a poraženými Centrálními mocnostmi. Jednat se začalo 18. ledna 1919. Německo se v té době zmítalo v revolučním chaosu, v němž se různé levicové skupiny pokoušely připravit podmínky pro podobnou revoluci, kterou v Rusku v říjnu 1917 uskutečnili bolševici. Velmi nepřehledná situace byla i v regionu bývalého Rakousko-Uherska, kde nástupnické státy bojovaly o své hranice.

Samostatné Československo bylo nepřijatelné pro Němce, kteří obývali pohraničí nově vzniklého státu. Nechtěli v něm být trpěnou menšinou, proto přišli s požadavkem, aby jimi obývané území bylo připojeno k německému Rakousku, případně k Německu. To vláda v Praze odmítla a v listopadu 1918 rozhodla, že pohraničí obsadí československá armáda. Postup vojenských jednotek se na mnoha místech setkal s tvrdým odporem. Obsazování pohraničí bylo dokončeno až v lednu 1919. Prezident Masaryk při prvním vystoupení v Národním shromáždění dne 22. prosince 1918 Němcům vzkázal: „My jsme vytvořili stát a tím se v něm určuje státoprávní postavení Němců.“ On sám Němce označil za kolonisty a přistěhovalce a prohlásil, že pohraničí zůstane součástí Československa. Němci pochopili, že jejich poslední nadějí bude mírová konference v Paříži.

Ještě před zahájením konference chtěla československá vláda vyřešit otázku Těšínska. To bylo strategicky významné území, protože se v oblasti nacházely uhelné doly a Košicko-bohumínská trať, která ve své době představovala jediné efektivní spojení mezi českými zeměmi a Slovenskem. První tah učinili Poláci, když polský národní výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska a polská armáda v noci na 1. listopad 1918 téměř celé jeho území obsadila. Pár dní poté došlo k dohodě, která Těšínsko prozatímně rozdělila. V Československu byla dohoda vnímána jako nevýhodná, protože Polsku připadla větší část Těšínska. Prezident Masaryk začal prosazovat vojenské řešení sporu, ministr zahraničí Beneš dával přednost jednání na mírové konferenci v Paříži. Masaryk nakonec prosadil svůj názor a Poláci byli 21. ledna 1919 vyzváni, aby z Těšínska stáhli své vojenské jednotky. Výzvu ignorovali, proto byl 23. ledna čs. jednotkám (legionáři z Francie) vydán pokyn k zahájení útoku. Po týdnu bojů československé jednotky obsadili větší část Těšínska. Potom byly boje zastaveny, protože útok na Těšínsko způsobil československé delegaci velké problémy na mírové konferenci v Paříži. Obě znepřátelené strany se 3. února dohodly na prozatímní demarkační čáře. Definitivní rozdělení Těšínska mělo určit jednání na mírové konferenci v Paříži.

Československou delegaci zastupoval ministerský předseda Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš. Díky činnosti zahraničního odboje v čele s Masarykem a Benešem byla československá delegace považována za delegaci spojeneckého státu. Spojenci mimořádným způsobem oceňovali zejména vojenskou pomoc našich legionářů. Většinu jednání vedl Beneš, který si byl od začátku jednání vědom toho, že bude „souzen“ podle výsledků ne podle toho, jak jich dosáhne.

Problémy spojené se vznikem nástupnických států po Rakousko-Uhersku se ukázaly jako natolik složité, že pro ně musela být sestavena samostatná komise. Československé záležitosti se v ní řešily od 28. února do 12. března 1919. Beneš věděl, že zejména Francie souhlasí s jeho požadavky v plné míře, proto se ve své argumentaci na podporu uznání Československa rozhodně nedržel při zemi. Pro doložení nedělitelnosti zemí Koruny české použil i argument, že tyto země tvořily jeden celek už v 6. století.

Velký problém nastal v otázce českých Němců. Někdo si „všiml“, že 3,5 miliónu Němců (dle rakouských předválečných statistik, Beneš uváděl max. 1 milión) je příliš velká menšina. Jejich situaci měl proto projednat podvýbor příslušné komise. Beneš se začal obávat, že by Němci mohli získat právo na sebeurčení, proto přišel s dokumentem, který nazval Nóta o režimu národností v  Česko-slovenské republice. Ta byla sepsaná v duchu pořekadla, že slibem nezarmoutíš. Uvádělo se v ní, že pro základnu přirozených práv všech národností budou využity principy uplatněné v ústavě švýcarské konfederace. Členové komise to pochopili tak, že princip kantonů bude zaveden i v Československu. Dále bylo v dokumentu slíbeno, že němčina bude rovna češtině jako úřední jazyk. Všechny národnosti v Československu měly mít nárok na zastávání státních úřadů, měly mít své školy a místní samospráva měla jednat jazykem většiny obyvatel.

Beneš na konferenci postupně získával stále větší jistotu, že mu jako argument projde cokoliv a začal se chytat do vlastních sítí. Jednou z nich bylo například „historické právo.“ Odvolal se na ně při obhajobě nároku na území, která v Čechách a na Moravě obývali Němci. Stejný princip ovšem jasně odmítl, když se o území Horních Uher (nově Slovenska) přihlásili Maďaři, kteří je považovali za historickou součást zemí Koruny svatoštěpánské. Beneš odpověděl, že by to ohrozilo strategické a ekonomické zajištění nově vzniklého státu. Pro Slováky a Rusíny podle něj navíc platilo právo na sebeurčení, Maďarům a Němcům nenáleželo. Vrcholem jeho žonglování s fakty bylo tvrzení, že Češi a Slováci byli sice „tisíc let odděleni“ přesto tvoří jeden národ. Beneš si podobné fauly a „nepřesnosti“ mohl dovolit, protože Francouzi i Angličané mu dali jasně najevo, že chtějí mít ve středu Evropy mezi německými státy stát slovanský.

Požadavky československé delegace komplikovaly zprávy, který přicházely z Československa. Vpád vojenských jednotek na Těšínsko vyvolal pozdvižení. S velkým pochopením se nesetkal ani zásah armády proti demonstraci v Bratislavě, během kterého bylo zabito několik osob. Negativně bylo vnímáno i razantní potlačení velké demonstrace českých Němců v březnu 1919, kterým byla zakázána účast ve volbách do rakouského parlamentu. Zásah armády si vyžádal několik desítek mrtvých Němců.

Ohrožení Slovenska od komunistické Maďarské republiky rad (vznikla v březnu 1919) dokázal Beneš využít ve svůj prospěch, když prohlásil, že před nebezpečím bolševismu je dokáže ochránit jen jeho připojení k Československu. Jeho tvrzení se ukázalo jako příliš sebevědomé, protože útok Maďarů zahájený 30. května 1919 přinutil československé jednotky ustupovat. Situaci zachránil až zásah Francie, respektive generála Pellého, kterého Masaryk jmenoval vrchním velitelem československé armády. Pod jeho velením se podařilo Maďary zastavit a situaci stabilizovat. Průběh definitivní hranice určilo jednání v Paříži a boje na konci června utichly.

Podpis Versailleské smlouvy 28. června 1919 byl pro Beneše dnem velkého vítězství. Německo v ní uznalo hranice s Československem i jeho nezávislost. Arbitrážní výrok o Těšínsku padl 28. července 1920 a Československo v podstatě získalo vše, co chtělo. Košicko-bohumínskou dráhu a  uhelný revír. Podpis mírové smlouvy s Rakouskem (Saintgermainská smlouva) se odehrál 10. září 1919. Československé hranice s Rakouskem v ní byly uznány v podobě, kterou navrhla vláda v Praze. Mírová dohoda s Maďarskem byla v Paříži pouze připravena. Byla podepsána až 4. června 1920 (Trianonská smlouva) a zavazovala smluvní strany k uznání nových mezinárodních hranic mezi Maďarskem a jeho sousedy: Československem, Rumunskem, Jugoslávií a Rakouskem.

Poslední horké chvilky chtěl Benešovi v Paříži připravit Andrej Hlinka, který byl považován za vůdčí osobnost slovenského národního hnutí. V polovině září přijel do Paříže, kde chtěl před Spojenci požadovat to, co bylo Slovákům slíbeno v roce 1918 v Pittsburské dohodě. Měla to být autonomie, vlastní sněm a správa, soudy a slovenština jako úřední řeč. Setkání s představiteli velmocí se neuskutečnilo, přesto ho Beneš nechal zatknout. Ve vězení Hlinka zůstal až do dubna 1920.

Po návratu z Paříže vystoupil Edvard Beneš 30. září 1919 před poslanci v Národním shromáždění. Mluvil o problémech, s nimiž se na mírové konferenci potýkala československá delegace. Za největší problém označil vyrovnání s Poláky a boj o Těšínsko. V otázce Slovenska zdůraznil fakt, že nikdo ze Spojenců po jednáních nepochyboval, že české země a Slovensko mohou existovat jen v nejtěsnějším vztahu a součinnosti.

Britský premiér David Lloyd George po letech vzpomínal, že na konferenci v Paříži všechny menší národy Spojence podvedly. O československé delegaci řekl, že své argumenty předkládala s mimořádnou vychytralostí a Benešovy proslovy měly být plné frází, které měly Spojence ujistit, že Československo bude fungovat v souladu s jejich plány a představami.

V Paříži v roce 1919 se československá delegace rozhodla požadovat maximum možného bez ohledu na následky, které by to mohlo mít v budoucnu. Konečný výrazný úspěch poněkud zakrýval fakt, že všechny sousední státy zaujaly k Československu nepřátelský postoj. Plně se to projevilo o 20 let později, kdy Německo vystoupilo se svými požadavky vůči Československu. Francie v té době hrála v mezinárodní politice druhé housle a postupovala v souladu s Anglií, která měla ve středoevropském prostoru minimální zájmy. Ani jedna z těchto zemí si nepřála opět zažít traumata spojená s válkou, proto se v roce 1938 přiklonily na stranu Německa. S pocitem nemalého zadostiučinění se k Němcům postupně přidali Poláci, Maďaři a nakonec i Slováci. Neměli žádné slitování, protože tehdejší prezident Československa Edvard Beneš byl pro ně člověkem, který jim připravil až příliš mnoho zklamání.

https://www.vhu.cz/exhibit/smlouva-mezi-celnymi-mocnostmi-spojenymi-a-pridruzenymi-a-cechoslovenskem-podepsana-v-saint-germain-en-laye-dne-10-zari-1919/ Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Čechoslovenskem podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919

Heimann, Mary: Československo : stát, který zklamal. Havlíčkův Brod 2020.

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ceskoslovenska-delegace-na-mirove-konferenci/ Československá delegace na mírové konferenci

Anna Daňsová: Československo a mírová smlouva ze Saint-Germain 1919. Brno 2018/2019 Bakalářská práce.

https://www.vhu.cz/valka-o-slovensko-v-roce-1919/ Válka o Slovensko v roce 1919

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/cesi-proti-polakum-pred-sto-lety-zacala-sedmidenni-valka-o-tesinsko-69484 Češi proti Polákům. Před sto lety začala sedmidenní válka o Těšínsko