Článek
Velká Morava patří v dějinách českých zemí k obdobím, které bylo velmi často podřizováno dobově podmíněným mocenským zájmům. Její výzkum vždy doprovázela aura výlučnosti až posvátnosti, která tajemnou mlhou zahalovala údajný „první společný stát“ Čechů a Slováků. Události zmiňované v pramenech byly používány bez širších souvislostí, v potaz se nebraly informace uváděné v západoevropské literatuře. To vedlo k nekritickému chápání role Velké Moravy ve střední Evropě.
První republika (1918-1938)
Po vzniku samostatného Československa začal prezident Masaryk prosazovat myšlenku jednotného československého národa, který měl mít větev českou a slovenskou. Měl na mysli zejména národ jednotný politicky ne etnicky. V jeho představě ho měli tvořit lidé mluvící různými jazyky, ale propojení společným státním programem. Současně chtěl Masaryk vytvořením nového „národa“ zabránit tomu, aby se Slováci v novém státě stali až třetím národem za početnějšími Němci. Navíc Češi by bez spojení se Slováky netvořili ve vlastním státě ani polovinu obyvatel.
Argumenty pro zdůvodnění existence československého národa se našly na Velké Moravě. Ta začala být prezentována jako zaniklý společný stát Čechů a Slováků, který vznikl kolem roku 830 spojením Moravy a Nitranska. Paradoxně to znamenalo, že zespolečného státu Čechů a Slováků vypadli Češi. Velká Morava se pro oba národy stala „berličkou,“ kterou více či méně používaly jako argument pro společný stát. Slováci se s novým státem smiřovali postupně, protože jim byla slíbena velká míra samostatnosti (Pittsburská dohoda z 30. května 1918 jim slibovala mimo jiné samosprávu). Nakonec se na 20 let spokojili s existencí v Československu. Z jejich úhlu pohledu to byla volba menšího zla, protože součástí Maďarska už být nechtěli. V živé paměti totiž ještě měli národnostní útlak, kterému byli vystaveni v rámci Uher do roku 1918.
Do výroby společné národní identity Čechů a Slováků se v letech 1918-1938 zapojili zvláště historici. V reprezentativní publikaci Idea státu československého (1936) se v kapitole Říše Velkomoravská, napsané Václavem Chaloupeckým, píše: „Tak se stala říše velkomoravská v naší národní tradici jaksi prototypem našeho národního státu, kde celý národ našel sjednocení a kde počal vytvářeti svou svéráznou, slovanskou a evropskou vzdělanost. Odtud to dějinné úsilí vrátiti se k těmto základům, odtud ta snaha po obnově říše velkomoravské. A tato historická tradice velkomoravská je pro ideu československou stejně důležitou složkou, ba snad ještě důležitější než sám její základ, historická skutečnost.“
Komunistická éra (1945-1989)
Po skončení II. světové války byl výzkum Velké Moravy masově zneužíván pro účely státní a politické propagandy. Do popředí se díky negativním zkušenostem s nacistickým Německem dostal statečný boj Moravanů s Němci. Velkomoravané byli představováni jako neohrožení bojovníci proti germánskému živlu, který dokázali porazit a uhájit tak svou samostatnost (svobodu).
Svatopluk přestrojený za mnicha stojí před králem Arnulfem (Dalimilova kronika).
Své slovo do pranice o Velké Moravu v této době řekla i ideologie slovanské vzájemnosti (panslavismus). V 19. století byla jeho hlavní myšlenka, že by se všichni Slované měli sjednotit pod vedením velikého ruského národa. Po roce 1945 byl panslavismus chápán jako obrana proti pangermanismu, který mimo jiné hlásal porobení národů na východ od Německa. Do výzkumu jednotlivých archeologických nalezišť z doby Velké Moravy se tak začal promítat spravedlivý boj Slovanů proti Němcům. Například Pohansko, ležící nedaleko hranice s Rakouskem, bylo popisováno jako významná pevnost proti rakouským feudálům. Dokonce i misionáři Cyril a Metoděj byli vtaženi do tohoto ideologického boje a stali se z nich bojovníci proti násilné germanizaci.
Největší rozkvět zažil výzkum Velké Moravy v 50. a 60. letech 20. století. Komunistický režim na něj poskytl významné finanční prostředky a zadal i ideologické úkoly, které měli archeologové a historici splnit. V čele výzkumu velkomoravského období v té době stanul Josef Poulík ředitel Archeologického ústavu v Brně, který byl od roku 1953 součástí Československé akademie věd (budované dle sovětského vzoru). Poulík osobně vedl výzkum hradiště v Mikulčicích. Díky učiněným objevům a výborné schopnosti prezentace dosažených výsledků pro odborné i laické publikum, tak zažil hvězdnou kariéru vědeckou i politickou. Příliš velká politická angažovanost mu byla často vyčítána. Ovšem pokud chtěl ve vědecké kariéře pokračovat, nemohl žít mimo svou dobu. I jeho profesní dráha byla proto poznamenána negativními prvky, které přinášela vláda komunistů a období normalizace po roce 1968.
Při příležitosti oslav tisícího stého výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu byla v roce 1963 uspořádána výstava o Velké Moravě. V proslovu ke slavnostnímu otevření výstavy tehdejší náměstkyně předsedy vlády Ludmila Jankovcová řekla, že výzkum archeologických lokalit ve Starém Městě, Mikulčicích a na Pohansku jasně dokázal, že nezávislý velkomoravský stát žil bohatým hospodářským i kulturním životem. Údajně se podařilo rozptýlit nevědecká zkreslení, že slovanská kultura je pouhým importem západní kultury.
Mýtus, že Velká Morava byla předchůdkyně Československa, narostl do obrovských rozměrů na konci 60 let 20. století. V roce 1968 totiž vyvrcholila snaha Slováků o plné uznání jejich národní svébytnosti a rovnoprávnosti v jednotném státě s Čechy. Podařilo se jim prosadit přijetí příslušného ústavního zákona a od 1. ledna 1969 se Československá socialistická republika rozdělila na dobrovolný svazek rovnoprávných národních států českého a slovenského národa. Argumenty pro podporu česko-slovenského federalismu byly hledány i v dějinách Velké Moravy.
Po roce 1989
Pád komunistického režimu přinesl svobodu i do vědeckého bádání. Do rozpadu Československa ve výzkumu Velké Moravy převládalo nacionální a katolické pojetí (cyrilometodějská tradice). Po vzniku samostatné České republiky a samostatné Slovenské republiky se na dva směry začalo drolit i bádání o Velké Moravě.
V českých zemích pomalu ustupoval nacionální kontext, zůstala snaha po propagandistickém využití velkomoravských lokalit a s nimi spojeného historického bádání. Velká Morava je stále považována za jeden z pilířů, na kterém vyrostla česká státnost. Po vstupu České republiky do Evropské unie se k tomuto aktu začaly hledat kulturně historické souvislosti mimo jiné i ve velkomoravském období. V jeho výzkumu tak začaly rezonovat myšlenky panevropské ideologie, která Evropu vnímá jako prostor, který má společnou historii.
Na Slovensku si ve výzkumu Velké Moravy uchovaly největší vliv nacionálních a katolické myšlenky. Slováci se nehlásí ke své tisícileté minulosti v rámci uherského státu, proto je pro ně velmi důležitý odkaz Velké Moravy a misionářů Cyrila a Metoděje. Dokazuje to i preambule jejich ústavy z roku 1992, kde je doslova uvedeno: „My, národ slovenský, pamätajúc na politické a kultúrne dedičstvo svojich predkov a na stáročné skúsenosti zo zápasov o národné bytie a vlastnú štátnosť, v zmysle cyrilo-metodského duchovného dedičstva a historického odkazu Veľkej Moravy…“
Socha velkomoravského knížete Svatopluka na nádvoří Bratislavského hradu.
Hlavní problémy ve výzkumu Velké Moravy dnes jsou:
1) Nedostatek písemných pramenů vede k tomu, že lidé si do její historie vykreslují své současné představy. Promítání moderních termínů do minulosti vede k tomu, že nejsme schopni přijmout fakt, že tehdejší společnost se chovala jinak a vyznávala jiné hodnoty než ty, které se jí my snažíme „vnutit.“
2) Veškerá archeologie velkomoravského období je uzavřena v českém a slovenském vědeckém okruhu a je prakticky izolovaná od mezinárodního bádání. Tím vznikají mimo jiné i rozpory mezi archeologickými a historickými prameny.
Přes veškeré problémy se poslední výzkumy shodují na tom, že Velká Morava neměla nic, co by ji mohlo charakterizovat jako stát. Svou velikostí ani významem se nemohla rovnat říši franské ani byzantské. Moravské elity se snažily stát součástí franského světa (oděv, zbraně) a tím také součástí západního civilizačního okruhu.
Zdroje:
Martin Wihoda - Velká Morava a její místo v dějinách
Velká Morava: od mýtů k iluzím
Velká Morava: od iluzí k realitě
Jiří Macháček: Velká Morava: první stát západních Slovanů, náčelnictví, nebo stínová říše?
Pavel Kouřil (ed.): Velká Morava a počátky křesťanství. Brno 2014
Ondřej Krajtl: Průlomovým historickým objevem není nový pramen, ale jeho pochopení.
David Rejholec: Výstava Velká Morava v kontextu politiky dějin. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Praha 2021.
