Článek
Za každou velkou osobností se skrývá příběh, který stojí za vyprávění. Bohumír Šmeral nebyl výjimkou. On sám se nejlépe cítil v roli učitele prostých straníků a dělníků. Skrze jejich osvětu dokázal získat velkou moc mezi sociálními demokraty a posléze i komunisty. Jakmile ovšem došlo na nejvyšší stranickou politiku ztrácel půdu pod nohama a sklízel jednu porážku za druhou. Jaký tedy byl příběh této zajímavé osobnosti našich dějin?
Mládí a vysokoškolská studia
Bohumír Šmeral se narodil 25. října 1880 v Třebíči v rodině odborného učitele, která byla místními považována za honoraci. Už jako malý chlapec měl poznat těžké podmínky, v kterých žily třebíčské dělnické rodiny. Během studií na třebíčském gymnáziu začal číst nejrůznější sociální díla. Největší vliv na něj měla díla Lva Nikolajeviče Tolstého (pracovní podmínky dělníků v 19. století atd.). První kontakty se sociálními demokraty navazoval skrze jejich místní organizaci.
Po úspěšném absolvování třebíčského gymnázia pokračoval ve vzdělávání na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. To už byl nadšeným stoupencem boje za sociální spravedlnost a ideje socialismu. Během studií na vysoké škole získal první praktické politické zkušenosti. Začal psát do novin a stal se výborným diskutérem a řečníkem. Zájem vzbudil i v sociálně demokratické straně, kde mu byla nabídnuta pozice referenta.
Z předmětů na vysoké škole jeho myšlení nejvíce formovalo studium národního hospodářství (ekonomie). Z událostí mimo akademickou půdu jej nejvýrazněji zasáhla hilsneriáda (proces se židem Leopoldem Hilsnerem), která rozpoutala v českých zemích velkou vlnu antisemitismu. Pro socialistické hnutí byl antisemitismus nepřijatelný stejně jako veškeré projevy národnostní a rasové nesnášenlivosti.
Po skončení studií na vysoké škole se vedení sociální demokracie rozhodlo využít jeho mimořádný publikační talent v tisku. Bohumír Šmeral se stává stranickým aktivistou, který šíří sociální osvětu mezi prostým lidem. Aby mohl být považován za nejlepšího teoretika marxismu v českých zemích zbývalo jediné - poznání zahraničního socialismu. Odjel proto do Berlína na sjezd sociální demokracie a potom do kolébky socialismu Londýna. Krátce po návratu ze zahraničí v roce 1905 byl jmenován šéfredaktorem stranického tisku sociální demokracie Práva lidu.
Hlavička Práva lidu z roku 1898
Do čela sociálních demokratů a pád do politického suterénu
Ve volbách do Říšské rady v roce 1911 získal mandát poslance. V parlamentu vystupoval jako přední zastánce austromarxismu (rakouský směr marxismu). V Rakousku museli marxisté řešit i národnostní otázky. Pro sociální demokracii to znamenalo, že musí přijít s nějakým programem pro dělníky několika národů. Výsledkem byl program, který hlásal rozvoj jednotlivých národností uvnitř Rakousko-Uherska. Sám Šmeral byl natolik ovlivněn ekonomickým pojetím marxismu, že se až téměř do posledních dnů habsburské monarchie odmítal orientovat na českou státní samostatnost. Viděl v ní překážkou na cestě k jednotnému světovému trhu, což měl být hospodářský trend blízké budoucnosti. Samostatný český stát by dle něj narušil hospodářské propojení jednotlivých zemí mnohonárodnostní habsburské říše. Dále byl přesvědčen, že suverenitu malých národů dokáže nejlépe ochránit státní útvar jakým byla habsburská monarchie.
Po vypuknutí I. světové války Bohumír Šmeral sociální demokraty fakticky řídil. Prosazoval politiku předstírané loajality k Rakousko-Uhersku. V roce 1916 se stal předsedou českoslovanské sociální demokracie. V listopadu téhož roku udělal osudovou chybu, která z něj udělala téměř zrádce národa. Inicioval vznik Českého svazu, v kterém se sjednotili čeští poslanci loajální vůči Rakousko-Uhersku. Na začátku roku 1917 je rakousko-uherský ministr zahraničí Ottokar Czernin přinutil podepsat prohlášení, které se distancovalo od zveřejnění válečných cílů Dohodových mocností a tím pádem i od odbojové činnosti profesora Masaryka a jeho spolupracovníků. Tento čin skupinu českých poslanců v čele s JUDr. Šmeralem naprosto zdiskreditoval v očích zastánců samostatného československého státu. Šmeral se bránil tím, že v době podpisu prohlášení byly perzekuce ze strany rakousko-uherských úřadů vůči českému národu na vrcholu a nikdo nemohl tušit, jak se situace bude dále vyvíjet.
Vnitropolitická situace v Rakousko-Uhersku se začala měnit v únoru 1917, kdy revoluce v Rusku z trůnu odstranila cara. Ve Vídni se začali obávat, že by podobná situace mohla nastat i v habsburské monarchii, proto tlak nejen na české politiky výrazně polevil. Šmeral přesto dál zůstal věrný své loajální politice vůči Rakousko-Uhersku. Věřil, že z něj bude možné vytvořit demokratickou federaci. Tento postoj mu vynášel stále více osobních útoků, stával se obětním beránkem za všechny podobně smýšlející české politiky. K rezignaci na všechny své funkce včetně pozice šéfredaktora Práva lidu se rozhodl až na konci září roku 1917. Sociální demokraté se tak mohli přidat k procesu, na jehož konci byl vznik samostatného Československa.
Návrat do vrcholné politiky - vznik KSČ
Vznik samostatného Československa v říjnu 1918 a následný rozpad Rakouska-Uherska znamenaly definitivní krach Šmeralovy politické linie, kterou prosazoval od počátku svého působení v sociální demokracii. On sám se prorakouského postoje oficiálně vzdal až na konci prosince 1918 na XII. sjezdu sociálních demokratů. Přestal být politicky aktivní a na jaře 1920 odjel do Ruska, kde měl možnost setkat se s Leninem a Trockým. Během rozhovorů byl získán pro budoucí spolupráci s bolševiky. Po návratu do Československa se opět aktivně zapojil do politického života a začal se připravovat na ovládnutí sociální demokracie.
V roce 1920 v sociální demokracii vrcholil boj dvou frakcí. Pravicové křídlo podporovala nově vzniklou republiku, marxisté proti ní chtěli bojovat jako bolševici v Rusku. V srpnu 1920 se Rudá armáda ve válce s Polskem dostala až téměř k Varšavě a marxisté u nás začali věřit, že i v Československu bude možné provést marxistický převrat. Šmeral se postavil do čela marxistického křídla sociálních demokratů a na září 1920 svolal mimořádný sjezd strany. Na něm byl zvolen jejím předsedou a oznámil, že marxisté přebírají její majetek (Lidový dům). Sjezd souhlasil i s přihlášením se k 21 podmínkám Kominterny (světové komunistické strany řízené z Moskvy), které měly připravit světovou revoluci. Pravicové křídlo sociálních demokratů na řádném sjezdu strany v listopadu 1920 Šmerala a marxisty ze strany vyloučilo. V sociální demokracii tak zvítězil směr, který stranu prohlásil za antikomunistickou a státotvornou. Marxisté byli nuceni opustit Lidový dům a vyhlásili generální stávku s velkými politickými požadavky. Situace směřovala k pokusu o socialistický převrat, proti marxistům musela zasáhnout policie i armáda.
JUDr. Bohumír Šmeral boj o ovládnutí sociální demokracie prohrál. Svůj další osud jako politik se proto rozhodl spojit s Komunistickou stranou Československa, o jejíž vznik se velmi výrazně zasloužil. V polovině května 1921 se v Obecním domě v Karlíně konal ustavující sjezd československých komunistů. Ten téměř jednohlasně přijal rezoluci potvrzující bezpodmínečné přistoupení ke Kominterně. Šmeral chtěl, aby komunistická strana měla velký počet straníků. Dobře věděl, že hlavně díky němu přešla ke komunistům třetina sociálních demokratů. To mu umožnilo získat ve straně silnou pozici. Bolševikům v Moskvě se tato myšlenka nelíbila, protože věděli, že takovou stranu nebudou moci ovládat. Pro ně byla ideálem malá elitní strana, která bude poslouchat příkazy centrály z Moskvy.
Vlajka KSČ
Moskva proto hned po vzniku KSČ začala pracovat na její bolševizaci. Největší překážku pro uskutečnění tohoto procesu logicky viděla ve Šmeralovi. Byl proto označen za pravičáka s rakouskou minulostí. Sám Šmeral je v tomto názoru utvrdil, protože při zakládání KSČ měl prohlásit: Já hrdě říkám, jsem komunista, to jest jsem starý poctivý sociální demokrat.“ Tímto výrokem do Moskvy poslal jasný signál, že vůči bolševikům není dostatečně loajální a že to není revolucionář leninského typu. Jasně se to ukázalo při volbách stranického vedení. Šmeral jako nezpochybnitelná intelektuální a politická autorita strany získal „pouze“ křeslo místopředsedy. Prvním předsedou strany se stal představitel radikální levice Václav Šturc.
Šmeral nemohl být z vedení KSČ jen tak odstraněn, protože jej chránila velká podpora straníků. Až v roce 1926 se našlo elegantní řešení. Kominterna jej povolala do svých řad, aby zde zastával různé funkce. Tím ztratil bezprostřední vliv na dění v komunistické straně a její bolševizace mohla začít na plné obrátky. Na V. sjezdu KSČ v roce 1929 se odehrál vnitrostranický puč, který do čela strany vynesl Klementa Gottwalda. Pod jeho vedením byla bolševizace strany dokončena. Komunisté se podřídili požadavkům Kominterny a začali bez výhrad podporovat zahraniční politiku Sovětského svazu. Šmeral se do Československa vrátil až v roce 1934 a nezbylo mu než akceptovat daný stav věcí.
Závěr života
V parlamentních volbách v roce 1935 získal Bohumír Šmeral senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do října 1938, kdy jeho mandát zanikl v důsledku rozpuštění KSČ. Krátce před okupací zbytku Československa emigroval do Moskvy, kde 8. května 1941 zemřel.
Zdroje:
TOMEŠ, Jan. Bohumír Šmeral a vliv jeho myšlenek na vznik a formování KSČ (1921-1929). Praha, 2015. 51 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova.
ABREŠEK, Pavel. Cesta ke vzniku Komunistické strany Československa na stránkách československého tisku. Plzeň, 2021. diplomová práce (Mgr.). ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI. Fakulta filozofická.
Když byli komunisté v opozici.
Vzestupy a pády sociální demokracie I.
Před sto lety vznikla KSČ. Než ji ovládl Gottwald, fungovala „po našem.“
