Článek
Chladné ráno 10. března 1948 přineslo Praze zprávu, která otřásla celou zemí. Kolem šesté hodiny ranní procházeli nádvořím Černínského paláce dva zaměstnanci ministerstva zahraničí, Jan Merxbauer a Jan Pomezný. Pod okny bytu ministra objevili nehybnou postavu v růžovém pyžamu. Byl to Jan Masaryk, nejoblíbenější politik té doby a symbol demokratické kontinuity státu.
Mrtvý diplomat na dlažbě
Ministr ležel na zádech, hlavou k budově, přibližně tři metry od stěny paláce. Prvotní pohled na tělo odhalil mrazivé detaily: Masaryk měl rozdrcené nohy, ale tvář zůstala bez zranění. Podivná byla absence krve v okolí dopadu, přestože tělo vykazovalo stopy po úderech na rukou a hrudníku. Za pravým uchem se černala velká podlitina a za nehty obou rukou vyšetřovatelé našli omítku.
Bleskový úklid a zfušované vyšetřování
Případu se sice nejprve ujal šéf pražské kriminálky Zdeněk Borkovec, ale vzápětí mu vyšetřování sebrala Státní bezpečnost. Ta měla o výsledku jasno za pouhé čtyři hodiny: sebevražda. Nečekala ani na výsledky pitvy.
„Státní bezpečnost nebyla vůbec kompetentní vyšetřovat takhle závažnou událost. Neměli zkušenosti, nebyli zběhlí v kriminalistice,“ vysvětluje historik Jan Kalous s tím, že na místě činu došlo k obrovským pochybením. Místo zajišťování stop vstoupili do bytu ministr vnitra Václav Nosek a Masarykův náměstek Vladimír Clementis a začali v něm „uklízet“.
Svědci později vypověděli, že uvnitř panoval chaos. Převrácený noční stolek a plachta vytažená zpod matrace svědčily o prudkém zápasu. Do bytu navíc vstoupil neznámý muž, který si v aktovce odnesl hromadu dokumentů. Dnes se předpokládá, že měl pro komunisty zajistit klíčové materiály dříve, než se k nim dostanou řádní vyšetřovatelé.
Jan Masaryk se svým náměstkem Vladimírem Clementisem na konferenci v Paříži (1946). Clementise Masarykovi „přidělili“ komunisté, aby demokratického ministra kontroloval.
Proč se komunisté snažili vyšetřování urychlit?
Jan Masaryk byl vnímán jako ikona demokracie poválečné doby. Komunisté si uvědomovali, že jakékoliv veřejné pochybnosti o sebevraždě– ať už by vedly k podezření z vraždy, nebo k otázkám o roli režimu – by v lidu vyvolaly masivní vlnu nevole. Takový otřes si nová moc v prvních týdnech po převratu nemohla dovolit. Rychlé ukončení vyšetřování ze strany StB umožnilo režimu okamžitě nastolit oficiální verzi a zabránit šíření podezření o násilném odstranění ministra.
Masarykovu smrt komunisté využili k upevnění vlastní pozice. V denním tisku i v projevech ho začali pokrytecky vykreslovat jako „jednoho z lidu“, aby si zajistili sympatie jeho příznivců, a samotný pohřeb proměnili v učebnicovou manifestaci své nové moci.
Když gravitace usvědčuje vrahy
Zatímco politici měli jasno, moderní forenzní věda o desítky let později předložila šokující data. Do případu vnesl světlo přední český biomechanik Jiří Straus. O tom, jak diletantsky komunisté případ vyšetřovali, svědčí i fakt, že Straus ve spisech nenašel ani tak základní údaj, jako je přesná výška okna, ze kterého Masaryk padal. Musel si ji jet do Černínského paláce změřit sám.
Klíčem k pravdě se nakonec stala vzdálenost dopadu. Tělo leželo bezmála tři metry od stěny paláce. Výpočty forenzní biomechaniky jsou neúprosné: pokud by 61letý muž z okna vypadl, nebo se i silně odrazil, dopadl by maximálně metr až dva od zdi.
„Pád těla byl urychlen vnější silou. V okamžiku ztráty kontaktu s římsou do něj někdo strčil,“ potvrzuje profesor Straus. Podle jeho výpočtů na Masaryka v okamžiku pádu působila vnější síla mezi 1 100 a 2 300 Newtony – což odpovídá velmi prudkému strčení jinou osobou. Fyzika navíc odhalila další děsivý detail: Masaryk dopadl na nohy do svislé polohy – tělo se během pádu neotáčelo, jak je při volném pádu obvyklé. Odborníci to označují jako koordinovaný pád: člověk si plně uvědomoval, co se děje, a instinktivně se snažil dopad zmírnit.
Strach, který nelze zfalšovat
Další vědecký argument proti dobrovolnému odchodu přinesl biologický materiál na místě činu. Na vyříznutém kusu parapetu, který je dodnes součástí spisu, se našly stopy exkrementů. V medicíně jde o nezvratný důkaz smrtelného děsu. Ten je u člověka, který se vědomě a dobrovolně rozhodl skočit, velmi nepravděpodobný. Fyzickému zápasu či snaze o záchranu napovídá i zmíněná omítka za nehty – z forenzního hlediska jde o stopu po zoufalé snaze zachytit se fasády nebo římsy paláce.
Důkazy proti sebevraždě doplňuje i Masarykův oděv. Komorník ministra viděl naposledy v obleku – přesto bylo tělo nalezeno v pyžamu. Z hlediska soudní psychiatrie je velmi nepravděpodobné, aby se člověk rozhodnutý skočit z okna nejdříve převlékal z obleku do pyžama.
Dobový snímek jasně ukazuje, že ministr zemřel v nočním úboru. Drastické záběry z místa činu komunistický režim dlouhá léta pečlivě tajil v archivech StB, na veřejnost se dostaly až během politického uvolnění na jaře 1968.
Kdo dnes patří mezi hlavní podezřelé?
Jedna z nejvytrvalejších teorií se točí kolem majora Augustina Schramma, bývalého agenta NKVD a velitele zvláštního partyzánského komanda. To mělo v noci na 10. března Masaryka v bytě navštívit a „dopomoci“ mu k pádu z okna. Sám Schramm byl zastřelen jen o dva měsíce později, zřejmě jako nepohodlný svědek.
Další stopa vede přímo do nitra sovětské tajné služby. Opírá se o svědectví Leonida Paršina, syna bývalé agentky NKVD, podle kterého Masaryka zavraždili přímo sovětští elitní agenti Bělkin a Bondarenko. Než ale vyšetřovatelé mohli tuto stopu naplno prověřit, Paršinova matka za podivných okolností zemřela. K určení konkrétních jmen tak chybí hmatatelné důkazy, které pravděpodobně leží v ruských archivech.
Věda řekla vražda. Kriminalisté případ odložili
Vyšetřování Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) z let 2001–2003 poprvé smetlo komunistickou legendu o dobrovolném skoku a naznačilo, že stopy vedou k agentům sovětské tajné služby NKVD. Konečný verdikt zněl „vražda, pachatel neznámý“.
V roce 2019 se ÚDV k případu vrátilo a zahájilo nové šetření. Úřad požádal o pomoc zkušené kriminalisty. Měli k dispozici novou studii založenou na simulaci pádu těla, která dodala přesvědčivé důkazy, že k skoku musela Janu Masarykovi dopomoci cizí síla.
Do rukou vyšetřovatelů se dostala i nahrávka policisty Vilibalda Hofmanna. Vznikla v roce 1968, v krátkém období politického uvolnění, kdy Hofmann – tehdy už mimo aktivní službu – mohl poprvé veřejně promluvit o tom, co viděl jako jeden z prvních policistů na místě činu. V nahrávce jasně zaznělo, že se s tělem Jana Masaryka po jeho nalezení hýbalo ještě předtím, než bylo místo činu oficiálně zaměřeno a vyfotografováno.
Toto svědectví se ukázalo jako zásadní komplikace. Biomechanické výpočty stály na jednom klíčovém předpokladu: že tělo leží přesně tam, kde dopadlo, a že dokumentace místa činu je věrohodná. Hofmannova nahrávka tento předpoklad zpochybnila – pokud se s tělem hýbalo ještě před oficiálním zaměřením, ztrácejí výpočty vzdálenosti dopadu svou průkaznost jako soudní důkaz.
Celý případ byl proto v březnu 2021 odložen. Ačkoliv stopy jako omítka za nehty nebo biologické důkazy strachu silně napovídají, že Masaryk o svůj život bojoval, z právního hlediska jde pouze o nepřímé důkazy. Vyšetřovatelé proto nemohli s jistotou potvrdit, ale ani vyvrátit žádnou ze tří základních hypotéz: vraždu, sebevraždu či nešťastnou náhodu. Případ Jana Masaryka tak i po desetiletích zůstává oficiálně nevyřešen.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
LETKOVÁ Alexandra: Atentáty v československých dejinách. PRÁVNĚHISTORICKÉ STUDIE, Vol 52 No 3 (2022), 85–115.
Pád Jana Masaryka byl iniciován vnější silou, vycházíme z exaktních experimentů, říká kriminalista.
Pravda o smrti Jana Masaryka. „Dospěl jsem k jednoznačnému závěru,“ říká kriminalista Jiří Straus.
Smrt Jana Masaryka zůstává nadále neobjasněna.
