Článek
Je hluboká letní noc, 26. srpna 1984. Vojín Štefan Novický, který má do konce vojny už jen pár měsíců, se probírá z mrákot na tvrdé podlaze strážní věže. Cítí ostrou bolest v hlavě a tlak na hrudi. Když otevře oči, spatří nad sebou siluetu postavy. Je to jeho kolega z hlídky, Pavol Kukan.
Novický ucítí na krku chladnou ocel bodáku. Reflexivně se ožene rukou a v úzkém prostoru pozorovací věže začíná zoufalý zápas o život.
Bodákem proti veliteli
Strážní věž s kódovým označením „OBEC“ stála na břehu řeky Moravy, jen pár desítek metrů od civilních domů obce Vysoká pri Morave. Tady se „mír a socialismus“ střežil se zbraní v ruce.
Kukan, teprve dvacetiletý zedník ze Slovenska, který u jednotky Dunajské pohraniční stráže sloužil sotva měsíc a půl, nejprve svého velitele Novického lehce omráčil úderem pažby samopalu do hlavy. Když se Novický vzpamatoval a začal se bránit, propuklo na věži peklo. Muži se na sebe sápali a naráželi do oken, která se s řinčením tříštila a padala dolů. Kukan se snažil Novického shodit z věže, ten ho v sebeobraně strhl do rozbitého skla.
Novický křičel, nechápal, co se děje. Kukan mu jen stroze odsekl: „Půjdeš s námi.“ V tu chvíli se na žebříku objevila třetí postava – devatenáctiletý voják Igor Orlík, Kukanův komplic.
Samopal vz. 58 s nasazeným bodákem byl základní zbraní Pohraniční stráže. V srpnu 1984 tato zbraň otevřela dvěma zběhům cestu ke svobodě.
Ten namířil na Novického samopal. Oba útočníci zůstali stát na okraji věže. Novický se je pokusil shodit dolů. Kukan byl ale pozorný a vrhl se na něj s bodákem. Chtěl jej bodnout do břicha. Novický se bránil kopem nohy, takže hrot bodáku zasáhl jeho stehno, kde zanechal jen mělkou ránu.
Sabotáž na rotě: Ukradené klíče a vyřazená siréna
Útok na velitele hlídky Novického nebyl zkratkovitým jednáním, ale promyšlenou součástí jejich plánovaného útěku. Připravovali se na něj tři týdny a každý z nich měl svůj úkol.
Kukan měl přinutit ke spolupráci svého velitele, protože měl u sebe klíče od branky v signální stěně. Branka byla jedinou cestou skrz dráty pod napětím k řece, jejímž středem probíhala státní hranice.
Orlík připravoval útěk přímo v kasárnách. V té noci sloužil jako strážný. Využil nepozornosti dozorčího a ukradl klíče od výjezdových vozidel i od brány kasáren. Navíc poškodil poplachovou sirénu – vyšetřovatelé u ní později našli vytažený drát.
Služba Orlíkovi skončila ve dvě hodiny ráno. Z kasáren zamířil přímo k věži „OBEC“. Jakmile se přiblížil na 300 metrů, dal Kukanovi baterkou smluvené znamení. Tím mu potvrdil, že první část plánu proběhla úspěšně a Kukan napadl svého velitele. Na věži Orlík pomohl Kukanovi a pod pohrůžkou zastřelením donutili Novického ke spolupráci.
Lest u řeky Moravy: „Bež dole, tam sú vo vode!“
Zatímco zběhové vlekli rukojmí k drátům, na rotě byl vyhlášen poplach a vypukl chaos. Řidič marně hledal klíče od auta, a když konečně vyjeli, zastavila je zamčená brána. Vojáci ji nakonec museli v zoufalství vysadit z pantů, aby se vůbec dostali ven.
Poplach na rotě vyhlásil velitel hlídky Attila Lelkes ze stanoviště „BUNKER“, který zaslechl hluk a tříštění skla v prostoru strážní věže „OBEC.“ Ihned potom tím směrem odpálil světlici a s kolegou a se služebním psem se rozběhli za hlukem.
Blízko věže se oba vojáci rozdělili. Lelkes běžel přímo k ní a jeho kolega na břeh řeky Moravy. Na tuto možnost se oba zběhové připravili. V noční tmě a pod hrozbou bodáku u krku musel Novický na přibíhajícího vojína Lelkese zakřičet připravenou lež: „Bež dole, tam sú vo vode, strieľaj!“ Tím zběhové získali drahocenný čas.
Lelkes začal pálit dávky ze samopalu do vln Moravy, kam dopadaly i světlicové náboje. Věřil, že střílí na narušitele, zatímco Orlík s Kukanem vlekli Novického hustým porostem až k samotnému korytu řeky. Přinutili ho vstoupit do vody, a až tam ho opustili a pokračovali podél břehu proti proudu.
Novický k sobě okamžitě přivolal Lelkesova přibíhajícího kolegu. Řekl mu, že jde o podvod a že byl napaden. Následně se chopil jeho zbraně a začal pálit dávky ze samopalu směrem k prchající dvojici v mizejících vlnách Moravy.
Pohled na řeku Moravu u Vysoké pri Morave. Dnes oba břehy spojuje moderní cyklomost. V roce 1984 museli dva zběhové desítky metrů širokou řeku přeplavat pod hladinou, aby unikli střelám ze samopalů.
Dva dny čekání v hustém podrostu
Kukan a Orlík museli plavat pod hladinou, aby je nezasáhla střelba jejich kolegů. Přesto byl jeden z nich údajně lehce postřelen na ruce. Na rakouské straně se ze strachu z vydání zpět do Československa dva dny ukrývali v hustém porostu u břehu. Neutralita Rakouska jim nedávala jistotu, že je Vídeň pod tlakem Prahy nevydá zpět jako pachatele závažných trestných činů.
Třetího dne jejich úkryt objevily místní děti. Začaly jim nosit chleba, klobásy a cigarety. Teprve večer se jedno z dětí o setkání s „vojáky v lese“ zmínilo rodičům, načež otec těchto dětí zběhy vyhledal a přesvědčil je, aby se ohlásili na nejbližší četnické stanici. Tam okamžitě požádali o politický azyl.
Oba zběhové svůj útěk dramaticky vylíčili rakouskému tisku. V deníku Kurier o nich vyšla reportáž s titulkem „Dva vojáci ČSSR utekli do Rakouska v dešti kulek“. Ačkoliv byl termín „déšť kulek“ novinářskou nadsázkou, reálný základ měl. Vyšetřovací spisy Státní bezpečnosti potvrzují, že oba vojíni ze stanoviště „BUNKER“ skutečně pálili na hladinu řeky jednotlivé rány i dávky poté, co zaslechli čvachtání vody.
Motivace: Rodinné peklo a nenávist k režimu
Když oba zběhové v Rakousku popisovali, proč se rozhodli k takto dramatickému útěku za hranici, mluvili o „prolhanosti režimu“ a nesnesitelném životě na vojně. Vyšetřování Vojenské kontrarozvědky ale odhalilo mnohem lidštější a temnější pozadí.
U Pavola Kukana hrálo roli rodinné drama. Doma nechal manželku s měsíčním synem. Mezi jeho autoritativním otcem a mladou ženou zuřily neustálé spory a Kukan se cítil být v neřešitelné situaci.
Právě tento stres byl motorem činu. Kukan k útěku strhl i Orlíka, který později v telefonátu sestře přiznal, že se nechal přemluvit. Vše dokreslovala atmosféra na pohraničních rotách, kde v 80. letech vládla tvrdá šikana. „Mladí“ (bažanti) museli mýt podlahy, čistit boty mazákům a sloužit nekonečné hodiny bez nároku na volno.
Tvrdé tresty a nový život v Austrálii
Vojenská kontrarozvědka stupeň nebezpečnosti jejich činu v závěrečné zprávě označila za extrémně vysoký, protože zběhli od útvaru dělícího „socialistický tábor od kapitalistického“. Soudce vojenského obvodového soudu v Bratislavě byl nekompromisní: Kukan dostal 9 let, Orlík k 6,5 roku. Ani jeden z nich se do vlasti už nevrátil. Podle archivních záznamů se později pokusili vybudovat nový život v Austrálii, kam se vystěhovali v roce 1985.
Jejich příběh se tak stal symbolem selhání jedné z nejdůležitějších represivních složek totalitního státu přímo v „první linii“. Svým činem jasně ukázali zranitelnost říční hranice na řece Moravě, kterou měla Dunajská pohraniční stráž neprodyšně uzavírat.
Zdroje:
Pavel Navrátil – Martin Pulec: Případy zběhnutí do zahraničí od Pohraniční stráže v osmdesátých
letech dvacátého století. SBORNÍK ARCHIVU BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK 21/2023, s. 355-419.
Martin Pulec: Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. Praha 2006.
Stovky mrtvých pohraničníků jsou jen mýty. Většinou šlo o sebevraždy nebo nehody.
Stefan Karner: Stoj! Tragédie pri železnej opone. Tajne spisy. Bratislava 2015.
