Zvláštní akce Praha 17. listopad

Krátký text vyhlášky vydané nacistickou okupační správou 17. listopadu 1939 oznamoval, že se nacisté velmi krutým způsobem vypořádali se studenty českých vysokých škol, kteří organizovali demonstrace 28. října a 15. listopadu roku 1939. O dva roky později prosadily československá exilová vláda s obnoveným Ústředním svazem československého studentstva (ÚSČS) v Londýně, aby byl 17. listopad prohlášen za Mezinárodní den studentstva.

Co se vlastně v říjnu a v listopadu roku 1939 v Praze odehrálo a kdo byli popravení představitelé vysokoškolských studentů?

V říjnu roku 1939 měl za sebou Protektorát Čechy a Morava půl roku existence. Nespokojenost s nacistickou okupační správou mezi lidmi stoupala. Studenti vysokých škol v Praze se rozhodli využít náladu ve společnosti a oslavu výročí vzniku samostatného Československa dne 28. října zorganizovali jako protestní akci. Její účastníci měli dát najevo svůj nesouhlas se vznikem Protektorátu Čechy a Morava, žádat svobodu a obnovu samostatnosti.

V den konání vzpomínkové akce v Praze postupně propukly velké nepokoje, které přerostly ve střety demonstrantů s pražskými Němci. Kolem druhé hodiny odpolední se na Václavském náměstí sešel velký dav lidí (údajně jich mělo být až 100 000), který hesly a skandováním dával najevo podporu představitelům zaniklého Československa. Informace o situaci v Praze dorazila velmi rychle i do Berlína. Zuřící Hitler měl osobně telefonovat státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi a nařídil mu potlačit nepokoje za každou cenu. Během zásahu na Václavském náměstí nacistické bezpečnostní složky dav nejprve vytlačily do vedlejších ulic a potom zahájily střelbu. Na místě zemřel pekařský dělník Václava Sedláček. Další stovky lidí utrpěly střelná zranění. Mezi nimi byl i student lékařské fakulty Univerzity Karlovy a studentský funkcionář Jan Opletal, který byl těžce zraněn do oblasti břicha.

Pohřeb Václava Sedláčka 4. listopadu 1939 proběhl v tichosti, bez jakýchkoliv nepokojů. Jan Opletal na následky zranění zemřel 11. listopadu. Rozloučení s ním se mělo konat 15. listopadu. Studentské organizace uspořádaly na Opletalovu počest smuteční průvod Prahou. Jeho rakev nesli studenti od patologického ústavu na Albertově ke kostelu Zvěstování Panny Marie. Od něj byla rakev i s tělem odvezena do Lhoty nad Moravou, kde se Jan Opletal narodil.

Když byla rakev s Janem Opletalem nakládána do pohřebního vozu, ozvaly se první projevy odporu vůči okupantům. Někdo začal zpívat národní hymnu, další lidé se k němu přidali. Potom se několik stovek studentů a jejich sympatizantů vydalo na Karlovo náměstí, kde se jejich postup snažila zastavit protektorátní policie. To se jí nepodařilo a akce pokračovala pochodem do centra Prahy, kde byl na Národní třídě napaden řidič K. H. Franka. Nepokoje spojené s pohřbem Jana Opletala se pořádkovým silám SS podařilo uklidnit až v pozdních večerních hodinách.

Pro německé okupační orgány se události kolem pohřbu Jana Opletala staly záminkou pro tvrdý zásah proti českým vysokoškolským studentům. Státní tajemník K. H. Frank pověřil gestapo (tajná státní policie), aby naplánovalo akci „Sonderaktion Prag vom 17. November“ (Zvláštní akce Praha 17. listopad). Negativní roli v ní sehráli i čeští konfidenti. Svědkové tehdejších událostí nejčastěji zmiňují jméno Jaroslava Hoška, bývalého komunistu v roce 1939 už přesvědčeného fašistu. Přesto byl členem Národního svazu studenstva v Čechách a na Moravě. Účastnil se jeho porad a schůzí a měl velmi dobrý přehled o činnosti jeho funkcionářů. Dle jednoho svědectví měl Hošek vybírat ty z nich, kteří budou popraveni.

Celou akci gestapo zahájilo 16. listopadu ve večerních hodinách. První zatýkání proběhlo v kanceláři studentského svazu v Hopfenštokově ulici (dnes Navrátilova), kde se právě konala schůze jeho výboru. Přítomnost konkrétních funkcionářů si gestapo ověřilo telefonátem do místa schůze. Kolem deváté tu zazvonil telefon. Zvedl jej Karel Boula. Volající se prohlásil za jednoho z představitelů pražských německých studentů a mimo jiné se ptal, kdo je na poradě výboru přítomen. Boula nic zlého netuše, všechny přítomné vyjmenoval. V půl desáté do Hopfenštokovy ulice přijelo gestapo a účastníky schůze zatklo. V brzkých ranních hodinách 17. listopadu gestapo zatklo dalších šest představitelů studentů v místě jejich bydliště. Byli to: Josef Matoušek, Josef Adamec, Jan Černý, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Marek Frauwirth.

Zatčení byli sváženi do sídla gestapa v Petschkově paláci, kde probíhaly výslechy za osobní přítomnosti K. H. Franka. Funkcionáři, kteří měli být zastřeleni, byli ráno 17. listopadu převezeni do kasáren v Praze-Ruzyni a zde bez soudu popraveni. Do dnešních dnů se neví, kde ostatky popravených leží.

Téměř současně se zásahem proti studentským funkcionářům začalo v Praze i obsazování kolejí. Zadržení studenti z nich byli převáženi do kasáren v Praze-Ruzyni. Kolem tisíce jich potom bylo 18. listopadu 1939 deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Skončily v něm i dvě stovky studentů pozatýkaných v Brně, Příbrami a Olomouci. Všechny české vysoké školy byly uzavřeny. Oficiálně na tři roky, prakticky až dokonce II. světové války.

Vystudoval historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Byl žákem vynikajícího českého historika Josef Šusty. Od roku 1931 pracoval v Archivu země české. V roce 1935 na filozofické fakultě pražské univerzity úspěšně absolvoval habilitaci, po níž mu byla udělena akademická hodnost docenta pro obor novějších obecných dějin. V politice patřil mezi kritiky zahraniční politiky prezidenta Edvarda Beneše. Vadily mu zejména špatné vztahy Československa s Itálií a Polskem. Po okupaci zbytku Československa hájil pomocí legálních protektorátních organizací české národní zájmy. Byl autorem programu jediné povolené politické strany Národního souručenství. Předsedal její programové komisi a jejímu studentskému odboru. Působil jako prostředník se studentskými svazy a byl v pravidelném styku s jejími představiteli. V politických názorech byl za protektorátu českým nacionalistou, pro český národ chtěl větší míru autonomie. Zapojil se i do organizace rozloučení s Janem Opletalem. Přestože nebyl student jeho kontakty se studentskými předáky se mu staly osudné.

Absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy, doktorát zde získal v roce 1937. Už od dob studií na gymnáziu projevoval zájem o politiku. Hlásil se k nacionálně orientovaným českým studentům. V září roku 1939 byl zvolen předsedou Národního svazu studenstva v Čechách a na Moravě. Osudným pro něj měl být výrok, který pronesl na první schůzi výboru studentského svazu: „Koleje jsou dnes našimi kasárnami.“ Přímo se na přípravě pohřbu Jana Opletala nepodílel. Jako předseda studentského svazu od 14. listopadu objížděl koleje a vyzýval studenty k zachování klidu během smutečního aktu, který se měl konat následující den. Dostal totiž od předních protektorátních činitelů dostat upozornění, že za případné nepokoje ponesou odpovědnost vedoucí studentští funkcionáři. Nebyl přítomen ani na pohřbu Jana Opletala. Měl v té době jednání na ministerstvu školství, kde se probíraly možnosti vzniku organizace středoškoláků. Informace o nepokojích při pohřbu Jana Opletala jej zastihla během dalšího úředního jednání. Okamžitě vyrazil do pražských ulic, aby pomohl situaci uklidnit. Ve prospěch zadržených studentů intervenoval u policejního ředitele, na ráno 17. listopadu měl ze stejného důvodu domluvenou audienci u státního prezidenta Emila Háchy. Při zásahu gestapa večer 16. listopadu byl v sídle Národního svazu studenstva, ale probíhající schůze se neúčastnil. Přesto byl zadržen s ostatními funkcionáři.

Studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Studia z důvodu velké politické angažovanosti nedokončil. Byl činný v mnoha studentských organizacích, kde zastával různé politické funkce. Jeho politická orientace se v průběhu času vyvíjela zprava doleva. V polovině září 1939 byl jmenován jednatelem Národního svazu českého studenstva v Čechách a na Moravě. Gestapo si pro něj přišlo brzo ráno 17. listopadu do jeho bytu v Praze-Libni. V době zatčení byl necelý měsíc ženatý.

Jan Černý

Narozen: 29. listopadu 1914 v Žamberku nad Orlicí

V roce 1934 začal studovat lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Od mladého věku byl politicky činný v nacionalistickém a antisemitském hnutí Vlajka. Ostře vystupoval proti levicově zaměřeným studentům. Byl aktivním členem pravicově orientovaného Spolku českých mediků, kterému v letech 1937-1939 předsedal. V období druhé republiky (1938-1939) měla tato organizace protidemokratické a antisemitské tendence. V roce 1939 jeho pozice v studentském hnutí pozvolna narůstala. Stal se místopředsedou Svazu československého studenstva a předsedou jeho zahraniční komise. Na pohřbu Jana Opletala byl osobně přítomen, po jeho skončení intervenoval na policejním ředitelství za zatčené studenty. Gestapo si pro něj přišlo brzo ráno 17. listopadu do bytu jeho rodičů na Lucemburské ulici.

Vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně. Díky rodinné tradici byl aktivním členem Sokola. V letech 1937-1939 působil jako předseda tělovýchovného odboru Ústředního svazu československého studenstva. Politicky byl aktivní nejprve v řadách Československé národní demokracie posléze přešel do nacionalisticky orientovaného Národního sjednocení. Jako studentský funkcionář vystupoval proti nacionální pravici. Po příchodu do Prahy byl zvolen do výboru Ústředního svazu československého studenstva, jím byl delegován do výboru Mezinárodní studentské konfederace CIE, kde se v roce 1938 stal místopředsedou. Československé studenty tak mohl zastupovat na řadě mezinárodních kongresů. Byl uznávanou autoritou v otázkách mezinárodního studentského hnutí. Po německé okupaci Čech a Moravy se zapojil do odboje. V září 1939 přijal funkci předsedy zahraničního odboru Národního svazu českého studenstva. Patřil mezi organizátory pohřbu Jana Palacha. Gestapem byl zatčen v noci z 16. na 17. listopad ve svém bytě v Dejvicích.

Na filozofické fakult Univerzity Karlovy vystudoval bohemistiku a germanistiku. Od roku 1937  učil na pražských středních školách. Současně pracoval na disertaci o vodňanském lékárníkovi, starostovi a spisovateli Františku Heritesovi. Práci již nestihl obhájit a doktorem filozofie byl promován in memoriam. V politice vystupoval jako český nacionalista. Dlouho působil v Mladé generaci Národního sjednocení, po vzniku protektorátu potom u Mládeže Národního souručenství. Ve studentských organizacích se angažoval od roku 1936. V letech 1937-1938 byl předsedou Svazu československého studenstva. Od září 1939 působil jako předseda Svazu českého studenstva v Čechách. Během okupace se jeho nacionalismus obracel proti Němcům. Velmi odvážný projev o významu 28. října jako dne vzniku samostatného Československa pronesl 26. října 1939. Naznačil v něm, že protektorát je pouhé provizorium. Demonstrací 28. října a 15. listopadu se neúčastnil, protože jako učitel musel být v práci. Večer 15. listopadu intervenoval za studenty, kteří byli zadrženi během rozloučení s Janem Opletalem. Následující večer byl zatčen na schůzi vedení Českého svazu studenstva.

V době popravy byl velmi krátce studentem inženýrského stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Jeho otec byl kapitán československé armády a vychoval z něj přesvědčeného vlastence. Politicky činný začal být už na střední škole, kde se zapojil do katolického studentského hnutí. V době mobilizace československé armády v září 1938 se hlásil do armády. Od léta 1939 působil jako spojka v odbojové organizaci Obrana národa. Ihned po nástupu na ČVUT v říjnu 1939 se stal zapisovatelem Svazu českého studenstva v Čechách. Dne 15. listopadu 1939 doprovázel Jaroslava Klímu a Jana Wienerta na policejní ředitelství, kde se přimlouvali za propuštění studentů zadržených během pohřbu Jana Opletala. Gestapo si pro něj přišlo ve dvě hodiny v noci 17. listopadu do bytu jeho rodičů v ulici Karoliny Světlé.

Titul inženýra získal na Vysoké škole obchodní v Praze v roce 1939. Ve studiu na ní pokračoval i na podzim stejného roku, kdy pracoval na disertaci. V politickém životě měl blízko k názorům komunistů. Byl členem levicové Jednoty nemajetných a pokrokových studentů. Během španělské občanské války sympatizoval s republikány. Nebyl příslušník protektorátu a navíc byl Žid, takže po okupaci zbytku Československa začal pociťovat dopad restrikcí, které vůči Židům vyhlásili Němci. Jako Žid už na podzim 1939 nemohl bydlet na kolejích, proto bydlel u svého slovenského přítele. Ten mu zajistil práci na konzulátu nedávno vzniklého Slovenského státu. Tady se pod krycím jménem Ing. Marek podílel na vydávání falešných pasů mimo jiné i Židům a odbojářům, kteří se potřebovali dostat z protektorátu. Měl být zapojen i do příprav demonstrace, která se konala 28. října 1939. Jeho bratr Jozef po válce vzpomínal, že Marek společně s docentem Matouškem vysílal pomocí po domácku sestrojené vysílačky každý den do Paříže a Londýna zprávy o událostech v protektorátu. Gestapo si pro něj přišlo v půl páté ráno dobytu, kde bydlel. Hledali ho nejprve na kolejích, ale konfident Jaroslav Hošek jim prozradil jeho adresu.

Chtěl se stát diplomatem, proto studoval v Paříži na École libre des sciences politiques a současně studoval politické vědy na pařížské univerzitě. Díky studiím ve Francii vystupoval po celý život jako výrazný frankofil. Na právnickou fakultu Univerzity Karlovy se zapsal roku 1933, ale studia nestihl dokončit. Titul Judr. mu byl udělen in memoriam. V politice se hlásil k lidem, kteří kritizovali především zahraniční politiku prezidenta Edvarda Beneše. Mezi studenty byl znám jako zkušený funkcionář. V únoru 1939 navštívil společně s Františkem Skorkovským a Janem Černým Berlín, kde se jednalo o možnostech spolupráce s nacistickými studentskými organizacemi. On sám formu nějakého partnerství nevylučoval, ale chtěl k němu přistupovat s rezervovaným odstupem. V létě 1939 byl jmenován jednatelem Svazu českého studenstva v Čechách. V bytě svých rodičů začal pořádat debaty se studenty, kde se probíraly i možnosti odporu proti okupantům. Večer 16. listopadu se účastnil schůze studentského svazu v Hopfenštokově ulici a tam byl zatčen gestapem. Nebyl popraven ve stejnou dobu jako ostatních osm studentských činitelů. Spolu se zbývajícími třemi funkcionáři, kteří byli přítomni na schůzi studentského svazu, byl převezen do věznice na Pankrác. Za několik hodin poté byl odveden a popraven.

Bartošová, Jana: Nesmíme zapomenout: Jan Opletal a další oběti listopadu 1939 : nacistická perzekuce českých studentů během 2. světové války. Praha 2015.

https://www.vhu.cz/exhibit/vyhlaska-ze-17-listopadu-1939-o-uzavreni-ceskych-vysokych-skol-a-poprave-studentu/

Vyhláška ze 17. listopadu 1939 o uzavření českých vysokých škol a popravě studentů.

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2021/10/PD_3_21_s90-100.pdf

Mikuláš Pešta: Polozapomenutý Listopad. Mezinárodní den studentstva a jeho překrývaná paměť.

https://www.vhu.cz/exhibit/prohlaseni-spojeneckych-studentu-ke-dni-17-listopadu-1941/

Prohlášení spojeneckých studentů ke dni 17. listopadu 1941.