Článek
V naší domácnosti panuje neustálé napětí mezi českým a moderním stylem, tedy, v našem pojetí, mezi šetřením a vyřazováním. Já, dítě socialistických rodičů, byla vychována v duchu: „Nic se nevyhazuje, dokud to lze opravit.“ Můj manžel ze Španělska je zastáncem minimalismu – vše musí být maximálně funkční a efektivní a méně je více. Asi uhádnete, kdo nás nutí přehodnocovat všechno, co máme doma déle než dva měsíce.
Zpět do Česka
Moji rodiče si pořád pouštějí hi-fi z 90. let, které zabírá dost místa, ale hraje i nadále obstojně. Příběhy o tom, jak tento přístroj přežil několik stěhování a ještě více technických revolucí, jsou v rodině legendární.
Nábytek, který by mohl vyprávět příběhy z dob, kdy ještě Praha nebyla plná turistů. Mikrovlnka, co má více funkcí než jakýkoliv moderní smartphone, ale je starší než průměrná česká matka prvorodička. Nejen tyto věci jsou součástí jejich domácího muzea. A ne, není to kvůli tomu, že by si novější nemohli dovolit.
Šok a úžas
Představte si tak moje zděšení (a i odpor), když můj muž začal vyřazovat věci, které podle něj „nepotřebujeme“. A občas i bez toho, aby mi to dal vědět. Třeba fondue set, který jsme použili jednou, ale měl to být začátek tradice. Hledala jsem ho po čase, už se sýrem v ruce, ale už nenašla.
Nebo stojan na víno, co byl dárek od přátel. „Tohle můžeme kdykoli znovu koupit, vždyť to jen zabírá místo,“ argumentuje, zatímco já s nostalgií vzpomínám na každé příjemné posezení, které tyto předměty doprovázely.
Domácí bojiště
Náš byt se stal arénou, ve které má každý nový předmět datum trvanlivosti. Když objednáme něco nového, rovnou už vím, že dny té věci jsou spočítané. Manžel tvrdí, že „prostor musí dýchat“. A já se snažím najít rovnováhu mezi uchováním vzpomínek, nevyhazováním peněz z okna, omezení konzumu a uvolněním místa pro nové zážitky.
Televize jako jeden příklad za všechny
Za těch pět let, co jsme spolu, jsme měli doma čtyři televize. První teda nebyla naše, patřila do pronajímaného bytu. Tu pak přítel nahradil novou, trochu větší a s modernějším displejem. Když jsme se stěhovali, přišla mu už moc malá a zastaralá, a tak jsme ji (ještě v záruce) prodali. Další měla o dalších 10 palců větší úhlopříčku, ale bohužel se rozbila a tak následovala další, o dalších 5 palců větší. Ta se tu zatím drží zuby nehty, ale tak nějak tuším, že s koncem záruky se přibližuje i její ukončení pobytu u nás doma.
Drobná elektronika má u nás jepičí život
PlayStation s VR brýlemi? Skvělá zábava, ale jen dokud můj muž nezjistil, že jeho práce je stejně zábavnější a užitečnější a že na odreagování mu stačí YouTube.
Tablety, sluchátka a elektronické zubní kartáčky v naší domácnosti měly vždy krátkou životnost. Ne že bychom kupovali nějaký šunty, ba naopak, ale můj muž má stálou potřebu nahrazovat je novějšími a „lepšími“ verzemi. Vždy ve snaze najít ten pravý produkt, který dokonale vyhoví jeho potřebám. Často zjistím, že daná věc pro něj už není dost dobrá a je tak čas vyměnit ji za něco, co „ještě více zjednoduší naše životy“. V duchu si vždy přeji, aby nové gadgety vydržely v naší domácnosti alespoň o něco déle než jejich předchůdci. A já si vědomě zabraňuji výpočtům, kolik (jeho) peněz v tomdle přístupu za poslední dobu už zahučelo.
Občas něco přežije i své nástupce
Starý kávovar, který (ne)byl nahrazen dvěma levnými? To byl boj. Starý kávovar proslulé značky sice byl podle mého muže „příliš hlučný a neefektivní a otrava na údržbu“, ale nakonec se vrátil do naší kuchyně. Vyjímečně jsme se shodli: „Z tohoto původního je káva prostě nejlepší a jeho novější model je fakt předražený, ten teď kupovat nebudeme.“
Co s vyřazenými poklady?
Některé věci jdou rovnou do koše – s pevným rozhodnutím (případ mého muže), s lehkou bolestí u srdce (většinou můj případ), ale s uznáním, že jejich čas už vypršel (s tím taky někdy bojuji).
Když se pokusím věci prodat, abych zachránila alespoň nějakou jejich hodnotu, manžel to vidí jako plýtvání časem. Ale každý prodej je pro mě malé vítězství. „Aspoň něco,“ říkám si, když nový majitel odchází s kusem našeho příběhu, a doufám, že si ho bude vážit aspoň zlomek toho, co my.
Mnohé věci jsem darovala charitě. Elektroniku, domácí potřeby, ale i oblečení, které bylo příliš dobré na to, aby skončilo na skládce, ale příliš málo minimalistické na to, aby ho můj muž ještě nosil, našlo tak svůj nový účel. Aspoň mám dobrý pocit u srdce, že věci ještě poslouží někomu jinému.
Hodnota prostoru
Přestože mi původně přišlo zbytečné, ba přímo absurdní, vyhazovat věci jen proto, že je možné je kdykoliv znovu koupit, postupem času jsem začala vnímat jisté kouzlo v tomto minimalismu. Není vždy rozumné schovávat vše „na případ, že by se to mohlo hodit“.
Tím spíše v dnešní době, kdy ceny bytů vystřelily do opravdu závratných výšin. Když se podívám na to, kolik věcí se takto schovává v mé české rodině (a zabírá tak cenný prostor), pak při pražských cenách nad 130 tisíc korun za metr čtvereční, přichází celá rodina o opravdu velkou částku. Pořizovací hodnota schovaných věcí je zajisté výrazně nižší než hodnota prostoru, který zaujímají. A pak je tu také nevyčíslitelná hodnota volného prostoru, který „dýchá“ – pro některé z nás je skutečně nevyčíslitelná. Přiznávám, že v tomto ohledu se pomalu začínám přiklánět k manželovu pohledu na věc.
Minimalismus má své kouzlo
A musím přiznat, že některé aspekty manželova minimalistického přístupu mají nesporné výhody i pro mne. Například jeho šatník – ten je v podstatě takový monochromatický sen. Nosí jen dvoje džíny a černá trička, s tak ráno nemusí ztrácet čas rozhodováním, co si vezme na sebe – bere to, co je nahoře. Všechno k sobě ladí a já se přiznávám, že jsem začala občas pohlížet na svůj pestrobarevný chaos s lehkou závistí.
Začínám vidět přednosti minimalismu. Není vždy snadné přiznat, že méně může být více, ale prostor, který se uvolní po vyřazení nepotřebných věcí, je osvěžující.
A to nové oblečení, co jsem si koupila speciálně na nošení doma Byl to (jeho!) skvělý nápad. Pro mě dříve něco nemyslitelného.
Drobné zamyšlení
A tak, zatímco jeden z nás sní o domově, kde je každá věc pečlivě vybraná, bude dlouho sloužit a kde má každý předmět svůj příběh, druhý touží po prostoru, kde panuje řád, čistota, „prázdno“ a každá novinka a zlepšení je vítanou změnou a peníze (a „ekologie“) jsou na vedlejší koleji. V tomto tichém boji mezi starým a novým, mezi přeplněnými policemi a minimalisticky volnými plochami, jsme oba zjistili, že společně tvoříme něco velmi zvláštního. Nejde jen o to, co si necháme a co vyhodíme. Jde o to, jak spolu dokážeme vyjít. Jak se z toho stává umění kompromisu, kde každý kousek našeho sdíleného života nese trochu z nás obou.
