Článek
Milé babičky (a milí dědečkové) a vlastně všichni vy, co se aspoň občas staráte o děti někde venku, musím s vámi dneska mluvit na rovinu. Po nedávné zkušenosti se ztraceným dítětem bych chtěla, abyste si to prosím vzali k srdci: když vám dítě uteče z dohledu, nesnažte se to zvládnout sami a zavolejte radši rovnou policii.
Malá holčička na kole, sama a bez dozoru
Nedávno jsem byla svědkem situace, která mě docela šokovala. Sedím si v parku, uspávám díťe v kočárku a najednou vidím malou holčičku, asi čtyřletou, jak se sama řítí na odrážedlokole přímo přes silnici. Jo, silnici, kde normálně jezdí auta. Ani se nerozhlédla, jestli něco nejede, prostě jela rovnou přes cestu! Pak si zničehonic sedla na zem, opřela se o lampu a usnula – uprostřed chodníku, úplně sama. A maminka? Nikde. Tatínek? nebo třeba nabička? Nikdo nikde.
To dítě bylo samo půl hodiny! A babička ho hledala na vlastní pěst
Později jsem se od jedné sousedky z ulice dozvěděla, že viděla, jak ona babička to dítě v místním parku hledala. Ale víte, kdy? Asi půl hodiny předtím, než jsem holčičku viděla já! To znamená, že ta malá roztomilá holčička byla minimálně půl hodiny úplně sama, bez jakéhokoliv dozoru. No nedivím se, že pak doslova padla únavou. A co dělala babička celou tu dobu? No ani ji nenapadlo zavolat policii. Prostě dítě hledala s kamarádkou na vlastní pěst, jako kdyby to dítě jen na chvíli odběhlo za roh. Jenže to nebylo tak, že by se dítě na tři minuty vzdálilo. Ten malý drobeček byl sám dost dlouhou dobu – minimálně půl hodiny! Přijde vám to v pořádku? Mně teda rozhodně ne.
Bojíte se zavolat policii? Bojte se spíš o dítě!
A to mě přivádí k otázce: co vede lidi k tomu, že se v takové situaci bojí zavolat o pomoc? Chápu, že se nikdo nechce dostat do problémů, že nechcete, aby vás policie vyslýchala, proč dítě nezvládáte uhlídat. Ale co je horší? Chvíli vysvětlovat, co se stalo, nebo zjistit, že dítě srazilo auto, nebo se ztratilo úplně? Tady přece nejde o nějaké ego nebo pocit selhání. Jde o život a zdraví těch nejmenších.
Neumíte dítě uhlídat? Radši s ním vůbec nechoďte ven
A teď jeden kontroverzní názor. Pokud dítě nezvládáte uhlídat, možná by bylo lepší, kdybyste ho do parku sami nevodili. Není to o tom, že by dnešní děti byly „nezvladatelné“ nebo že „tohle má řešit výchova od rodičů.“ Každý ví, že děti jsou rychlé, energické a bez pudu sebezáchovy. A pokud se pohybují na kolech, koloběžkách nebo bruslích, ztratí se za roh dřív, než si vůbec uvědomíte, že jsou pryč. Pokud nemáte jistotu, že je dokážete mít stále na očích, je rozumnější se na chvíli zastavit a zvážit, jestli je zvládnete do parku vůbec brát.
Policie vám pomůže. Opravdu není proč se bát!
A hlavně se nebojte se přivolat policii, když dítě zmizí z dohledu. Policie tu není proto, aby vás obviňovala, ale aby vám pomohla. Možná už někdo jiný dítě nahlásil jako nalezené a vám tak třeba okamžitě spadne kámen ze srdce a budete vědět, kde dítě najít a zkrátíte tak dobu, kterou bude maličký muset ztrávit s někým cizí . A i kdyby ne, aspoň máte větší šanci, že se najde dříve, než když budete park prohledávat sami. Zavolat pomoc je vždycky lepší než se tvářit, že se to nějak vyřeší samo.
Vyhrožování sociálkou je možná nepříjemné, ale lepší než tragédie
Na závěr chci zmínit ještě jednu věc: ano, chápu, že někdo může mít strach z reakcí typu „ať to okamžitě prošetří sociálka“ nebo „poslala bych na ně OSPOD“ nebo „v této rodině je určitě něco v nepořádku“ a dalších podobných výhrůžek a agresivních komentářů, které se například v komentářích pod články objevují pokaždé, když jde o bezpečí dětí.
Když už máte na starosti něčí dítě, je vážně lepší, aby vám pomohla policie, než aby se dítě ztratilo nadobro, nebo aby ho srazilo auto. Ano, volat policii může být trochu o nervy, nikdo nechce být považován za toho, kdo „nezvládl malé dítě“, ale ve finále je to bezpečnější než riskovat život dítěte.
Přiznávám, ani moje první reakce není volat policii
Musím se přiznat, že ani pro mě nebyla první přirozená reakce volat hned policii. Nevím, možná je to v nás zakořeněné, možná je to (v mém případě mezigenerační) vliv minulého režimu, kdy se k volání policie pohlíželo spíš jako na poslední možnost, nebo je to jen takový ten pocit, že si člověk přece dokáže pomoct sám. A možná je to i trochu z výchovy, kolikrát každý z nás slyšel něco jako nevyrušuj, neotravuj, vydrž, poraď si sám, vždyť se to nějak spraví. Ale upřímně? V některých situacích je prostě volat policii ta nejlepší a nejbezpečnější věc, co můžete udělat.
Jak to vlastně dopadlo s tou holčičkou?
No, nakonec vše dobře dopadlo. Se sousedkou, co šla zrovna s odpadky, jsme tu malou pohlídali a rozhodly jsme se městskou policii zavolat. Holčička byla hodně unavená a moc nekomunikovala. Nepůsobila vyděšeně, ale spíše smutně a vyčerpaně. Jediné, co jsme z ní dostaly, bylo její jméno a že bydlí daleko.
Mezitím kolem projížděl nějaký pán na kole, viděl nás a zeptal se, jestli to není ta ztracená holčička na růžovém odrážedle, kterou hledá babička (a další přihlížející) u srázu o kilometr „vedle“. Když zjistil, že ano, tak se otočil a dojel příslušné babičce říct, kde je její vnučka. Po nějakých patnácti minutách se babička skutečně doplazila, celá vyděšená. A přesně ve chvíli, kdy dorazila, přijela i policie.
Ano, v tomhle případě to nakonec dopadlo dobře. Ale je tohle ta správná cesta? Policie mohla park projet autem, organizovaně a rychleji, případně mobilizovat ostatní lidi v parku. Zkrátka, celá situace by se dala řešit mnohem efektivněji a bezpečněji, kdyby policie dostala zprávu hned. V tomto případě platí mohli opravdu ukázat, že heslo „chránit a pomáhat“ má něco do sebe.
A co byste udělali vy, milí čtenáři?
Představte si, že jste v podobné situaci – vidíte malé dítě, které je úplně samo, nevíte, kde je jeho doprovod, a kolem není nikdo, kdo by ho hledal. Co uděláte? Nezůstávejte v nejistotě a nerozmýšlejte, jestli máte nebo nemáte obtěžovat policii. Pamatujte, že rychlá pomoc může předejít mnohem vážnějším následkům. Někdy stačí jeden telefonát, aby se všechno vyřešilo bezpečně a včas. Já už se příště nebudu rozmýšlet ani těch pár minut.
