Článek
Z domova jsem vyšla pozdě. Bylo po osmé a mrholilo. U zastávky máme malé bistro, kam občas zajdu pro kafe s sebou, protože tam většinou nečekám dlouho. Před devátou začíná porada, tak jsem po cestě mrkla na telefon: 8:36. Měla jsem šanci to stihnout, pokud půjde všechno hladce. Řekla jsem si, že si spravím náladu něčím teplým, a zamířila jsem dovnitř. Napadlo mě, že bych měla raději běžet rovnou na zastávku, ale lákalo mě mít v ruce něco teplého a sladkého po ránu.
Prosba o rychlost, odpověď bez pochopení
Uvnitř stáli dva lidé, jinak bylo prázdno. Barista vypadal unaveně, utíral pult a působil, že má za sebou dlouhé ráno. V duchu jsem počítala minuty do deváté a v ruce svírala telefon. Chvíli to šlo rychle a když na mě přišla řada, objednala jsem si. „Prosím jedno americano do kelímku,“ řekla jsem a dodala: „Šlo by to co nejrychleji? Spěchám na tramvaj.“ Nemyslela jsem to jako nátlak, jen jako upřímné přiznání, že nechci riskovat zdržení a chci to mít v ruce co nejdřív.
Zvedl obočí a bez úsměvu řekl: „Do kelímku? Je tam příplatek.“ Přikývla jsem, že s tím počítám. Pak dodal lehce vyčítavým tónem: „To spěchá každý.“ Zarazilo mě to. Přes výlohu jsem zahlédla, jak se z dálky blíží tramvaj. V tu chvíli jsem se cítila nepříjemně, jako bych od něj chtěla něco navíc nebo ho otravovala. Chtěla jsem se omluvit, ale nešlo mi to přes pusu. Potřebovala jsem to rychle uzavřít, abych tam nestála jako někdo, kdo dělá problém.
Ujetá tramvaj a myšlenky, co nejdou utišit
Bylo mi nepříjemné tam dál stát. Řekla jsem rychle: „Víte co, nechte to, musím běžet.“ Otočila jsem se a vyšla ven. Přidala jsem do kroku právě ve chvíli, kdy tramvaj zastavila. Došla jsem ke dveřím a ty se zavřely těsně přede mnou. Stála jsem u nich a věděla, že už je neotevřou. Odjela mi. Napadlo mě, že jsem si to způsobila tím, že jsem spěchání vůbec zmínila.
Na displeji na zastávce naskočilo pět minut do další tramvaje. Napsala jsem kolegyni krátkou zprávu, že dorazím o pár minut později. Přepínala jsem mezi zprávami a jízdním řádem a dělala, že jsem v klidu. Mezitím mi v hlavě pořád běžela věta: „To spěchá každý.“ Mrzelo mě, že jsem vůbec říkala, že spěchám, jako bych si o to odmítnutí řekla. Zároveň mě štvalo, jak mě setřel. Celou cestu jsem si opakovala, že je to pitomost a že ten člověk má asi špatný den, ale ten smíšený pocit studu a vzteku se mě držel.
V kanceláři jsem šla k překapávači s tím, že si to doženu vlastním kafem. Došly filtry. Konvice bublala a trvalo to dlouho. Nakonec jsem si kafe ani neuvařila a šla na poradu bez něj. Byla jsem stručná, odsekávala jsem a bylo mi jasné, že za to kolegové nemůžou. Není to žádné velké drama, ale brala jsem to jako malé selhání a drželo se mě to. Došlo mi, jak snadno mi jeden cizí tón rozladil celé dopoledne. Řekla jsem si, že příště vyrazím o pár minut dřív a když budu mít chuť na kafe, vezmu si ho z domu do termohrnku. Aspoň se vyhnu nákupům na poslední chvíli a nebudu řešit, co mi kdo řekne.
