Článek
Po práci jsem byla úplně vyřízená. Hladová, protivná, s hlavou plnou mailů, které jsem nestihla vyřídit. Zastavila jsem se v malém supermarketu u domu, jen pro pár věcí na večeři. U pokladen klasická podvečerní fronta, lidi s košíky, tiché brblání, ale nic výjimečného. Všimla jsem si prodavačky, kterou tam vídám skoro pokaždé. Seděla zase u stejné kasy, měla kruhy pod očima a každou chvíli se napila z hrnku s už vychladlým kafem. Vypadala, jako by tam seděla od rána. Její fronta byla nejkratší, tak jsem se automaticky zařadila tam. Hlavou mi běželo jediné: hlavně ať jsem brzy doma.
Když z unavené prodavačky vyletí jed
Když jsem stála asi třetí v řadě, všimla jsem si, jak mluví se starším pánem přede mnou. Zeptal se jí, kolik stojí rohlíky, zjevně si nebyl jistý cenou. Ona na něj vystřelila: „Je to napsaný velkejma písmenama tamhle,“ a přitom protočila oči tak okatě, že to musel vidět každý v okolí. Pán znejistěl, něco zamrmlal, rychle zaplatil a skoro utekl. Zůstalo po něm ticho. Mně to nebylo příjemné. Říkala jsem si, že tohle je zbytečně moc, ale zároveň jsem viděla, jak je ta ženská podrážděná, zpomalená, jak jen automaticky markuje jedno zboží za druhým. Napadlo mě, že je asi na konci směny a že bych to měla přejít.
Když jsem se konečně dostala na řadu, snažila jsem se být co nejstručnější. Vyložila jsem pár věcí na pás, koukala na displej a všimla si, že jedna akční položka naskočila dráž, než byla uvedená na regálu. Bylo to pár korun, ale všimla jsem si toho, tak jsem ji slušně upozornila a popsala, kde přesně ta cenovka visela. Čekala jsem, že zavolá kolegyni nebo se aspoň zeptá. Místo toho se ani nepodívala nahoru a odsekla: „To tam určitě bylo jinak, lidi si pořád něco vymýšlí.“ V tu chvíli se mě to dotklo. Najednou to nebylo o pěti korunách, ale o tom, že mě někdo před celou frontou označil za tu, co si kvůli slevě vymýšlí.
Z trapné poznámky se stane veřejná scéna
Zkusila jsem to ještě jednou, pořád klidným hlasem. Navrhla jsem, jestli by se na to někdo nemohl jít podívat, že si nejsem jistá, ale že bych nerada platila víc, než je na ceduli. Ona protočila oči podruhé, tentokrát tak, že jsem měla chuť odejít, a pološeptem, ale dost slyšitelně řekla: „Takových chytráků mám denně deset.“ V tu chvíli jsem cítila, jak mi hoří obličej. Cítila jsem na zádech pohledy lidí za mnou. Směs studu a vzteku. Nadechla jsem se a rozhodla se, že tentokrát to nenechám být. Zvedla jsem hlas tak, aby mě bylo slyšet: že se mnou takhle mluvit nebude, že jsem na ni slušná a čekám to samé. Řekla jsem, že chápu, že to nemá lehké, ale když pracuje se zákazníky, má se chovat slušně.
Fronta ztichla. Cítila jsem na sobě desítky očí, ale tentokrát mi to spíš dodalo odvahu. Pán za mnou nahlas poznamenal, že na něj byla minule úplně stejná a že v tom asi nejsem sama. Starší paní přede mnou se otočila a docela jasně řekla: „Paní má pravdu, tohle není chování k zákazníkům.“ Prodavačka zrudla, ruka se jí viditelně třásla, zmáčkla zvonek na přivolání vedoucího. Najednou se všechno zastavilo. Pás stál, nikdo se nehýbal, bylo cítit napětí. Měla jsem pocit, že jsem něco spustila a už to nejde vzít zpátky, ale zároveň jsem cítila úlevu, že to konečně někdo řekl nahlas.
Vedoucí, zhroucení u kasy a stud navíc
Vedoucí přišel docela rychle. Vysvětlila jsem mu, co se stalo. Snažila jsem se držet faktů, bez urážek, jen jsem popsala situaci a způsob, jakým se mnou mluvila. On beze slova odešel k regálu a celá fronta čekala. Když se vrátil, řekl, že cedule s akční cenou visela jinde, než měla. Omluvil se mi, na kase mi cenu upravil a dodal, že to pak nechá přerovnat. Pak se otočil na prodavačku a před všemi jí řekl, ať si dává pozor, jak s lidmi mluví. V tu chvíli se sesypala. Rozbrečela se, začala mezi vzlyky vysvětlovat, že je už několikátý den za sebou na dvanáctihodinové směně, že zaskakuje za nemocnou kolegyni, že je jí to líto, ale že už to prostě nedává. Najednou jsem místo zadostiučinění cítila spíš lítost. Ten pocit „vyhrála jsem“ se rozplynul.
Stála jsem tam s nákupem, před sebou rozplakanou ženskou za kasou a vedle ní vedoucího, který nevěděl, jestli ji má utěšovat, nebo jí domlouvat. Došlo mi, že ji vlastně nechci dostat do průšvihu. Tak jsem nahlas řekla, že mi nejde o to, aby přišla o práci nebo měla zápis, ale aby jí došlo, jak to na zákazníky působí. Přiznala jsem, že asi chápu, jak těžké musí být sedět tam celé dny a poslouchat cizí lidi. Omluvila jsem se za to, že jsem na ni zvýšila hlas, a poprosila jen o to, aby příště zkusila mluvit normálně. Někdo v řadě si odkašlal, někdo tiše poznamenal „tak to má být“. Napětí trochu polevilo, i když bylo všem trochu trapně. Zaplatila jsem, vzala tašku a vyšla ven.
Cestou domů jsem nad tím pořád přemýšlela. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem se ozvala a nenechala se shodit kvůli tomu, že jsem si všimla špatně označené ceny. Na druhou stranu jsem cítila zvláštní tíhu z toho, že jsem k tomu jejímu zhroucení přispěla. Došlo mi, jak snadno si člověk do hlavy dá „nepříjemnou prodavačku“, na kterou si může vylít vlastní únavu a frustraci. Ale za tou kasou prostě sedí někdo, kdo je možná jen o kousek unavenější než já po běžném pracovním dni. A že ta „lekce“, kterou jsem jí tam v afektu dávala před celou frontou, byla nakonec možná víc pro mě než pro ni.
