Článek
V sobotu odpoledne jsem chystala gauč na odvoz. Malíř má přijít v pondělí ráno a chtěla jsem mít obývák prázdný, abych jen zakryla podlahu a nemusela řešit stěhování nábytku. Večer předtím jsem dala inzerát a rychle se ozval muž, že přijede po páté s autem a pomocníkem. Znělo to rozhodně, tak jsem to brala jako vyřešenou věc. Vysála jsem polštáře, sundala deky, vytáhla imbus a odšroubovala, co šlo. Trochu mě svírala představa cizích lidí v bytě, mívám to tak, ale chtěla jsem to mít za sebou. Odsunula jsem konferenční stolek ke zdi, připravila přezůvky a v hlavě si prošla plán: rychle dovnitř, povolit nohy, snést to, zaplatit, hotovo.
Ve dveřích stojí bývalý. Co teď udělám?
V pět deset zazvonil zvonek. Otevřela jsem a ve dveřích stál Martin. Vedle něj drobná bruneta s taškou přes rameno. Zastavila jsem se a cítila, jak mi cukly ruce. Hned vyhrkl, že si neuvědomil, komu píše, a že si gauč vybíral podle fotky. Bazoš neukazuje jména a adresu jsem poslala až hodinu předem. Navíc je to moje nové bydliště, takže si to nespojil. Na půl vteřiny jsem uvažovala, že to stopnu a domluvíme se na jindy. Jenže gauč potřebuju pryč už dnes a kvůli pondělnímu ránu to chci stihnout. „Ahoj,“ řekla jsem nakonec. „Pojďte dál. Jen povolíme nohy a sneseme to.“ Ukázala jsem na imbus na stolku a ustoupila do obýváku. Bruneta se na mě krátce podívala a kývla. Martin působil rozpačitě, ale rychle přešel k praktickým věcem, a to mi vyhovovalo.
Podala jsem mu imbus a klekla si k první noze. Prsty se mi pořád třásly a jeden šroub mi vyklouzl. Zakutálel se pod skříň. Trapně jsem se zasmála a řekla, že jsem si asi neměla dávat odpolední kafe. Potřebovala jsem zakrýt nervozitu, která mě přepadla. Hned jsem vzala smetáček, šroub vytáhla a podala jim ho, ať to mají komplet. Martin beze slov pokračoval a nohy povoloval rychleji než já. Jeho partnerka se mezitím zeptala, jak to chci s platbou. Řekla jsem, že hotově je v pohodě. Držela jsem se instrukcí. „Tady to otočíme na bok, ať se dostaneme k poslední noze. Pak si to jen zvedneme a půjdeme po schodech. Dole to naložíte a je to.“
Schody, vzpomínky a tichá dohoda u auta
Výtah je opravdu malý, takže jsme se domluvili, že to sneseme po schodech ve dvou. Já to ponesu s Martinem, ona bude držet dveře a hlídat rohy. Vzal si přední část, já zadní. „Na tři,“ řekl automaticky. Úplně stejně to říkával, když jsme kdysi tahali těžké krabice. Na chvilku mě to rozhodilo, ale nadechla jsem se a počítala v hlavě s ním. Soustředila jsem se na kroky, na zábradlí, na rohy u schodiště. „Pozor, roh,“ řekla jsem dvakrát a on jen kývl. Soused z druhého patra nám podržel domovní dveře a popřál hodně sil, což mi dalo pár vteřin srovnat dech. Nesla jsem zadní část gauče, takže jsem pořád viděla jen jeho záda a podrážky bot. To mi pomohlo. Když se člověk soustředí na úkol, tolik nepřemýšlí.
U auta to šlo rychle. Přijeli dodávkou, posunuli něco uvnitř a gauč tam zapadl mezi bedny. Martin zavřel dveře, vytáhl peněženku a zeptal se, kolik to tedy je. V tu chvíli jsem řekla, ať klidně odečte pětistovku. „Hlavně jsem ráda, že je pryč. Zítra v klidu zakryju podlahu a malíř má čistý prostor,“ dodala jsem. Opravdu jsem chtěla, aby to skončilo bez dalšího povídání. Přikývl, podal mi bankovky a tiše řekl: „To jsem nečekal.“ Nepotřebovala jsem se k tomu vracet. „Hodně štěstí,“ řekla jsem neutrálně a ustoupila o krok. Jeho partnerka mi poděkovala za pomoc se schody a já jí odpověděla, že v pohodě.
Prázdný obývák, krátká zpráva a klid v hlavě
Vrátila jsem se do bytu a obývák byl najednou prázdný. Ten prostor působil jinak, než když tam gauč byl. Sedla jsem si na koberec a počkala, až se mi ruce úplně uklidní. Běželo mi hlavou, co se právě stalo, ale zároveň mi došlo, že to bolelo míň, než jsem se bála. Vytáhla jsem telefon a napsala kamarádce krátkou zprávu: „Představ si, kdo si odvezl gauč.“ Odpověděla smíchem a srdíčkem. Zametla jsem prach, který zůstal pod gaučem, a vyhodila pytlík z vysavače. Zkontrolovala jsem barvy a fólie na zakrytí podlahy, abych měla všechno připravené. V pondělí přijde malíř a já si uvědomila, že se mi po té návštěvě ulevilo.
Ještě jsem si udělala čaj a chvíli seděla v tichu. Nebylo potřeba si nic vysvětlovat, stejně by to nemělo smysl. Tohle byla jen praktická situace, která vyšla, jak vyšla. Měla jsem klid po dlouhém napětí. Zavřela jsem okno, zhasla v obýváku a v hlavě si srovnala další kroky: posunout koberec do ložnice, ráno přehodit fólie, připravit malíři kafe. A pak už jen začít nový týden. Bez gauče a bez zbytečných scén. Stačilo to takhle.
