Článek
První chybějící pětistovky jsem si všimla v kantýně v práci. Vytáhla jsem peněženku, otevřela ji a jen tak mimoděk mi došlo, že tam je nějak málo. Měla jsem v hlavě jasně uložené, že jsem si ráno vybírala z bankomatu, protože se mi občas hodí mít něco v peněžence. Jenže zrovna ta jedna pětistovka prostě nebyla. Připsala jsem to tehdy na účet sobě – že jsem přetažená, že si špatně pamatuju, kolik jsem si vlastně vybrala, že poslední týdny lítám mezi prací, úkoly s dětmi a nákupem. Jenže o týden později se situace opakovala. Zase chyběla jedna pětistovka. Stejná bankovka, stejný pocit, že něco nesedí. V hlavě se mi poprvé objevila otázka, jestli jsem opravdu jen roztěkaná, nebo jestli se děje něco, co mi uniká.
Z podezření na roztěkanost k důkazu doma
Rozhodla jsem se, že si to ověřím, abych měla jistotu, že si to celé jen nevymýšlím. Jedno ráno, než jsem odešla do práce, jsem si peněženku otevřela na lince, rozložila bankovky a vyfotila je mobilem. Ne proto, že bych byla paranoidní, spíš jsem chtěla mít důkaz sama pro sebe, abych si pak nemusela vyčítat, že už fakt začínám bláznit. Po pár dnech jsem peněženku zkontrolovala. A zase – přesně jedna pětistovka pryč, ostatní částky seděly s fotkou. Vyloučila jsem tím vlastní zapomnětlivost. Večer jsem to probrala s manželem. Zeptala jsem se ho přímo, jestli si náhodou občas nebere hotovost z mojí kabelky, když třeba spěchá. Docela se urazil, tvrdil, že na moji kabelku nesahá a že kdyby něco potřeboval, tak mi to prostě řekne. V tu chvíli mi v hlavě zůstaly jen děti. A to mě hodně zamrzelo. Nechtěla jsem automaticky podezřívat vlastní dceru nebo syna, ale jiná možnost mi moc nezbývala.
Začala jsem si víc všímat, co se doma děje. Hlavně u dcery, protože syn je ještě menší a s penězi si zatím moc neví rady. U ní jsem ale najednou zaznamenala pár novinek – měla lepší kosmetiku, kterou jsme jí nekupovali, nosila do školy dražší pití, sem tam nějakou „blbost“ navíc. Kapesné jsme jí přitom nezvyšovali a žádné brigády nemá. Jednou večer jsem se jí jen tak mezi řečí zeptala, kde na to bere peníze. Mávla rukou, něco ve smyslu, že si to koupila „z toho, co si šetřila“. Její tón mi přišel vyhýbavý, spíš aby měla pokoj. Nechtěla jsem hned spustit výslech a dělat scénu, tak jsem to navenek nechala být, ale v hlavě mi to hlodalo. Ten večer jsem se rozhodla, že to zkusím zjistit jinak. Do peněženky jsem dala jednu pětistovku, do rohu jsem si na ni malou tužkou udělala sotva viditelnou tečku. Peněženku jsem znovu vyfotila tak, aby ta tečka byla vidět, a kabelku jsem nechala doma na očích, na obvyklém místě, kde ji máme všichni na očích.
Past s označenou pětistovkou a první lež
Další den jsem si schválně zařídila, že z práce přijdu dřív, než jsem doma říkala. Dcera byla sama v bytě, syn byl ještě v družině a manžel v práci. Kabelka ležela na svém místě, jak jsem ji nechala. Otevřela jsem peněženku a ta označená pětistovka byla pryč. Ostatní peníze seděly. Bylo jasné, že si ji někdo vzal záměrně. Zavolala jsem dceru do kuchyně. Byla jsem hodně nervózní, snažila jsem se mluvit klidně, ale asi to na mně bylo vidět. Zeptala jsem se jí napřímo, jestli mi vzala peníze z peněženky. Okamžitě to popřela. Tvrdila, že by si to nikdy nedovolila, že neví, o čem mluvím. Dokonce se zatvářila dotčeně, jako bych jí křivdila. Vytáhla jsem ale mobil, ukázala jí fotku peněženky z rána a zmínila tu tečku na bankovce. V tu chvíli jsem viděla, jak se jí začíná třást brada, oči se jí zalily slzami a rozplakala se. Věděla jsem, že jsem se trefila. A zároveň mi došlo, že to asi nebude jen „dětská blbost“.
Odvedla jsem ji do pokoje a zavřela za námi dveře, aby nás nikdo nerušil. Cítila jsem směs vzteku, zklamání a strachu. Přinutila jsem se ale mluvit tiše a pomalu. Řekla jsem jí, že mě ve výsledku víc bolí to, že mi lhala, než samotné peníze. Že potřebuju vědět, na co ty peníze potřebuje, abych jí mohla pomoct. Nejdřív koktala něco o tom, že dluží kamarádce za lístek do kina, že se styděla říct si o peníze navíc. Nedávalo mi to smysl. Ví, že když jde o takové věci, vždycky se domluvíme. Zopakovala jsem jí, že se zlobím míň, když řekne pravdu, než když bude dál vymýšlet historky. Chvíli bylo ticho, jen brečela. Pak mi beze slova podala mobil. Řekla jen: „On mi psal, že když nezaplatím, pošle to všem.“ Lekla jsem se, ani jsem ještě nevěděla detaily, ale pochopila jsem, že jde o něco, na co sama nestačí.
Šok z mobilu: kdo je Adam, 17
Na displeji byla otevřená konverzace s někým, kdo vystupoval jako „Adam, 17“. Podle fotek a stylu psaní ale bylo jasné, že to není žádný kluk z prváku. Projížděla jsem zprávy a skládalo se mi to dohromady. Nejdřív běžné povídání, škola, koníčky. Pak postupně narážky, řeči o fotkách, lichotky. Z jejich výměny bylo vidět, že mu v dobré víře poslala pár intimnějších fotek, když si myslela, že je to vrstevník, který o ni stojí. A pak tam byly jasné požadavky na peníze. Psát, že jestli mu nezaplatí, pošle její fotky spolužákům a nám rodičům. Bylo mi fyzicky špatně. Představa, že nějaký cizí chlap má takové fotky mojí čtrnáctileté dcery, byla pro mě těžko snesitelná. Mezi vzlyky mi přiznala, že mu už posílala menší částky „ze svačin“ – místo jídla si kupovala dobíjecí kupóny na mobil a posílala mu kódy. A když už neměla z čeho, začala sahat do mojí kabelky. Ne proto, že by chtěla utrácet za hlouposti, ale protože byla zoufalá a bála se nám to říct.
Můj prvotní vztek v tu chvíli vystřídal strach a potřeba ji ochránit. Sedla jsem si k ní na postel a objala ji, i když jsem se sama třásla. Řekla jsem jí, že to spolu zvládneme, ale že to nesmíme nechat být. Společně jsme prošly všechny zprávy, dělaly screenshoty, ukládaly si, co šlo. Večer jsme to s manželem probrali a shodli se, že to nahlásíme na policii, i když se dcera strašně styděla a bála se, co si o ní budou myslet. Druhý den jsme tam šli všichni tři. Policisté si na pár dní vzali její mobil kvůli zajištění důkazů a vysvětlili nám, že podobné případy vidí čím dál častěji. Na jednu stranu mě trochu uklidnilo, že v tom nejsme sami, na druhou mě to děsilo – kolik takových „Adamů“ asi píše jiným holkám.
Nová pravidla, větší otevřenost a dozvuky strachu
Doma jsme pak nastavili jasnější pravidla kolem mobilu a sociálních sítí. Ne ve smyslu totální kontroly, spíš větší otevřenost a hranice – co je ještě v pořádku a kdy už je potřeba, aby za námi přišla a řekla, co se děje. Začali jsme s ní víc mluvit, ne jen mezi vařením večeře a praním. Upravili jsme jí kapesné, aby neměla pocit, že si musí něco složitě vynucovat nebo tajit. Peníze z kabelky od té doby nezmizely. Ten pocit, jak blízko jsme byli velkému průšvihu a jak snadno se to celé mohlo zvrtnout, ve mně ale zůstal. Kdyby mi tehdy nechyběla ta pětistovka, možná bych si ničeho nevšimla. Dnes už vím, že to nebyla jen „roztržitost“, ale signál, který jsem naštěstí nepřešla.
