Článek
Mám večerní rutinu. Uklidím hrnky, zhasnu v kuchyni a v obýváku cvaknu vypínačem na prodlužce pod televizí. Myslela jsem si, že tím ušetřím pár korun na standby a budu klidnější, že v noci nic nechytne. Partner u toho pravidelně brblal, že „ráno zase nejde Wi-Fi“ a že pak musí všechno nahazovat. Většinou jsem to přešla s tím, že prostě obětujeme pohodlí kvůli bezpečí. Jednou jsem ale při tom cvaknutí ucítila zvláštní pach. Plast kolem spínače byl teplý a mírně zapáchal. Rukou jsem přejela hranu a nebylo mi to příjemné. Řekla jsem si, že se na to zeptám elektrikáře, který měl druhý den přijít kvůli světlu v chodbě.
Co odhalil elektrikář: jiskření, teplo a mýty
Druhý den dorazil, zapojil nové světlo a já ho poprosila, ať se podívá i na tu prodlužku. Ukázala jsem mu, jak to večer vypínám, co je do ní zapojené a kde je ten spínač. Prohlédl si spínač i zástrčku, zapnul ji, nechal chvilku běžet televizi a router a hned ji zase vypnul. V tu chvíli bylo slyšet tiché prsknutí přímo u toho vypínače. Přiblížil k němu prst, ukázal lehce očouzený okraj plastu a řekl klidně: „Tohle není v pořádku.“ Dodal, že při vypínání nejspíš jiskří kvůli opotřebovaným kontaktům, které už nedrží tak, jak mají. Z té představy, že to dělám každý večer a přitom se tohle děje pod sedačkou, mi bylo nepříjemně.
Vysvětlil mi to bez okolků. Časté vypínání prodlužky pod zátěží, tedy ve chvíli, kdy v ní běží televize, router a nabíječky, opotřebovává ten levný spínač. Kontakty se časem opotřebují, zvyšuje se přechodový odpor, což vede k zahřívání. Kromě toho prý zbytečně opakovaně spouštím zdroje v televizi, routeru a nabíječkách, které jsou stavěné na běžný provoz, ne na každodenní odpojování od sítě. Sedl si ke stolu, spočítal zhruba jejich příkon a řekl, že ta úspora na standby je u nás v řádu desítek korun měsíčně. „Za tohle riziko to nestojí,“ dodal. Doporučil mi používat spínače na samotných spotřebičích a brát prodlužku jako nouzové řešení, ne jako každodenní vypínač. Větu: „Prodlužka není vypínač.“ si pamatuji.
Rychlá náprava: výměna lišty a nové návyky
Pak to celé vypnul, vytáhl prodlužku ze zásuvky a šli jsme ji obhlédnout. Ukázal mi, že spínač má vůli, plast kolem něj je opotřebovaný a místy zažloutlý. Zástrčka byla i po té chvilce vlažná a v zásuvce se trochu viklala. „Tohle vyměnit,“ řekl. Navrhl dát router a televizi do samostatných zásuvek, pokud k nim dosáhnou kabely, a pro zbytek pořídit kvalitnější kabel s přepěťovou ochranou. Nabídl, že mi teď hned zapojí nezbytné přímo do zdi a ostatní necháme dočasně odpojené, ať se problém nevrací. Souhlasila jsem bez váhání.
Odpoledne jsem se stavila v obchodě a vzala kvalitnější prodlužovací kabel s přepěťovou ochranou, tentokrát bez vypínače. Doma jsem přerovnala kabely tak, aby k té liště nebylo potřeba sahat. Router jsem nechala běžet trvale, televizi vypínám ovladačem a nabíječky vytahuji, když není co nabíjet. Nešlo o žádné složité změny, spíš o změnu zvyku. První večer jsem měla skoro automatické nutkání jít „něco cvaknout“, jako by mi chyběl poslední úkon dne. Vybavila jsem si ale to tiché prsknutí a nechala to být. Ráno nic nezapáchalo, nic nehřálo a partner si s úsměvem pochvaloval, že internet běží hned.
Postupně se mi ulevilo. Večer už si v hlavě neprocházím seznam toho, co je vypnuté. Místo toho si vždy připomenu: prodlužka není vypínač. Zpětně cítím trochu rozpaky, že jsem ten zvyk dělala tak dlouho a ještě měla pocit, že tím jednám zodpovědně. Ale dobře, člověk se učí. Nová norma je jasná: bezpečně zapojeno, spotřebiče vypínám jejich tlačítky, nabíječky nenechávám v zásuvce zbytečně. Prodlužku nechávám být. Pro sebe jsem si řekla, že ji z principu vypínat nebudu, a tím to uzavírám. A těch pár korun, které možná utečou na standby, mi za klid stojí.
