Článek
Po práci, kolem půl šesté, se zastavím v našem sídlištním supermarketu pro pár věcí. Vyzvednu malého ze školky a rovnou to vezmeme přes obchod, ať máme doma klid. V kočárku mám syna, v košíku mléko, pár rohlíků, jablka a jedno pivo na večer, až usne. Nezdržuji se, jen projedu uličkami a beru to, co máme na seznamu. Mířím rovnou ke klasické pokladně. Mám papírové stravenky a hotovost; u samoobslužné pokladny je u nás neberou a s pivem by mi stejně musel někdo schválit věk. To už se mi párkrát stalo a všechno se pak zastaví, čekám na obsluhu a všichni zkoumají, proč to nejde. Fronta je krátká, tři lidé přede mnou. Postavím se za ně a hlídám, aby se malý nezačal nudit. Chci zaplatit a jít domů.
Lákají mě na samoobslužnou, vysvětlím proč to nechci
Když se posouvám dopředu, od samoobslužných pokladen na mě mávne pracovník a přes uličku volá: „Tady to bude hned.“ Ukáže na prázdné stanoviště a dodá, že je to rychlejší. Je vidět, že přesměrovává lidi z front, aby to šlo rychleji. Poděkuju a řeknu, že zaplatím u pokladny. Ještě se usměje a zkusí to znovu: „Nechcete si to rozmyslet? Bez čekání.“ Už několikrát jsem v takové situaci ustoupila a stejně jsem stála, protože stravenky, hotovost a alkohol znamenají zásah obsluhy. Dneska se mi do toho nechce, hlavně když mám kočárek.
Usměju se na něj zpátky a odpovím po svém: „Klidně půjdu, jestli mi pohlídáte malýho, schválíte mi pivo a vezmete papírové stravenky.“ Řeknu to normálním hlasem, bez ironie. Vím, že to nemusí mít v popisu práce, jen mu chci vysvětlit, proč pro mě jeho varianta není rychlejší. Na vteřinu zvážní, pak se zasměje. Mávne rukou, že jasně, ať zůstanu tady. Je to normální výměna, žádná hádka. Nehledám konflikt a on taky ne. Každý si děláme svoje a pokračujeme dál.
Otevřená kasa a potvrzení věku bez nervů
Syn se začne v kočárku vrtět a natahovat po rohlíku v košíku. Fronta se na chvilku zasekne, pokladní něco řeší s účtenkou a kolegyně jí rovná papíry. Ten pracovník od samoobslužné pokladny to vidí a přes vysílačku klidně poprosí vedoucí: „Můžeme otevřít ještě jednu kasu?“ Do minuty se rozsvítí světlo na vedlejší pokladně. Zavolá k nové kase několik lidí z naší fronty a já jdu mezi prvními, protože stojím skoro u čela. Popostrčím kočárek, naložím košík na pás a přesunu se. Jsem ráda, že se toho někdo ujal a že to jde bez tlačenic a komentářů.
U pokladny to jde rychle. Vyndám stravenky, mám je už předem připravené, a zaplatím jimi jídlo. Pivo a drobný doplatek dám hotově, vytáhnu z peněženky pár mincí. Pokladní si stravenky přepočítá a založí je do šuplíku, nic neřeší. Balím nákup rovnou do tašky. Jsem ráda, že u toho nemusím jednou rukou obsluhovat dotykový panel, mačkat tlačítka, hledat kód u jablek a zároveň brzdit kočárek. Ze strany, kde jsou samoobslužné pokladny se mezitím několikrát ozve známé „Přivolejte obsluhu, položte zboží do vymezeného prostoru.“ Vidím, jak tam ten stejný pracovník obchází stanoviště, schvaluje nákup alkoholu a odblokovává váhu. Na dálku si vyměníme krátký pobavený pohled. Je jasné, že dneska jsem si vybrala správně. Je to rutina, kterou mám nacvičenou, a dává to smysl.
Zaplatím, vezmu účtenku a strčím synovi do ruky rohlík, aby měl na cestu něco na kousání. Napětí, které jsem cítila u fronty, je pryč. Vycházím z obchodu s pocitem, že to šlo vyřešit normálně a bez hádání. Není to žádný osobní boj proti samoobslužným pokladnám. Když mám jen pár věcí, platím kartou a nemám v kočárku dítě, často tam jdu také a jsem hotová za chvíli. Ale dneska mi dává větší smysl pokladna s člověkem, který vezme stravenky a nepotřebuje ke každému kroku potvrzení. Když mě příště pošlou na samoobslužnou, odpovím zase po svém. Je to jen praktická volba a pak je klid.
