Článek
Ráno jsem si do společné lednice uložil krabičku s obědem, co jsem si vařil večer. Normální rutina. V poledne ji vytáhnu a víko je pootevřené. Uvnitř chybí půlka. Naštve mě to, ale první myšlenka je, že si to někdo popletl, vzal špatnou krabičku, nevšiml si. Uklidním se, vezmu fixu a přes víko napíšu svoje jméno velkými písmeny. Dám ji na horní polici, ať je jasné, že má majitele. Říkám si, že tohle stačí.
Další den je výsledek stejný. Jméno nepomohlo, někdo z toho zase ujedl. Tentokrát už mi to není jedno. V kuchyňce se nenápadně ptám, jestli se to někomu děje. Pár lidí pokrčí rameny, že občas zmizí jogurt nebo nějaký sýr. Nikdo neukazuje prstem, ale potvrzuje mi to, že si nic nevymýšlím. Rozhodnu se, že to zkusím vyřešit sám a bez velkého rámusu. Nechci hned psát hromadný e-mail ani běžet za office manažerkou, ale nechci to nechávat být.
Na třetí den si schválně udělám jednoduché těstoviny a navrch dám hodně čerstvého česneku a cibule. Cíl je jasný: ať je poznat, že do toho někdo sahal, a ať je to nepříjemné i pachově. Do krabičky přiložím lístek: „Prosím nebrat, je to moje. Když bude nouze, napište mi.“ A připojím svoje tel. číslo. Chci dát najevo, že si toho všímám, ale zároveň nechávám cestu, jak si říct. Krabičku dám znovu na horní polici doprostřed a oběd si záměrně posunu až na pozdější dobu.
Kolem půl jedné si jdu uvařit čaj a zůstanu v kuchyňce. Sedím u stolu s hrnkem a mobil mám vedle sebe, nic nedělám okázale. Slyším, jak se otevřou dveře lednice. Kolega z vedlejšího týmu, znám ho od vidění, sáhne dovnitř, vytáhne moji krabičku a bez zaváhání zvedne víko. Jakmile se rozline česnek, ztuhne a koukne na lístek. Vstanu a řeknu klidně: „To je moje,“ vezmu krabičku k sobě a zavřu ji. On zrudne, zamumlá něco jako „pardon“ a vypadá, že by se nejradši vypařil. Navrhnu, ať jdeme na chodbu, ať z toho není divadlo.
Na chodbě se hned omlouvá. Že prý občas nestíhá, zapomene si koupit něco k jídlu a „vzal si jen trochu“. Je vidět, že to má jako rutinu a nepřišlo mu to zásadní. Řeknu mu, že i „trochu“ je cizí oběd, a že stačí napsat nebo se zeptat. Nechci ho ponížit, jen nastavit hranici. Přikývne, že chápe, a nabídne, že mi to vynahradí. Dodá, že do cizích krabiček už sahat nebude. Řeknu, že beru omluvu a že pokud bude v nouzi, ať mi klidně napíše. Radši to vyřeším takhle, než abych z toho dělal interní případ.
Druhý den mi přinese bagetu jako omluvu. Nepotřeboval jsem to, ale potěší mě, že to nenechal jen u slov. Od té doby je klid. Pro jistotu si krabičky dál výrazně značím – jméno a tým – a už je dávám vždy na stejné místo. A jednou za čas tam nechám něco „pro kohokoli“, vždycky zvlášť označené. Ne proto, abych si dělal alibi, ale aby bylo vidět, že sdílení je fajn, když je domluvené. Ulevilo se mi. Nikdo si už z mých obědů neukrajuje, já nemusím hlídat lednici a máme jasno v tom, co je čí. Stačilo to říct narovinu a v klidu.
