Článek
Po práci vystupuju u zastávky a automaticky zamířím do malého sekáče za rohem. Zítra mám pohovor a doma mám jen batoh a jednu látkovou tašku, co se nehodí. Nechci teď utrácet, počítám každou korunu, takže nehledám nic okázalého, jen něco, co se nerozpadne a nebude nápadné. Projíždím ramínka a košíky, skloním hlavu níž, ať mě to neláká k blbostem. Nakonec ji vidím – malá černá taška na zip, drží tvar, popruh vypadá v pořádku. Zkusím zip, jde hladce. Cenovka je směšná. Vezmu ji do ruky, zvednu oči k pokladně a řeknu: „Tu bych vzala.“ Zaplatím a mám pocit, že jsem vyřešila jednu položku ze seznamu, a to stačí.
Nečekaný lístek ukrytý mezi vrstvami látky
Doma rozložím na stůl jehlu, černou nit a hadřík. Když něco nového přinesu, chci si to dát do pořádku, ať mě ráno na poslední chvíli nic nezaskočí. V podšívce je malá dírka u kapsy, není to nic velkého, ale stejně ji chci spravit. Ve švu opatrně vypářu pár stehů, abych se dostala dovnitř a mohla to začistit. Prsty mi v mezeře zavadí o něco tvrdého mezi vrstvami látky. Šustí to jako papír. Chvíli přemýšlím, co to může být, a vytáhnu složený lístek. Čekám účtenku nebo starý lístek z tramvaje, něco, co vyhodím. Místo toho držím v ruce kousek papíru s textem.
Rozložím ho. Písmo je trochu křivé, jako když člověk spěchá. Stojí na něm: „Dýchej. Máš na to. – máma.“ Udělá se mi úzko. Poslední týdny jsem na to sama. Posílám životopisy, přepočítávám nájem, vymýšlím, co bude, když to nevyjde. Slyším různé rady, ale podpory moc necítím. Tohle je pár slov od někoho neznámého a zrovna tam, kde bych je nečekala. Opřu čelo o ruce a tečou mi slzy. Ne proto, že by ta slova byla zázračná, ale proto, že mi někdo, byť cizí, vzkázal tu nejjednodušší věc, kterou teď potřebuji. Dýchat. Ani nevím, jak dlouho tam tak sedím.
Cizí podpora, kterou chci poslat dál
Utřu si oči a chvíli jen držím ten papírek mezi prsty. Kdo to byl? Komu patřila tahle kabelka? Představím si holku, co to tam zastrčila před vlastním velkým dnem. Možná maturita, možná první den v práci, možná něco úplně jiného. Napadne mě, že bych se mohla zeptat v sekáči, ale dávají tam věci z různých míst a nikdo neví, co odkud je. A vlastně v tom nechci šťourat. Nechci z toho udělat detektivku. Spíš mě uklidňuje představa, že s tou kabelkou už někdo něco těžkého zvládl. Že v tom nejsem sama, i když ten příběh neznám.
Lístek složím a schovám do peněženky. Mám ráda, když mám u sebe něco, co mi připomene, že mám zvolnit. Chci do podšívky schovat i něco pro někoho dalšího, kdyby na to někdy narazil. Vystřihnu malý kousek papíru a napíšu: „Jestli to čteš, drž se.“ Nic víc. Zastrčím ho mezi vrstvy látky, přesně tam, kde byl ten původní. Vezmu jehlu a šev znovu pečlivě zašiju, aby držel. Je to drobnost, ale mít to v pořádku mě uklidní víc než jakákoli motivační věta na internetu. Zkontroluju ještě popruh, vyčistím vnitřek a kabelku pověsím na židli u dveří, ať na ni ráno nezapomenu. Připravím si složku s životopisem, projdu si trasu a nastavím budík o kousek dřív.
Ráno si ji přehodím přes rameno a před dveřmi si automaticky zkontroluju klíče a telefon. Když zamykám, prstem přejedu po zašitém švu. Vybaví se mi „Dýchej“ a udělám to. Pár vteřin dýchám pomalu do břicha. Nervozita tam je, nezmizí, ale už mě neparalyzuje. Pak vyjdu z bytu o pár minut dřív, než bych musela. Ne kvůli dopravě, ale abych měla na cestě čas srovnat si hlavu. Ta kabelka je obyčejná věc. A přesto se mi s ní jde o něco jistěji.
