Článek
V sobotu ráno jsme stáli s partnerem v kuchyni, já už s mobilem v ruce a nápadem, jak vyřešit nákup. V polském supermarketu zrovna byly akce na drogerii a máslo, tak jsem navrhla rychlou cestu. Připomněla jsem, že ve 13:00 máme oběd u jeho rodičů, a slíbila jsem, že nejpozději v poledne budeme zpátky. Jemu se moc nechtělo, chtěl si jít zaběhat a mít klidné dopoledne. Nakonec kývl, ale s podmínkou, že vezmu jen věci ze seznamu a nebudeme se tam zdržovat. Souhlasila jsem, byla jsem si jistá. Po deváté jsme seděli v autě a vyrazili.
Plné parkoviště, plný vozík a první časový skluz
Bydlíme kousek od hranic, takže za dvacet minut jsme parkovali u obchodu, který zjevně lákal spoustu lidí. Na parkovišti se auta sunula krokem a mezi košíky se proplétali lidé s plnými taškami. Partner se na mě podíval a řekl, že zůstane v autě a počká, abychom se tam netlačili oba a ušetřili čas. Připadalo mi to rozumné. Vzala jsem vozík, otevřela seznam v mobilu a šla dovnitř. Zároveň jsem si říkala, že když už tu jsem, vezmu něco do zásoby: olej, mouku, pár trvanlivých věcí. Nevěděla jsem, kdy se sem zase dostaneme.
Uvnitř byl hluk a kolem akcí se tvořily malé fronty. Brala jsem věci ze seznamu, abych to měla rychle z krku: drogerii, máslo, kávu. Do vozíku jsem přihodila i několik lahví oleje a mouku, byly levné, a říkala jsem si, že se to neztratí. Vozík těžkl, já zrychlovala a každou chvíli kontrolovala čas. Měla jsem v hlavě náš polední limit. Partnerovi jsem poslala krátkou zprávu „už jdu“ a o pár minut později ještě „za chvíli“. Sama jsem doufala, že to stihnu.
Fronty, prasklé ucho tašky a zácpa cestou
U pokladen se to celé zastavilo. Stála jsem v řadě asi dvacet minut a sledovala, jak se pohneme vždy o pár kroků a zase nic. Volal partner, jestli to stíháme. Odpověděla jsem, že už platím a běžím. U pásu jsem házela věci do tašek co nejrychleji a vzala ještě jednu, protože se to prostě nevešlo. Vystoupil, aby mi pomohl s nakládáním. Když jsme zvedali těžší tašku, prasklo ucho a kelímek jogurtu se převrátil přímo do kufru. Ztuhl a řekl: „Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout.“ Já se jen dívala na louži jogurtu a bylo mi jasné, že přijedeme pozdě.
Po cestě zpátky jsme narazili na zácpu u kruhového objezdu. Stáli jsme a bylo jasné, že oběd u jeho rodičů nestihneme. On jim volal a omlouval se, že dorazíme pozdě nebo vůbec. V autě to začalo nepříjemně páchnout po jogurtu a oba jsme mlčeli. Já v hlavě počítala, kolik asi ušetříme na tomhle nákupu, a přepočítávala to na čas, který nás to stojí. Bylo mi to trapné a věděla jsem, že jsem ho o to dopoledne připravila já. Napsala jsem jeho mámě, že mě to mrzí. A pak už jsme jen čekali, až se kolona rozjede.
Domů jsme dorazili až po poledni. Nejdřív jsme půl hodiny čistili kufr od jogurtu papírovými utěrkami a vodou, a teprve pak jsme začali vykládat tašky. Sedla jsem si k účtence a sečetla položky. Vyšlo mi, že jsme ušetřili pár stovek oproti tomu, kdybych to koupila u nás. Řekla jsem to nahlas, myslela jsem, že ho to aspoň trochu potěší. Jen pokrčil rameny a řekl, že ho to stálo půl dne a nervy. V tu chvíli mi došlo, že ten levný nákup se nám vůbec nevyplatil. Večer jsem navrhla, že příště to spojíme s výletem, nebo prostě nakoupím doma a připlatím si.
