Článek
Byl čtvrtek večer. Doma jsem po koupání uspávala dceru, klasický boj se zubním kartáčkem a pyžamem. Manžel byl na noční a psal, že se jim na lince něco seklo. Už jsme byli ve fázi pohádky, kdy se ke mně jen tulí a já čekám, až usne. Když jsem chtěla ztlumit telefon, objevilo se krátké video z haly. Nepřekvapilo mě to, občas mi takhle dává vědět, co se u nich děje. Otevřela jsem ho hned, než malá usnula a já se k tomu už nedostala.
Druhé video prozradí tajemství, které nečekám
Na obrazovce je v reflexní vestě, vedle hučí stroj, usmívá se a říká, že to bude dlouhá noc. Odepíšu mu krátké „Drž se, ať to zvládnete“ a položím mobil displejem dolů na noční stolek, ať to neruší. V hlavě mi ale zůstalo, že je poslední týdny zamlklý. Na otázky ohledně práce mávne rukou, změní téma, prý nic zvláštního. Přes zprávy to nechci otevírat. Nepřijde mi fér začínat vážný rozhovor, když je v práci a já u uspávání. Tlačit na něj se mi nechtělo, poslala jsem jen další povzbuzení a soustředila se na dech malé, aby usnula.
Za chvíli přišlo druhé krátké video, tentokrát z kuchyňky. Pak se dcera dožadovala „pořádného videa od táty“, tak jsem jí pustila to novější. Smála se na obrazovku a mávala mu, jako by nás viděl. Dělá si kafe, záběr zabírá i stůl. Vedle kávovaru leží jeho mobil a na něm svítí e‑mail s předmětem „Pozvánka na pohovor“. Je slyšet, jak kolega říká: „Tak ve středu držím palce.“ Najednou mi došlo, že to souvisí s těmi týdny, kdy uhýbal, a s jeho unaveným výrazem, když přišel ráno domů. Ztuhla jsem. Ne proto, že by mi něco tajil záměrně, spíš proto, že to držel v sobě a nevěděl, jak to říct.
Nepsat v noci, říct si ráno v klidu
Už jsem měla napsáno „Proč jsi mi nic neřekl?“, ale zarazila jsem se. Vím, jak nesnáší, když s ním něco řeším během směny. A vlastně ani já nechci hádku uprostřed noci přes zprávy. Taky vím, že by odpověděl ve stresu a nikam by to nevedlo. Smazala jsem větu a napsala: „Jsi v pohodě? Dej vědět, až budeš mít pauzu.“ Přišlo krátké „Jo, ozvu se“. Odložila jsem telefon a nechala to do rána. Chvíli jsem si přehrávala různé scénáře, ale řekla jsem si, že chci mluvit v klidu, tváří v tvář. Nakonec jsem usnula vedle dcery, trochu napjatá, ale s tím, že to počká.
Ráno přišel domů unavený, ale hned bylo vidět, že ví, o čem bude řeč. U kávy jsem mu řekla, co jsem ve videu viděla. Přikývl a bez vytáček přiznal, že si hledá jinou práci. Noční už nezvládá a kvůli penězům v tom nechce pokračovat. Cítí, že je vyčerpaný, a chtěl počkat, až bude mít něco jistého, aby mě zbytečně nestresoval. Taky má strach, jak to zvládneme, když by mu na čas klesly příjmy. V tu chvíli se mi ulevilo. Ne proto, že by bylo všechno vyřešené, ale konečně to dávalo smysl. Začala jsem se ptát na termíny, kolik míst oslovil, co po něm chtějí a co si od toho slibuje. Mluvilo se nám hned líp, když jsme to otevřeně probírali.
Domluvili jsme se, že o takových věcech budeme mluvit včas, i když ještě nebude nic jisté. Že je lepší mít spolu nejistotu než ji mít každý sám. Rychle jsme prošli rozpočet, co můžeme na pár měsíců omezit a kde vzít rezervu. Na papír jsme si napsali pár bodů, které je potřeba zařídit do konce týdne. Já se zkusím v práci domluvit na jedné směně navíc, on potvrdil pozvánky na pohovory a odepsal, že přijde. Dceři jsme to řekli jednoduše: „Táta hledá jinou práci, aby byl víc doma.“ U zubního kartáčku se na chvíli zastavila a spokojeně kývla. Ulevilo se mi. Nemusela jsem už hádat, proč je zamlklý. Měli jsme plán, i když provizorní, a pocit, že jsme v tom spolu.
