Článek
Ráno jsem si vytiskla životopis, přidala čistý blok a pero a vyrazila o něco dřív, ať nepřijdu zadýchaná a působím spolehlivě. Administrativní budova byla na okraji města, našla jsem jejich patro a ohlásila se na recepci. Chvíli jsem seděla v čekárně a srovnávala si v hlavě, co chci říct a na co se zeptám. Na zdi visely fotky z teambuildingů a plakáty s hesly o flexibilitě a vlastní zodpovědnosti. Brala jsem to jako běžný pohovor, žádný stres, spíš zvědavost, jak to u nich chodí a jestli si sedneme.
Paní z HR si pro mě přišla a odvedla mě do malé zasedačky. Nabídla vodu a jela klasické otázky: proč mě pozice zaujala, jak zvládám více úkolů, co dělám, když je toho hodně, jak si řadím priority. Mluvila o přátelské kultuře, podpoře od vedení a možnostech růstu. Znělo to příjemně, i když dost obecně. Vysvětlila jsem, co mám za sebou, kde jsem se naučila pracovat s tlakem a jak se domlouvám v týmu. Pak navrhla, ať si na hodinku sednu přímo do týmu, abych viděla reálnou náplň a atmosféru. Souhlasila jsem hned. Přišlo mi fér vidět to na vlastní oči, než se bavit o detailech.
Posadili mě k Lence. Na monitoru měla několik oken v systému, k tomu e-mail, chat a telefon u ucha. Byla milá a otevřená, ale bylo vidět, že jede naplno. Mezi hovory mi ukazovala, co se kam zadává a jaké kroky navazují. Mluvila rychle, aby to stihla, a občas mě poprosila, ať na chvilku počkám, když jí někdo volal. Kolem nás zvonily telefony a kolegové si přes uličku říkali, kdo co potřebuje a kam to posunout. Poznamenala, že je uzávěrka, tak je to teď náročnější, ale že podobné špičky mívají skoro každý týden. Doplňovala, že když se něco sejde, je třeba na chvíli zabrat, a že tým to zvládá, jen se prostě méně mluví a víc dělá.
V jednu chvíli jsem si všimla, že už je po poledni. Většina lidí jedla u počítače, plastové krabičky vedle klávesnic, nikdo se nezvedal. Zeptala jsem se Lenky, jak řeší přesčasy a případnou večerní dostupnost, protože potřebuji stíhat školku a mít aspoň nějaký rámec. Pokrčila rameny a řekla, že se to většinou vyrovnává náhradním volnem, proplácení je spíš výjimečné, a že hodinku nebo dvě si někdy ani nikdo nezapisuje, když je to „v rámci týdne“. Zrovna přišel vedoucí a nahlas řekl: „Dneska, prosím, počítejte s pozdějším odchodem, ať to uzavřeme.“ V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Udělala jsem si rychlý obrázek, co by to znamenalo v praxi, a v hlavě mi naskakovaly věty typu kdo vyzvedne, jak to vysvětlím, jak často se tohle děje.
Seděla jsem tam ještě pár minut a poslouchala ruch kolem. Došlo mi, že tohle tempo bych dlouhodobě nedala, a že bych doma byla spíš host, který přiběhne na koupání a padne. Nechtěla jsem dělat závěry z jedné hodiny, ale stačilo to, abych si přiznala, co je pro mě reálné. Požádala jsem Lenku, jestli by mohla zavolat paní z HR, a vrátily jsme se na chvíli do zasedačky. Řekla jsem to napřímo: vážím si příležitosti a líbí se mi část agendy, ale večerní dostupnost a časté výkyvy u mě nejsou možné. Dodala jsem, že nechci nikoho brzdit a že je fér to říct hned. Paní z HR pokývala hlavou a řekla: „Je lepší to říct teď.“ Neprobírala mě, nesnažila se mě přesvědčit, jen jsme stínování ukončily, poděkovaly si a rozloučily se. Vzala jsem si kabát a při odchodu se mi trochu ulevilo.
V tramvaji jsem si otevřela blok a napsala si otázky, které příště položím hned na začátku. Jak často jsou přesčasy a jak se kompenzují. Jestli se očekává dostupnost mimo pracovní dobu, a v jakých situacích. Jak vypadá běžný den, ne ten v uzávěrce. Jaká je fluktuace v týmu za poslední rok a proč lidé odcházeli. Kdo dělá rozhodnutí a jak rychle se dá věci ovlivnit. Nechtěla jsem je soudit, jen jsem si ujasnila, co potřebuju já, aby práce zapadla do života a neobracela ho naruby. Ten kontrast mezi hezkým popisem na začátku a tím, co jsem u stolu viděla a slyšela, byl pro mě silný a zůstal ve mně i večer. Není to špatná firma. Jen to není práce pro mě teď, s tím, co doma máme.
Doma jsem vytáhla blok z kabelky a položila ho na stůl. Věděla jsem, že tohle rozhodnutí mi ušetřilo spoustu energie do budoucna, i když jsem odcházela bez nabídky. Napsala jsem pár e-mailů na jiné pozice a připsala si poznámku, abych si vždy vyžádala možnost nahlédnout do reálného dne, než se nadchnu pro popis pozice. Ten den mi připomněl, že je v pořádku zeptat se na konkrétní podmínky, a že odpovědi, které znějí neurčitě, je dobré si přeložit do praxe. A když nesedí očekávání s realitou, není nutné to lámat přes koleno. Stačí poděkovat a jít dál.
