Článek
Do kanceláří malé firmy jsem dorazila s desetiminutovou rezervou na dopolední pohovor. Dceru jsem ráno odvedla do školky a vyzvednutí měla na starosti babička, takže jsem měla odpoledne kryté. Byla jsem trochu nervózní, ale převládalo těšení na návrat do práce a zvědavost, jak to uvnitř vypadá. Odložila jsem kabát na věšák, zkontrolovala čas na telefonu a ještě jednou se ujistila, že mám vypnuté zvonění. U recepce mi podali sklenici vody a poslali mě do zasedačky. Čekala tam personalistka a vedoucí oddělení. Podali jsme si ruce, řekli jsme si jména a pár vět o tom, co dělají oni a co mám za sebou já. Nic okázalého, spíš stručné uvedení a nabídka posadit se. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se.
Otázka, která zaskočila a změnila tón
Začali jsme klasicky. Prošla jsem své zkušenosti, kde jsem kdy pracovala a co jsem měla na starosti, a zmínila jsem pauzu kvůli rodičovské. Dodala jsem, jak jsem si během té doby udržovala kontakt s oborem: udělala jsem si krátký online kurz a vzala jednu menší zakázku pro známé, abych nevypadla z rytmu. V tom kurzu jsem si osvěžila nové nástroje, které se v oboru používají, a vyzkoušela si je na malém příkladu. Už jen to, že jsem si držela režim, mi pomáhalo cítit se připravená. Atmosféra byla věcná a klidná. Vedoucí si dělal poznámky a občas se doptal. Když jsem se mimochodem zmínila o malé dceři, všimla jsem si, jak si personalistka v mém životopisu něco podtrhla. Nic neřekla, jen jsem zaregistrovala ten pohyb a uložila si ho v hlavě.
Chvíli nato padla otázka: „A proč teď nejste doma s dítětem?“ Ztichla jsem. Napila jsem se vody a srovnala si myšlenky, protože mi to nebylo příjemné. Hlavou mi proběhlo, proč a co je na tom potřeba vysvětlovat, ale nechala jsem to být. Nebyla jsem připravená na formulaci, která působila, jako by péče měla mít jediný správný způsob. Rozhodla jsem se odpovědět klidně a přímo. Řekla jsem, že dcera chodí do školky, péči sdílíme s partnerem a mně dává smysl pracovat. Vyzvedávání střídáme podle rozvrhu, při nemoci využijeme ošetřovné a máme i zálohu v podobě babičky. Mluvila jsem normálním tónem a nepřidávala vysvětlení navíc. Doplňovala jsem to věcně, bez obhajování, jen jako popis, jak to máme nastavené.
Hranice, rozhovor o dostupnosti a realita práce
Ještě jsem dodala, že ráda upřesním detaily své dostupnosti, a zeptala jsem se: „Ptáte se na to stejně i u mužů?“ Personalistka znejistěla a omluvila se, že to myslela organizačně. Řekla, že jde o docházku a dostupnost, aby věděli, na co se spolehnout. Řekla jsem, že rozumím potřebě plánovat a že mám ráda, když se to říká napřímo. Vedoucí navázal dotazem na pracovní dobu a popsal, že mají pružný začátek mezi osmou a desátou s pevným jádrem od devíti do tří. Tón se uklidnil a rozhovor se vrátil k tomu, kvůli čemu jsem přišla. Krátce jsem se ujistila, že vědí, že vím, co práce obnáší, a že nejdu hledat úlevy, ale nastavení, které dává smysl oběma stranám. Bylo pro mě důležité, že se to vrátilo k práci, ne k mému rodinnému stavu.
Pak jsme prošli modelovou situaci. Popsali zadání a já vysvětlila, jak bych postupovala krok za krokem, jak bych si ověřila zadání, rozdělila práci, komunikovala termíny a eskalovala, kdyby bylo potřeba. Snažila jsem se být stručná a konkrétní, aby bylo jasné, že zvládnu tempo i komunikaci. Kývli na sebe, což jsem si vyložila jako dobré znamení, a ptali se na můj týdenní režim a dostupnost. Řekla jsem, kdy můžu být v kanceláři, jak máme doma rozdělené ráno a odpoledne a že bych uvítala občasnou práci z domova, třeba jeden den v týdnu po dohodě, pokud to bude dávat smysl vzhledem k typu práce. Zdůraznila jsem, že práce z domova by nenahrazovala dny v kanceláři, jen by pomohla tam, kde je to efektivní. Kdyby bylo potřeba, umím dorazit dřív nebo zůstat déle, po dohodě. Zajímalo je i to, jak řešíme prázdniny, takže jsem zmínila příměstský tábor a střídání s partnerem.
Na závěr mi poděkovali a řekli, že se během týdne ozvou. Doprovodili mě ke dveřím a já vyšla ven s pocitem, že jsem odvedla poctivou práci, i když jsem na tu jednu otázku pořád myslela. V tramvaji jsem si do mobilu zapsala, co se povedlo, co bych příště doplnila a že chci prostředí, kde se o dostupnosti mluví věcně a bez narážek. Do kalendáře jsem si pro jistotu nastavila připomínku, kdy se případně ozvu, pokud by se neozvali. Pořád mě to trochu mrzelo, ale byla jsem ráda, že jsem reagovala po svém a nastavila si hranici. Partnerovi jsem poslala krátkou zprávu, že pohovor proběhl a že si o tom večer povíme. Cestou domů jsem si přehrávala jednotlivé věty a zkoušela je formulovat ještě přesněji. Byla to drobná zkouška, jak si pohlídat, co je pro mě důležité, a zároveň zůstat profesionální.
