Článek
Podvečer po práci jsem udělala rychlý nákup v malém obchodě kousek od domu. Potřebovala jsem jen pár věcí na večeři a chtěla být co nejdřív doma. V peněžence jsem měla pětistovku, kterou jsem chtěla rozměnit, protože drobné mi ten týden došly. Vzala jsem chleba, vajíčka, pár jablek a nějaké drobnosti do lednice. Fronta u pokladny byla krátká, jen dva lidé přede mnou. V duchu jsem si oddechla, že to půjde rychle.
Chybějící stovka a první napětí u kasy
Pokladní markovala a na displeji se objevilo 243 korun. Podala jsem jí pět set a v hlavě jsem si automaticky spočítala, kolik má přijít zpátky. Dvě stě padesát sedm. Položila přede mě účtenku, stovku a hrst drobných. Vzala jsem si minci po minci a rychle je přepočítala. Vyšlo mi sto padesát sedm. Chyběla stovka. Nepřemýšlela jsem nad tím dlouho, zvedla jsem oči a slušně řekla: „Promiňte, tohle nesedí. Měla by tam být ještě stovka navíc.“
Podívala se na mě unaveně, jako by to slyšela podesáté. „To mi říká každý druhý, já vám to nemůžu jen tak dát, pak to doplácím ze svýho,“ odpověděla. V tu chvíli jsem si v duchu řekla, že tuhle větu člověk slyší často a že je nepříjemná pro obě strany. Ukázala jsem jí účtenku s částkou 243 korun a řekla klidně: „Dávala jsem pět set, měla jste mi vrátit dvě stě padesát sedm.“ Za mnou si někdo odkašlal a cítila jsem netrpělivost ve frontě. Nechtěla jsem zdržovat ani dělat scénu, ale zároveň jsem nechtěla nechat stovku být. Není to málo peněz a hlavně jsem to řekla hned.
Čekání na vedoucí a rychlé rozhodnutí
Navrhla jsem, ať to vyřešíme hned, protože jsem si toho všimla okamžitě po vrácení. Ne zítra, ne večer, teď. Ona pokrčila rameny a řekla, že zavolá vedoucí. Domluvily jsme se, že transakci zatím neuzavřeme. Zůstala jsem u pokladny, ale s košíkem jsem popošla kousek stranou, aby mohli ostatní projít. Dvě minuty nejsou dlouhá doba, přesto se za tu chvíli fronta protáhla a bylo cítit napětí. Snažila jsem se dýchat klidně a držet se faktů. Nešlo mi o hádku, jen o to, aby se to srovnalo.
Vedoucí přišla rychle, vyslechla mě i pokladní a podívala se na účtenku. „Kvůli stovce nemá smysl blokovat pokladnu,“ řekla prostě. Kývla na pokladní, ať mi těch sto korun dá, a dodala, že si to po směně přepočítají. Vzala jsem bankovku, poděkovala a chtěla to mít za sebou. V tu chvíli mi pokladní pošeptala: „Jestli nám to pak nesedne, budu to platit ze svýho.“ Neřekla jsem nic. Strčila jsem bankovku do peněženky, vzala tašku a couvla o krok, aby další mohli platit. Cítila jsem úlevu i rozpaky. Úlevu, že to neskončilo dalším dohadováním. A rozpaky z té věty.
Dozvuky ulice a tiché ponaučení domů
Venku jsem si pro klid znovu přepočítala peníze. Sedělo to. Měla jsem u sebe přesně to, co jsem mít měla, kdyby mi to vrátili hned správně. Věděla jsem jistě, že jsem dávala pět set. O to víc mě mrzela ta poznámka o „ze svýho“. Chápu, že to tak v některých obchodech mají nastavené a že to zaměstnanci řeší denně. Stejně je ale nepříjemné, když se to stane zrovna vám, když jen upozorníte na chybu. Cestou domů jsem si v duchu opakovala, že příště budu počítat nahlas přímo u pokladny: „Dávám pět set, vrátit máte dvě stě padesát sedm.“ Ne jako výhrůžku nebo gesto, spíš jako ochranu všech zúčastněných. A tu větu si budu pamatovat. Ne proto, abych ji někomu vracela, ale aby mi připomněla, jak snadno se z drobnosti stane situace, na kterou myslíte ještě cestou domů.
