Článek
Je ráno a spěchám do kancelářské budovy. S kolegou máme domluvenou krátkou obhlídku menší kanceláře k pronájmu a zbývá mi jen pár minut. Vezmu výtah, po schodech by to dnes bylo riskantní. Nastoupím a vejde se mnou i muž zhruba v mém věku. Postaví se čelem ke dveřím a mlčí. Já taky. V takových situacích se mi nechce na sílu otevírat rozhovor o počasí. V hlavě si jen srovnám, ve kterém patře mám vystoupit, a zkontroluju čas. Je to natěsno, tak doufám, že výtah pojede rychle.
Cizinec ve výtahu a nečekaná otázka
Výtah se rozjede a slyšíme jen tiché hučení a občasné cinknutí při míjení pater. Po pár vteřinách ticha se nadechne a zeptá se: „Pamatuješ si mě?“ Znejistím. Obličej mi nic konkrétního neříká. Hlavou mi prolítnou dvě tři jména, ale nesedí to. Radši řeknu pravdu: nejsem si jistá, pomohla by nápověda? Přikývne a dodá, že váhal, jestli to vůbec vytahovat, ale že jsem se mu zdála povědomá. „Já jsem Martin,“ řekne pak. Jméno samo o sobě mi ho nepřipomene, ale něco se mi vybavuje.
Řekne, že jsme chodili na stejnou základku na sídlišti a že v devítce sedával za mnou v lavici. Jak to dopoví, dojde mi to. „Ty jsi ten, co si ode mně věčně půjčoval sešity z češtiny,“ vyhrknu. Hned si spojím obličej s hlasem kluka, kterého mám v paměti. Vybaví se mi, jak si o přestávkách kreslil do okrajů kytary a jak mu třídní říkala, ať ty okraje aspoň nechá volné. Usměje se a kývne. Automaticky přejdeme na tykání, jako by mezi námi nebyla ta spousta let. Víc si ho neprohlížím, nepotřebuju to. Prostě je to on.
Krátký rozhovor, který změní tón rána
Ostych opadne a jízda už není nepříjemně dlouhá. Prohodíme co dnes děláme. On říká, že v té budově pracuje v IT a že má zrovna klidnější dopoledne. Já zmíním, že tu mám krátkou schůzku kvůli pronájmu menší kanceláře, jen první obhlídku, žádné velké rozhodování. Chvíli si povídáme, kde teď kdo je, nic víc. Pak si vzpomene na školní výlet, kdy mi praskl popruh na batohu, a že mi půjčil izolepu ze své výbavy. Rozesměje mě to, hned si vybavím ten šedý proužek přes přezku. Napětí je pryč. Je to obyčejný rozhovor, který probíhá přirozeně.
Výtah cinkne v mém patře a dveře se začnou otevírat. Udělám krok dopředu a ještě se otočím. „Promiň, že mi to trvalo,“ řeknu, protože nechci působit odtažitě. Mávne rukou. „Prosím tě, lidi se mění. Jsem rád, že jsem se zeptal,“ odpoví. Vyměníme si rychlé „bylo fajn se potkat“ a „měj se“, nic víc. Na delší řeči není čas a vlastně to ani není nutné. Pořád hlídám čas schůzky, ale už nemám ten pocit sevření. Zvednu ruku na pozdrav a vykročím do chodby.
Na chodbě si srovnám, kam přesně jdu a jakou mám rezervu. Dojde mi u toho pár jednoduchých věcí: že je lepší říct rovnou pravdu než předstírat, že si vzpomínám, a pak se do toho zamotat. A že i úplně krátké setkání dokáže změnit náladu rána. Telefon nechávám v kapse. Kontakty si nevyměňujeme, nepotřebujeme se hned přidávat na sítě. Stačilo to tak, jak to bylo. Už na mě přes skleněné dveře kývá kolega, zrychlím krok. Jde se mi lehčeji než před chvílí. Trvalo to pár minut, ale zlepšilo mi to náladu.
