Článek
Ráno mi zazvonil telefon v okamžiku, kdy jsem si obouval boty a chystal se odejít do práce. Volala třídní učitelka: syn začíná sípat a inhalátor nemá u sebe. Věděla, co dělat, ale chtěla mít jistotu. Doma ležel náhradní, nachystaný kvůli podobným situacím. Vzal jsem ho z poličky, popadl klíče a peněženku a zamkl jsem za sebou. V hlavě jediné: rychle tam, předat, vrátit se. V duchu jsem si říkal, že za deset minut jsem zpátky. Neřešil jsem nic jiného, jen aby měl lék co nejdřív.
Minuta u brány, pokuta u auta: co dál?
Před školou bylo plno aut a nervózních rodičů. U brány zákaz zastavení, ale já měl pocit, že když dám výstražná světla, na minutu to nikomu vadit nebude. Zastavil jsem co nejvíc u kraje, abych neblokoval průchod, a rozběhl se do vestibulu. Učitelka mi vyšla naproti, vzala inhalátor, řekla, že ho hned odnese a zkontroluje dech. Domluvili jsme se, že kdyby se to nezlepšilo, zavolá mi a přijedu znovu nebo pojedeme k doktorce. Poděkoval jsem a otočil se zpátky. Pořád jsem měl v hlavě, že jsem to stihl rychle a že žádný problém nevznikl.
Když jsem došel k autu, stál u něj strážník městské policie s blokem a zapisoval si značku. Ztuhl jsem. Omluvil jsem se, že jsem jen nesl synovi inhalátor, protože sípe. Na něj to moc nezapůsobilo. „Tohle slyším denně,“ poznamenal a požádal mě o doklady. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Cítil jsem směs studu a bezmoci: věděl jsem, že stojím tam, kde stát nemám, a zároveň jsem měl pocit, že jsem jednal rozumně. Hledal jsem slova, která nejsou výmluva, jen vysvětlení, a přitom jsem věděl, že to nejspíš nic nezmění.
Fotka v peněžence změní tón celé situace
Hledal jsem peněženku a snažil se netřást. Podal jsem mu občanku, aby si opsal údaje. Z peněženky vykukovala malá fotka syna s inhalovací maskou z doby, kdy jsme poprvé skončili na pohotovosti. Nevytahoval jsem ji schválně, prostě tam byla. Strážník ji zahlédl, na chvilku se odmlčel a suše se zeptal: „Má astma?“ Přikývl jsem. Nebylo co dodávat. Díval se na mě, pak znovu do bloku, jako by zvažoval, co s tím.
Nakonec mi vrátil doklady a řekl, ať hned popojedu jinam, že tudy chodí děti a že výstražná světla z toho nedělají bezpečné místo. „Necháme to tentokrát na domluvě, příště to zkuste vyřešit líp,“ dodal. Poděkoval jsem a bez řečí přeparkoval o ulici dál, kde bylo volné místo v modré zóně. Napsal jsem učitelce krátkou zprávu, že inhalátor má u sebe a že jsem na telefonu. Odpověděla, že už dýchá líp a že mi dá vědět po první hodině. Teprve potom jsem si uvědomil, jak moc jsem byl napjatý.
Seděl jsem v autě a pořád jsem cítil adrenalin i stud. Spoléhal jsem na „jen minutku“, kterou používám jako vnitřní omluvu. Nechtěl jsem na nikoho hrát na city, ta fotka tam byla roky. Chápu, že to není argument, ale připomněla mi, proč jsem spěchal a proč mi to v tu chvíli dávalo smysl. Uvědomil jsem si, že to, že strážník ztichl, nebylo vítězství, spíš chvilkové pochopení člověka, který dělá svou práci a vidí, že to nebylo naschvál. Příště vyjedu dřív, nebo zaparkuju dál a dojdu pěšky. Ta minuta navíc není důležitější než bezpečí u brány a klid v hlavě, že jsem to udělal správně.
