Článek
V úterý pozdě odpoledne jsem po práci zaběhla na poštu u náměstí poslat balík s bundou, kterou jsem prodala přes bazar. Měla jsem doma vytištěný a nalepený štítek, kupující zvolil Zásilkovnu. Automaticky jsem předpokládala, že ho na poště prostě naskenují a balík půjde dál. Byla špička, ale chtěla jsem to mít z krku ještě dnes, ať na to pak nemyslím. Vzala jsem si číslo a čekala. V hlavě jsem si plánovala zbytek dne: rychle poslat balík, tramvají domů a ještě stihnout domluvené předání klíčů.
Fronta ubíhá, jistota mizí a přichází odmítnutí
Jak se fronta posouvala, balík jsem si pro jistotu znovu prohlédla. Byl pevně přelepený, rohy držely a štítek byl čitelný. Na displeji telefonu jsem sledovala čas a po očku i přepážku. Měla jsem ještě sraz kvůli předání klíčů a nechtěla jsem to rušit. Počítala jsem s tím, že u přepážky to bude otázka pár minut. V duchu jsem slyšela pípnutí skeneru a už jsem se viděla na cestě domů. Čísla na tabuli se konečně přiblížila k tomu mému.
U přepážky jsem pozdravila a podala balík. Paní se na štítek podívala a bez zaváhání řekla: „Tohle tady nevezmeme, je to Zásilkovna.“ Dodala tónem, který mě zarazil: „Příště si to prosím nejdřív zjistěte, ať tady nezdržujete.“ V tu chvíli se mi zvedl tlak. Nešlo o nic, co by vyžadovalo dlouhé vysvětlování, přesto jsem se cítila trapně. Všichni za mnou čekali a já stála s balíkem v ruce a uvědomovala si, že jsem opravdu jen předpokládala, že to půjde.
Ostrá odpověď a rychlé řešení naproti
Zkusila jsem se slušně zeptat, jestli to můžu poslat přes poštu rovnou tady. Paní odsekla: „Tohle je Zásilkovna, pošta to nepřebírá. Přes poštu to můžeme poslat, ale musíte to podat znovu a zaplatit. Naproti v trafice je podací místo Zásilkovny, běžte tam.“ Před frontou mě to ponížilo. Stačilo to říct normálně. Nechtěla jsem se hádat ani zdržovat ostatní. Ustoupila jsem stranou, balík schovala do tašky a vytáhla telefon. Potřebovala jsem jen vědět, kam přesně jít, abych to dokončila.
V aplikaci jsem vyhledala nejbližší podací místo Zásilkovny. Skutečně to bylo v trafice přímo naproti. Přeběhla jsem přes přechod, za tři minuty bylo podáno a prodavačka byla milá a věcná. Žádné zdržování, jen si vzala balík, píp, potvrzení do e‑mailu a hotovo. Došlo mi, že mě na poště štvalo spíš to, jak to vyznělo, než samotné odmítnutí. V mobilu jsem si otevřela web České pošty a přes kontaktní formulář napsala krátký podnět. Popsala jsem situaci, uvedla čas, přepážku a to, že bych ocenila normální komunikaci bez shazování.
Cestou domů jsem se srovnala. Balík byl vyřešený a já měla jasné poučení. Tohle se dá jednou přehlédnout, ale příště si hned ověřím, pro jakého dopravce je štítek a kam s ním jít. A půjdu rovnou na správné místo a nebudu doufat, že to nějak dopadne. To, co mi řekla paní za přepážkou, mě v tu chvíli vytočilo. Pár slov navíc umí člověku zkazit den, stejně jako ho pár slov umí spravit. Na to chci pamatovat.
