Článek
Vstala jsem dřív než jindy a v práci si domluvila volno na dopoledne, abych stihla úřední hodiny státní sociální podpory. V batohu jsem měla vytištěné formuláře, kopie nájemní smlouvy a další doklady, které jsem si včera našla na webu Úřadu práce. V čekárně jsem si vzala pořadové číslo a v hlavě si opakovala, co řeknu. Byla jsem nervózní. Nájem mi zvedli a rozpočet mám napjatý, takže to musím řešit hned. Seděla jsem, sledovala vyvolávací systém a snažila se dýchat klidně, abych na něco nezapomněla.
Chybí jedno potvrzení a tón jde do mrazu
Když mě zavolali k přepážce, úřednice ani nezvedla oči a hned si vzala papíry z mé ruky. Prohlédla je, mluvila ostře a na kontrolním listu červeně zvýraznila, že mi chybí „Potvrzení o výši nákladů na bydlení“ od pronajímatele. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi vyčítá, že obtěžuji. Zmohla jsem se jen na: „Netušila jsem, že je to nutné, omlouvám se,“ a znejistěla jsem. Bylo mi trapně. Hlavou mi běželo, že mám všechno, jen tohle ne, a že jsem měla pozorněji číst i informace psané drobným písmem.
Zeptala jsem se, kde přesně to potvrzení získám a co na něm musí být. Odfrkla si a řekla: „To je přece napsané,“ a ukázala na plakát „Seznam dokladů k dávkám SSP“, který visel za ní. Z jejího tónu jsem měla pocit, že se mnou mluví shora. Zrudla jsem. I tak jsem se nadechla a slušně řekla: „Potřebuju jasný seznam, jinak to dohromady nedám.“ Nechtěla jsem se hádat, jen vědět, co přesně mám sehnat, aby to pak zase nezastavilo další krok.
Sháním papíry, volám pronajímateli a tlačím proces
Po chvilce beze slov vytiskla požadavky a formulář pro pronajímatele, podala mi je, aniž se na mě podívala, a dodala, že bez toho mi to dnes neuzavře. Pak ukázala na displej s pořadovými čísly a dala najevo, že čekají další. Ustoupila jsem stranou, sedla si na židli a zjistila, že se mi třesou ruce. Hned jsem volala pronajímateli. Vysvětlila jsem mu, co po nás chtějí, a on řekl, že to dnes vyplní a pošle – buď datovou schránkou, nebo mi předá papírový originál. Úřednice u přepážky ale trvala na papírové verzi. V hlavě jsem počítala, jestli se sem stihnu vrátit ještě dnes.
Vrátila jsem se a zeptala se, jestli můžu podat žádost hned a chybějící potvrzení dodat do osmi dnů. Automaticky řekla: „Ne.“ Kolegyně vedle ní zvedla hlavu a poznamenala: „Jde to.“ Úřednice neochotně přikývla. Vzala jsem si od nich aktuální formulář, protože úřednice řekla, že verze z webu je starší. Sedla jsem si ke stolku, doplnila chybějící kolonky a znovu prošla kontrolní list. Chtěla jsem mít podáno, aby se věc posunula, i kdyby se potvrzení zdrželo. Šlo mi hlavně o klid, že jsem pro to udělala maximum.
Potvrzení v kapse a odhodlání nenechat se odradit
Když jsem vše odevzdala, požádala jsem o potvrzení o převzetí. Nechci, aby se mi něco ztratilo. Protočila oči, ale vytiskla potvrzení s číslem jednacím a orazítkovala kopii žádosti. Vzala jsem papíry, nadechla se a klidně řekla: „Stačilo by mluvit normálně.“ Neodpověděla. Jen kolegyně vedle na mě krátce pohlédla a ten pohled mi potvrdil, že je v pořádku říct si o normální jednání.
Když jsem vyšla ven, ruce se mi ještě chvěly, ale v kapse jsem měla potvrzení o převzetí a jasný seznam, co dodat. Hned před budovou jsem poslala pronajímateli e-mail s odkazem na formulář a adresou úřadu. Domluvili jsme se, že to pošle datovou schránkou, a kdyby to neuznali, pošle to i doporučeně v papírové podobě. Doma jsem si nastavila připomínku na osmý den, abych to pohlídala. Rozhodla jsem se, že se nenechám odradit tónem úřednice u přepážky. Bylo to nepříjemné, ale zvládnu to a dokončím to.
