Článek
V sobotu odpoledne jsme s Klárou vyrazily do menších lázní na okraji města. Nic extra: pár saun, pára, malá odpočívárna s lehátky. Na dveřích cedule „Prosíme o ticho“, uvnitř poloprázdno. Po sauně jsme si vzaly deky, u baru objednaly čaj a posadily se vedle sebe. Chtěly jsme jen chvíli nebýt v práci ani doma, jen sedět a mlčet. Po týdnu, který se táhl, mi to přišlo jako malé vítězství. Vzaly jsme si knížky, ale šlo spíš o klid: uklidnit si myšlenky a nechat tělo odpočinout.
Kdo ruší ticho, a kdy zasáhnout?
Na vedlejší lehátka si sedli dva muži, podle přízvuku zřejmě Rakušané. Mluvili dost nahlas, ani se nesnažili šeptat. Zaznělo, jak jsou Češi v sauně hluční a že tady je všechno levné. Němčině rozumím, takže mi neuniklo nic, včetně toho, co bych si klidně nechala ujít. Nejprve jsem se to snažila ignorovat. Říkala jsem si, že je to odpočívárna, lidi přicházejí a odcházejí, třeba se uklidní. Nechtěla jsem řešit cizí lidi, už vůbec ne v županu. Jenže jak se víc rozmluvili a přidávali další komentáře na adresu okolí, bylo těžké dělat, že to neslyším.
Zlom nastal, když začali napodobovat „dobrý den“ a dělali si legraci z recepční: jak to říká a jak se usmívá. To mě prostě naštvalo. Podívala jsem se na Kláru. Nemusela nic říkat, bylo na ní vidět, že jí to vadí stejně. Zhluboka jsem se nadechla, chvíli počkala, až se zase rozmluví, a rozhodla se to zkusit vyřídit krátce a slušně. Nechtěla jsem scénu, jen připomenout, kde jsou. Pořád to byla tichá zóna a seděli jsme od sebe na dosah ruky. Byl to přesně ten moment, kdy se dá něco říct normálně.
Jedna věta, nádech a náhlé ticho v sále
Oslovila jsem je německy. Řekla jsem: „Promiňte, rozumím vám. Mohli byste prosím mluvit tišeji? Je to tichá zóna.“ Nebyla jsem ostrá, jen věcná. Udělali velké oči, na vteřinu úplně ztichli a jeden z nich zamumlal „Entschuldigung“. Vzali to a přestali komentovat ostatní. Bylo to znát hned. Mluvili tišeji a místnost se najednou vrátila do klidu, kvůli kterému jsme přišly. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem to neodkládala, i když mi srdce bušilo rychleji. Někdy stačí nahlas připomenout nápis na dveřích.
Asi za deset minut šel jeden z nich kolem pro čaj a zastavil se u nás. Naklonil se trochu blíž a šeptem se omluvil, že to přehnali. Řekl, že si mysleli, že jim tu nikdo nerozumí, a že je to mrzí. Nepřipadalo mi, že by to předstíral. Odpověděla jsem mu, že spousta lidí německy rozumí a že jsme si jen chtěly odpočinout. Přikývl, dodal něco jako „jasně“ a šel dál. Nebyl to velký rozhovor, ale stačil. Měla jsem pocit, že tím napětí, které ve mně zůstalo po prvním výstupu, polevilo.
Klid se vrací a hranice fungují překvapivě
Zbytek odpoledne už proběhl v klidu. Zabalila jsem se zpátky do deky, vrátila se ke knížce a zase se mi ulevilo. Adrenalin ještě chvilku dozníval, ale pak převládla úleva. Nemusela jsem se hádat, nikdo nemusel nikoho napomínat z pozice autority, nevolala jsem personál. Jen jsem řekla, co potřebujeme, a oni to vzali. Klára se na mě usmála a lehce mi pohladila ruku. V tom malém gestu byla podpora, kterou jsem v ten moment ocenila.
Cestou domů jsem si uvědomila, že o nic převratného nešlo. Jen pár vět v pravý moment. A přitom to změnilo atmosféru v místnosti i můj zbytek dne. Nejsem typ, který by vyhledával konfrontace, často spolknu věci s tím, že to vydržím. Tady jsem si připomněla, že slušně nastavená hranice nemusí znamenat konflikt. Někdy lidi prostě jen potřebují vědět, že je slyšet víc než si myslí. A že „Tichá zóna“ na ceduli není dekorace, ale důvod, proč tam všichni jsme.
