Článek
Po práci jsem se stavil v menším supermarketu u náměstí. V košíku jsem měl pečivo, pár jablek, jogurty a prací gel. Nic velkého, ale dost na to, abych to nechtěl řešit ve spěchu. Byl jsem unavený a chtěl jsem jen zaplatit a jet domů. U pokladen fungovaly jen samoobslužné pokladny, klasická byla zavřená. Přes ni visel plastový řetízek. Zastavil jsem se a přemýšlel, jestli se pustím do samoobsluhy, nebo raději počkám.
Požádám o pokladnu a čekám, co bude
U samoobslužných pokladen stál mladý pracovník, viděl mě s košíkem a hned mě naváděl: „Můžete tady, je to rychlé.“ Poděkoval jsem a zeptal se, jestli by mohli otevřít klasickou pokladnu. Řekl jsem, že mám věci na vážení a nechci se přetahovat se skenerem, taškou a košíkem. Řekl jsem to slušně, bez podráždění, jen jako prosbu. Povzdechl si, ale přikývl a do vysílačky zavolal kolegyni: „Prosím, pokladnu jedna.“ Připadal jsem si trochu jako výjimka, ale v tu chvíli jsem prostě chtěl klidně zaplatit a nic neřešit.
Zůstal jsem stát u zavřené pokladny a čekal, až někdo přijde. U samoobsluhy se mezitím rozsvítil červený nápis, začala pípat váha a pracovník odběhl řešit problém. V duchu jsem si řekl, že přesně tomu se chci dnes vyhnout. Nechtěl jsem hlídat každé ťuknutí a přemýšlet, jestli jsem položil tašku na správné místo. Za mnou se postavila paní jen s jedním chlebem. Omluvil jsem se, že se čeká. Usmála se: „V pohodě, počkám, nespěchám.“ Ulevilo se mi, že se nikdo netváří otráveně, a že to není problém.
Když profík markuje, vše plyne rychle
Za chvíli přišla pokladní, pozdravila a rychlým pohybem pokladnu otevřela. Začala markovat a všechno jí šlo plynule. U jednoho jogurtu čtečka kód nenačetla, obal byl pomačkaný. Bez okolků vzala klávesnici, kód naťukala ručně a pokračovala. U pečiva zmáčkla pár tlačítek, jablka položila na váhu, nalepila štítek, ani jsem neměl čas přemýšlet, jaký je správný druh. Sledoval jsem to s úlevou. Věděl jsem, že kdybych to dělal sám, zdržím se u každého kroku a budu váhat, kam co dát.
Když bylo všechno namarkované, zeptala se, jestli chci účtenku. Kývl jsem, že ano; beru si ji pro jistotu, ten prací gel nebyl zrovna levný. Pípnul jsem kartou a mezitím si v klidu skládal nákup do tašky. Žádný stres, žádné „požádejte o asistenci“. Všechno šlo jedno za druhým. Za mnou to šlo rychle, paní s chlebem byla během okamžiku na řadě a už vytahovala drobné. Měl jsem pocit, že to celé dává smysl a že to vlastně nikoho nezdrželo.
Samoobsluha někdy ano, jindy raději člověk
Kolem prošel ten mladý pracovník a s úsměvem řekl, že mi příště rád pomůže se samoobslužnou pokladnou; prý je to rychlé. Odpověděl jsem, že až budu mít dvě věci, klidně, ale dneska jsem byl radši na klasické pokladně. Řekl jsem to v klidu, bez ironie. Nešlo o to někomu něco dokazovat, jen jsem si vybral způsob, který mi ten den vyhovoval. Přikývl a šel zpátky k terminálům, kde už zase svítil nápis „Kontrola váhy“.
Vzal jsem tašku a vyšel ven s pocitem, že je fajn mít možnost volby. Nemám proti samoobslužným pokladnám nic; někdy mi pomůžou, když mám kávu a banán. Jindy ale ocením, že to za mě udělá někdo, kdo to umí rychleji a bez přerušování. Ten večer to tak bylo. Poprosil jsem, otevřeli pokladnu, zaplatil jsem, nikomu jsem nebránil a domů jsem odcházel klidnější, než kdybych se u každého kroku přemlouval, že to musím zvládnout sám. Stačilo říct, co mi vyhovuje, a zbytek byl jednoduchý.
