Článek
Na konci měsíce jsem měla na stole složenky a v internetovém bankovnictví skoro prázdno. Dlouho jsem o tom přemýšlela a pak jsem si prostě zapnula večerní směnu rozvozu v okolí, abych dorovnala nájem a energie. Vytáhla jsem kolo, nasadila držák na mobil a jela. Byla jsem nervózní, v hlavě jsem pořád počítala, co se dá ještě odložit, ale pocit, že pro to něco dělám, byl silnější. V aplikaci jsem si nastavila cíl, kolik ten den potřebuju vydělat, a průběžně sledovala, jak naskakují zakázky a spropitné. Řekla jsem si, že dám dvě, tři hodiny, a uvidím. V uších mi pípala oznámení, ruce se uklidnily až po pár rozvozech a já začala dýchat o něco pravidelněji.
Když se zákazník stane bezpečným bodem
Jedna z prvních objednávek vedla do novostavby, kde jsem netrefila správný vchod. Domovní čísla byla nesouvislá, dvory podobné. Zavolala jsem zákazníkovi. Představil se jako Tomáš a hned řekl, že je to tam pro kurýry peklo a že mi půjde naproti. Vyšel, ukázal mi správné dveře, podržel je a řekl, ať si kolo nechám hned za nimi, že tam je kamera. Dovedl mě k výtahu, řekl, do jakého patra jet, a u jeho dveří to bylo rychlé. Podepsal, usmál se, nechal slušné spropitné a popřál mi klidnou směnu. Nechci z toho dělat něco víc, ale mně se po tom prostě ulevilo. Hned jsem cítila menší tlak na hrudi a v aplikaci už byla částka, kvůli které mělo smysl pokračovat.
O týden později se spustil liják. Za normálních okolností bych směnu vypnula a jela domů, ale chybělo mi pár stovek do cíle. Říkala jsem si „ještě jednu“ a přišla objednávka na stejnou adresu. Přijala jsem ji, i když mi už teklo z helmy a rukavice jsem měla nasáklé. U domu mě Tomáš hned poznal. Otevřel vchod a mávl, ať jdu na chvilku dovnitř, ať nezmokne taška a jídlo. Prohodili jsme pár vět o počasí, ptal se, jestli to často dělám i v dešti, já přiznala, že když je potřeba, tak ano. Dal mi na sebe číslo, kdyby byl příště problém se vstupem. Uložila jsem si ho jako „Tomáš – vchod“ a poděkovala. Ta malá vstřícnost mi ten večer hodně pomohla.
Řetěz spadl a přišla káva na deset
Za pár dní mi zrovna u jejich domu spadl řetěz. Viděla jsem, jak ubíhá čas a objednávka čeká, zastavila jsem u stojanu a snažila se ho nasadit, ale byla jsem rozklepaná a ruce už jsem měla celé od šmíru. Nadávala jsem si, že zdržuju, a zvažovala, že zakázku zruším. Tomáš šel z obchodu s batůžkem přes jedno rameno. Poznal mě a hned se zeptal, jestli nechci pomoct, že má v batohu malé nářadí. Nechala jsem ho, protože mi docházela trpělivost i čas. Pár pohybů, utažení a bylo hotovo. Poděkovala jsem a on navrhl krátkou kávu v bistru na rohu; měl deset minut a já si je mohla vzít taky. Přepnula jsem se na patnáct minut offline a šla. V tu chvíli mi to přišlo jako nejrozumnější pauza celého týdne.
Seděli jsme u okna a povídali si o práci a o tom, jak člověk řeší peníze, když se něco pokazí. Řekla jsem mu bez okolků, že jsem ty směny vzala, protože jsem měla skluz s platbami. Neříkal nic povýšeného, spíš poslouchal a ptal se normálně. Mluvili jsme o tom, co kdo dělá, jak plánuje výdaje, co se osvědčilo a co ne. On ocenil, že jsem přímočará, já zase, že mi zbytečně neradil. Číslo jsem na něj měla kvůli tomu vchodu, ale teď jsme si ho uložili oba „nepracovně“. Od té doby jsme si psali. Ne hned velké věci, spíš jak se daří, co v práci, občas fotka z procházky. Jednou týdně jsme se sešli a šli se projít, podle toho, jak jsem měla směny.
Od večerních směn k jednomu příjmení
Postupně z toho byl vztah. Šlo to plynule. Někdy vyšel naproti, když jsem jela kolem, a podal mi do ruky čaj v termohrnku, ať se trochu zahřeju. Psali jsme si o běžných dnech a o tom, co nás zrovna štve nebo naopak těší. Mezitím se mi stabilizovalo podnikání a rozvážela jsem už jen v ranní špičce, protože se to časově hodilo k zakázkám, které dělám bokem. Měla jsem víc jistoty a už jsem se nemusela hnát do deště jen kvůli dvěma stovkám. I tak jsem si občas z nostalgie zapnula večer aplikaci a udělala pár jízd, čistě pro ten pocit pohybu.
Po roce a půl jsme se vzali v úzkém kruhu. Nic velkého, jen rodina a pár blízkých. Po obřadu jsme šli na oběd do malé hospody v naší ulici, kde nás znají. Seděli jsme u stolku, připíjeli si a já měla na chvíli klid se zamyslet. Došlo mi, že tehdy jsem vyjela jen kvůli účtům a tomu, že na konci měsíce peníze nevycházely. A přitom jsem uprostřed toho shonu potkala člověka, se kterým dneska sdílím byt, klíče i každodenní život. Nepotřebuju tomu dávat žádnou velkou symboliku. Stačí, že to tak bylo a že mi to změnilo život obyčejným způsobem.
