Článek
Je sobota odpoledne a po kávě s Ančou se necháme zlákat malým sekáčem u zastávky. Ona vždycky říká, že ji baví lovit poklady. Já spíš potřebuju něco lehčího na jaro a po zimě se držím zkrátka. Uvnitř to voní směsí aviváže a napařených látek, věšáky jsou natřískané a já nevím, kde začít. Anča se do toho pustí s vervou, přehrabuje ramínka jedno za druhým a mně to vyhovuje. Obcházím a koukám spíš po střizích než po barvách. Nechci si domů nosit nic těžkého ani drahého.
Tmavý kabát a dva tajné důkazy
„Tohle by ti sedělo,“ vytáhne najednou z věšáku tmavý vlněný kabát. Zvedne ho a když se límec trochu rozevře, zahlédnu malý steh zelenou nití. Ztuhnu. Ten steh jsem si tam kdysi dělala sama, aby se mi nerozjížděl šev. Najednou se mi vybaví firemní večírek před Vánoci, šatna přecpaná bundami, moje rozespalé hledání kabátu a prázdný věšák. Říkám si, že to není možné, že to bude náhoda. Ale stáhne se mi žaludek a v ruce držím látku, kterou znám.
Přehodím si kabát přes ruku a začnu hledat další známky. Uvnitř, u pravé kapsy, byla roztržená podšívka a já ji jednou narychlo sepnula zavíracím špendlíkem, takovou obyčejnou sichrhajckou. Sáhnu dovnitř a špendlík je tam pořád. V tu chvíli je jasno. Nakloním se k Anče a potichu jí řeknu, že je to můj kabát. Nejdřív se uchechtne, že si dělám legraci, jenže pak jí ukážu ten zelený steh a špendlík u podšívky. Zvážní a uzná, že to fakt vypadá, že jsem ho našla.
Dilema, zrcadlo a absurdní nákup vlastního
Chvíli stojím a přemýšlím, jestli jít za prodavačkou a zkusit jí to vysvětlit. Jenže co bych vytáhla za důkaz? Účtenku nemám, fotky zblízka taky ne a nechci dělat scénu kvůli něčemu, co se těžko prokazuje. Napadá mě, že ho někdo našel a donesl do výkupu, možná ani netušil, že byl můj. Kabát si zkusím před zrcadlem. Sedí přesně jako dřív. Ramena, délka rukávů, všechno známé. Otočím se na Anču a říkám, že si ho vezmu, i když jsem původně chtěla něco jarního.
U kasy vytahuju kartu a připadá mi to trochu absurdní, kupovat si vlastní věc. Cena je ale v pohodě, žádná darda, a já cítím hlavně úlevu. Nechci se vracet ke všem těm domněnkám, kdo ho vzal a proč. Chci ho mít zpátky v předsíni a dál to neřešit. Zaplatím. Prodavačka ho pečlivě složí do igelitky, ale já si ho hned navleču. Venku strčím ruce do kapes, zvyk je zvyk, a ve vnitřní kapse nahmatám něco zmačkaného. Vytáhnu starou papírovou jízdenku, zapadlou hluboko u podšívky. Evidentně si jí nikdo nevšiml, kabát byl spíš jen vyvětraný a napařený. Usměju se. Je to drobný detail, který zapadá.
Polívka za rohem a tichý návrat věcí
Anča se na mě podívá, jestli jsem v pohodě. „Dáme si polívku za rohem?“ navrhne. Přikývnu, zapnu si knoflíky a najednou mám pocit, že se věci vracejí do normálu. V hlavě si říkám, že příště si věci odložím do šatny a budu si je víc hlídat. Ne jako výčitku, spíš jako jednoduché pravidlo, které mi ušetří nervy.
Cestou na polívku ještě jednou sáhnu do kapsy a promnu mezi prsty tu jízdenku. Je to banální papírek, ale zároveň důkaz, že ten kabát prošel jen krátkou cestou a vrátil se ke mně. Možná je to náhoda, možná štěstí, každopádně mi to udělalo radost. Nejen kvůli tomu kusu oblečení, ale i kvůli pocitu, že se občas něco ztraceného vrátí, aniž by člověk musel vynaložit velké úsilí. Stačí jít s kamarádkou po kafi kolem sekáče a dát tomu šanci.
