Článek
Po práci jsem se zastavila v trafice, kde mají výdejní místo. Chtěla jsem to stihnout dřív, než zavřou, a hned pak skočit pro něco k večeři. Přišlo mi upozornění s kódem, takže jsem měla mobil už v ruce, otevřenou aplikaci a prst na obrazovce, ať to ukážu co nejrychleji. Fronta byla krátká, přede mnou stáli dva lidi a já jsem si v hlavě odškrtávala, co ještě musím vzít v obchodě. Chléb, něco k salátu, možná jogurty k snídani. Prostě běžná zastávka, na kterou jsem zvyklá, když nestíhám a chci to mít rychle za sebou.
Kód pípne, pak přijde nečekané ticho
Když na mě přišla řada, zvedla jsem telefon a ukázala slečně u pultu QR kód. Měla plno práce, na pultu jí pípaly jiné zásilky a nahlas si kontrolovala poslední čísla, aby seděla. Vzala si telefon, kód načetla a už odbíhala dozadu pro balíky. „Hned to bude,“ řekla spíš sama pro sebe. Za mnou se mezitím objevili další dva lidi. Slyšela jsem, jak si někdo odložil tašku. Nikomu z nás se nechtělo zdržovat. Stála jsem bokem, držela telefon a doufala, že to půjde hladce. Hlavně rychle a bez řečí.
Vrátila se s malou hnědou krabicí, položila ji na pult a naskenovala ji. Přejela očima štítek, jak to dělají vždycky. A pak si, spíš polohlasem, jako když si člověk čte pro kontrolu nahlas, přečetla i jméno odesílatele: firmu, která má v názvu „intimní potřeby“. Na vteřinu bylo ticho. Za mnou si někdo odkašlal. Zrudla jsem a měla chuť se zasmát, ale nešlo to. Ne proto, že by na tom bylo něco špatně, ale v takové chvíli si člověk přeje, aby se to nestalo před cizími lidmi.
Omluva, papírová taška a tichý režim
Slečna zrudla skoro zároveň se mnou. Bylo vidět, že jí došlo, co řekla, a hned ztlumila hlas. „Promiňte,“ řekla potichu, „nechtěně jsem to přečetla. Chcete to dát do tašky, aby to nebylo vidět?“ Přikývla jsem. „To se stane,“ řekla jsem a snažila se tvářit normálně. Nechtěla jsem ji uvádět do ještě větších rozpaků. Vzala papírovou tašku a bez řečí krabici zastrčila dovnitř. V duchu jsem si řekla jen: hlavně to teď rychle dokončit a jít dál.
Podala mi terminál k podpisu a já jsem potvrdila převzetí. Byla najednou pečlivější a mluvila tišeji. Já také. Obě jsme to držely co nejvíc věcně, aby to prostě přešlo. „Děkuju,“ řekla jsem, když jsem podepsala. Pán ve frontě se díval stranou, jako by ho zrovna zajímala výloha s cigaretami, a já jsem byla ráda, že nikdo nic nekomentuje. Vzala jsem tašku, mobil strčila zpátky do kapsy a udělala krok stranou, abych uvolnila místo dalšímu. Cítila jsem úlevu, i když to byla drobnost.
Malé poučení a návrat do normálu
Venku se mi ulevilo ještě víc. Došlo mi, že to byl trapas, ale nic tragického. Zasmála jsem se tomu sama pro sebe a vytáhla telefon. Napsala jsem kamarádce krátkou zprávu, ať mi příště připomene zvolit doručení domů nebo samoobslužný box. Vím, že si to můžu připomenout i sama, ale občas se člověk vrací ke starým návykům. Taky jsem si pomyslela, že slečně za pultem to bylo asi stejně nepříjemné jako mně. Udělala prostě věc, kterou dělá automaticky, a tentokrát to vyšlo takhle.
Nakonec jsem šla nakoupit, jak jsem původně plánovala. Když jsem pak doma vybalovala nákup, už jsem o tom skoro nepřemýšlela. Přesto mi zůstalo v hlavě, jak málo stačí k tomu, aby člověk na pár vteřin znejistěl. Nechci si z toho dělat drama. Spíš jsem si potvrdila, že si můžu ušetřit pár situací tím, že si líp vyberu způsob doručení. A když se něco podobného stane znovu, vím, že to většinou spraví krátká omluva, taška navíc a klidný tón. A pak už se prostě jde dál.
