Článek
Po práci jsem se zastavila v obchodě, kde jsem minulý týden koupila mamce svetr. Doma jsme zjistily, že jí barva nesedí a je jí trochu volnější. Barvu jsem tehdy vybrala kvůli světlu v kabince a ve spěchu, teď mi to přišlo jako zbytečné riziko. Mezitím jsem při úklidu peněženky vyhodila účtenku. Doma jsem ještě prošla kapsy bundy, tašku a otevřela i koš, jestli papírek někde nezapadl mezi letáky, ale nenašla jsem ho. Zůstala mi jen původní cedulka a naděje, že to půjde nějak vyřešit. Vzala jsem svetr do tašky a šla to zkusit vrátit. Byla jsem nervózní, ale nechtěla jsem to odkládat, dokud si ještě přesně pamatuju den a částku.
Co říct, když účtenku nemáte?
U pokladny byla jen krátká fronta, takže jsem si v hlavě připravovala, co říct. Nenapadalo mě nic lepšího než pravda, jen jsem se snažila to podat klidně a slušně. Když na mě přišla řada, hned jsem přiznala: „Účtenku bohužel nemám. Platila jsem kartou a svetr je nenošený, je na něm cedulka. Poradíte mi, prosím, co s tím?“ Pokladní přikývla a klidně řekla, ať si stoupnu k bočnímu pultu, že odbaví pár lidí za mnou a hned se mi bude věnovat. Ulevilo se mi, že mě hned neodmítla. Odešla jsem stranou k bočnímu pultu, položila tašku na pult a v duchu jsem si opakovala: hlavně klid, všechno vysvětlit a netlačit na ni.
Za chvíli přišla a vysvětlila, že bez účtenky to bývá těžší, ale že když mám kartu nebo bankovní výpis, můžeme to zkusit dohledat. Vytáhla jsem telefon, otevřela bankovní aplikaci a sjela o týden zpět. Našla jsem platbu podle částky a data, viděla jsem i název prodejny. Zároveň jsem jí podala kartu, kterou jsem platila. Zapsala si poslední čtyři číslice a podle částky a data začala v systému transakci hledat. Stála jsem vedle a snažila se nevypadat, že ji popoháním, i když jsem byla napjatá, jestli se to povede.
Jak dohledat platbu a získat peníze zpět
Nejdřív nákup nenašla, prý je potřeba přesnější čas. Řekla, že systém je citlivý na čas, když se tentýž den uskutečnilo víc plateb. Vrátila jsem se do aplikace a podle notifikace dohledala přesný čas provedení platby. „Je to devět třicet sedm,“ řekla jsem a ukázala jí obrazovku, kde byl i údaj o sekundách. Údaje zadala znovu a tentokrát transakci našla. Vytiskla duplikát účtenky a přiložila ho k formuláři. Vysvětlila mi, že podle jejich pravidel se bez originálu účtenky vrací peníze formou poukázky, tedy dobropisu, který můžu použít hned nebo později.
Její přístup mě mile překvapil. Žádné kárání, jen „stává se to“ a pochvala, že jsem přišla brzy a s kartou. Ukázala mi také, kde si příště říct o e‑účtenku a jak si ji nechat posílat e‑mailem. Na pokladně na to mají možnost a jde to i přes zákaznický účet. Vrácení vyřídila rychle, nechala mě podepsat papír a poděkovala mi za trpělivost. Ulevilo se mi. V hlavě jsem si probrala, co bych udělala jinak: nespěchat s vyhazováním papírků a dát si je na jedno místo, dokud si nejsem jistá.
Ještě jsem se otočila k věšáku a vzala stejný svetr o číslo menší v jiné barvě, která mamce sedne lépe. Tu původní jsme doma hodnotily jako příliš studenou, tak jsem sáhla po teplejším odstínu. U té stejné pokladny jsem poukázku rovnou použila a doplatila pár korun, protože akce z minulého týdne už neplatila. Pokladní mi svetr znovu zabalila, rozloučila se a popřála hezký den. Cestou domů jsem si stáhla jejich věrnostní aplikaci a v ní zapnula posílání e‑účtenek do e‑mailu. Nastavila jsem si i upozornění, aby mi nezapadly. Doma jsem si v šuplíku vyhradila jednu přihrádku jen na papírové účtenky, abych je příště nehledala po bytě.
