Článek
Začátek listopadu přinese první mrazy a já pracuju z domova. U společné zdi je citelně chladněji než jinde v bytě. Radiátor topí, ale když sáhnu na zeď, je studená. Za skříní se začne srážet voda, nejdřív jen vlhké mapy, pak drobné kapky. Skříň odtáhnu o pár centimetrů, aby tam lépe proudil vzduch. Nechci hned dělat poplach, tak to sleduju. Větrám ráno a odpoledne a dávám pozor, jestli se to zlepší.
Plíseň roste a soused hrdě netopí. Co dál?
Po pár týdnech a delších mrazech se za skříní objeví první černé tečky. Jdu do drogerie pro protiplísňový sprej a rovnou si koupím vlhkoměr. Ten ukáže přes 60 %, někdy i víc. Přitopím a větrám krátce a intenzivně, jak radí návody. Na chvíli to pomůže, tečky zmizí a vlhkost klesne, ale za pár dní se to vrací. Stěna je pořád velmi studená. Začnu mít obavu, že nejde jen o větrání, ale že odněkud přichází chlad, který doma sám nevyřeším.
Na chodbě potkám souseda v bundě, jak nese poštu. Při řeči se s úsměvem pochlubí, že má radiátory zavřené a že se mu to určitě projeví na vyúčtování. V tu chvíli mi to dojde. Slušně ho poprosím, jestli by aspoň trochu temperoval, protože mám u společné zdi vlhko a tvoří se mi plíseň. Odmítne mě s tím, že si platí svoje a že má právo netopit. Řeknu, že to chápu, ale že to asi dopadá na sousední byt. Pokrčí rameny. Volám předsedovi SVJ. Ten říká, že nikoho nutit nemůže, ale ať mu pošlu podnět a fotky e‑mailem, aby to bylo oficiálně na programu příští schůze. Sednu si k počítači, sepíšu, co se děje, přiložím snímky z mobilu i hodnoty vlhkoměru a odešlu to.
Účty rostou, přeplatek jinde. Změní to schůze?
Zbytek zimy nějak přežívám. Zvýším teplotu o stupeň, koupím malý odvlhčovač a nechám ho běžet u té zdi. Bez něj se plíseň vrací během týdne. Náklady mi rostou. Radiátory topí skoro pořád, hlavice mám nastavené o stupeň výš a na indikátorech rychle přibývají dílky. V hlavě počítám, o kolik zvednout zálohy, ale nechci to hrotit. Říkám si, že do jara to vydržím a vyřešíme to na schůzi. Jinak se akorát pohádáme a stejně se nic nezmění.
Na jaře přijde vyúčtování a je v něm nepříjemný doplatek. U schránek potkám souseda. Pochlubí se velkým přeplatkem a poznamená, že stačí nosit svetr. V tu chvíli si připadám dost bezmocně, ale na schůzi se na to chci podívat věcně. Přinesu fotky plísně i čísla z vlhkoměru, předseda zařadí bod na program. Správce i rozúčtovatel vysvětlí, jak se teplo rozděluje, co je základní a co spotřební složka a jak mohou extrémy u netopených bytů ovlivňovat sousedy. Po debatě hlasujeme o změně rozúčtování na vyšší základní složku, a to v rámci pravidel s platností od příštího období, aby extrémy tolik nedopadaly na ostatní. Projde to. Není to zázrak, ale je to krok, který může příště pomoct.
Abych dal stěnu do pořádku, objednám malíře. Oškrábe ji, ošetří a udělá protiplísňový nátěr. Nechci to odkládat, v ložnici chci mít klid. Když si pak sednu nad čísly a sečtu cenu za malíře a nátěr s doplatkem za teplo, vychází to draze. Podle toho, co říká soused, je to víc než kolik mu přišlo na přeplatku. Vztek už nemám, jen jsem unavený a rozhodnutý, že příště nebudu čekat. Ozvat se včas dává větší smysl než doufat, že to přejde. Měl jsem silný pocit, že část jeho „úspor“ se promítla do mých nákladů. Příště to snad dopadne jinak, když jsme jako dům nastavili jasnější pravidla. Teď už jen doufám, že další zimu strávím u suché stěny a bez plísně za skříní.
