Článek
Bylo úterý odpoledne, vracel jsem se domů s taškou nákupu a ve schránce na mě čekal malý lístek. Byl na něm ručně psaný vzkaz s mým jménem a zdvořilou prosbou. Byl od sousedky z patra, se kterou si obvykle jen prohodíme pozdrav, když se potkáme u výtahu. Byl jsem zvědavý a trochu nervózní, jestli nejde o stížnost. Otevřel jsem vzkaz a stálo v něm, ať se u ní zastavím, že potřebuje pomoct se žárovkou v kuchyni. Nic víc. Donesl jsem nákup dovnitř, dal věci do lednice a zbytek nechal na lince. Řekl jsem si, že to bude chvilka, zamkl byt a šel jsem u ní zazvonit.
Co se stane, když zazvoníte kvůli žárovce
Dveře pootevřela přes řetízek a hned se omlouvala, že obtěžuje. Řekla, že na žárovku nedosáhne, nechce lézt na židli a správce domu je teď pryč, takže neví, koho jiného poprosit. Lístek nechala proto, že netušila, kdy bývám doma. Ujistil jsem ji, že je to v pořádku, a představili jsme se. Pozvala mě dál, zavedla mě do kuchyně a ukázala zásuvku, kde má náhradní žárovku. Stála u linky a působila trochu nervózně, spíš z toho, že někoho prosí, než kvůli té žárovce. Podíval jsem se na svítidlo na stropě a došlo mi, že bude lepší mít něco stabilního, než balancovat na její židli.
Řekl jsem, že si rychle skočím pro svou skládací stoličku, bydlím totiž naproti. Přikývla a nechala mi pootevřené dveře. Za minutu jsem byl zpátky. Stoličku jsem rozložil, vylezl nahoru a během chvilky žárovku vyměnil. Když už jsem tam stál, otřel jsem shora prach ze stínidla. „To je od vás hezké,“ řekla a viditelně si oddechla, když se světlo rozsvítilo. Automaticky sáhla do peněženky a nabízela mi pár korun za tu práci. Poděkoval jsem a odmítl s tím, že je to maličkost. Zeptal jsem se, jestli ještě s něčím nepotřebuje pomoct. Zmínila kapající kohoutek u dřezu, prý už ji to pár dní štve. Řekl jsem, že mám v telefonu kontakt na instalatéra, se kterým mám dobrou zkušenost, a že jí ho hned pošlu SMS.
Čaj u stolu a čísla, co mění sousedství
„Dáte si čaj?“ nabídla a pozvala mě, abych si na chvíli sedl. Říkala, že nerada někoho ruší, a tak radši napsala lístek. V kuchyni konvice zasyčela a sedli jsme si ke stolu. Povídali jsme si o domě, o tom, že je sama a doma nemá koho poprosit o podobné věci. Řekl jsem, že občas pracuju z domova, a že když bude potřebovat něco přenést nebo zvednout, ať se ozve. Nebudu vždycky k dispozici, ale když budu, rád pomůžu. Vyměnili jsme si čísla a rovnou se ujistili, že máme jména správně. Najednou už to nebyla jen sousedka z chodby, ale konkrétní člověk, se kterým se dá mluvit.
Když jsem se vrátil domů, poslal jsem jí SMS s kontaktem na instalatéra a krátkou poznámkou, kdy je podle mých zkušeností nejlepší volat, aby ho zastihla. Připsal jsem, že když bude potřeba, zítra řemeslníka pustím, pokud by jí to časově nevycházelo. Večer mi přišla stručná zpráva s poděkováním. Napsala, že zítra zkusí zavolat, a že jí funkční světlo udělalo radost. Měl jsem dobrý pocit, protože to byla drobnost, která jí pomohla, a mě to stálo pár minut.
Od pozdravu k domluvě během pár dní
Od té doby si už neříkáme jen dobrý den. Oslovujeme se jménem a občas si pomůžeme, když je to zrovna potřeba. Jednou jsem jí přenesl těžší balík od dveří do předsíně, jindy mi pohlídala zásilku, když jsem nebyl doma. Není to žádné velké přátelství, spíš normální sousedská výpomoc, která dává smysl. Když projdu kolem jejího bytu a slyším, jak klíčem otevírá, už si neuhýbáme pohledem. Zastavíme se na dvě věty o výtahu, o poště, o tom, jak se daří. Kvůli jedné žárovce jsme si poprvé opravdu něco řekli. A došlo mi, že to někdy začíná jen tím, že člověk zazvoní u dveří vedle.
