Článek
Večer jsem se vracela z práce se dvěma taškami, unavená a myšlenkami už doma. V chodbě byl silný zápach aviváže a vlhkosti. Přede dveřmi sousedky stály přes půl průchodu dva sušáky, na dlažbu z nich kapala voda. Rohožka u mých dveří byla mokrá a klouzala. Zazvonila jsem a slušně ji požádala, jestli by to mohla uklidit, že jde o únikovou cestu a že mám mokrou rohožku. Řekla, že v garsonce nemá kam, že to do rána zmizí, a zavřela. Vešla jsem domů, tašky jsem musela zvednout nad sušáky, a přemýšlela, jestli to nechat být. Nechala jsem to do rána.
Domovní řád, prosby a první důkazy
Ráno tam sušáky stály pořád, jen posunuté o kus. Večer znovu. Protahovala jsem se bokem a jednou taškou zavadila o pověšené tričko. Na nástěnce visel domovní řád. Zastavila jsem se u něj a znovu si přečetla bod, který jasně říká, že únikové cesty musí být volné a že je zakázáno odkládat věci v chodbách. Doma jsem si ten odstavec vytiskla. Jeden papír jsem připnula na nástěnku, druhý jsem vhodila do její schránky s krátkou prosbou, ať to respektuje. Žádné výhružky, jen prosím a děkuji. Papír z nástěnky brzy zmizel. Sušáky zůstaly.
Když se nic neměnilo, začala jsem to fotit: datum, čas a jak je průchod zúžený sotva pro jednoho člověka. Na schodech jsem potkala souseda s kočárkem, ukázala mu fotky a on hned řekl, že už dvakrát couval a čekal, až to uklidí, protože s kočárkem se kolem nedostane. Napsala jsem výboru SVJ, přiložila fotky a požádala o společné upozornění. Předseda, který bydlí v domě, se ozval obratem. Ještě ten den vyvěsil na nástěnku oznámení a zazvonil u jejího bytu. Bylo mi příjemné, že to řeší on, a ne já sama, ale zároveň jsem se bála, že to vyvolá další napětí.
Ostrá konfrontace a hrozby za porušování
Nebyla to dlouhá pauza. Za chvíli mi zaklepala na dveře a bez pozdravu řekla: „Jste bonzák.“ Zůstala jsem stát s rukou na klice a pár vteřin dýchala, než jsem něco řekla. Vysvětlila jsem, že mi jde o průchod, o bezpečnost a taky o to, že je v chodbě silně cítit aviváž a vlhko. Že když se něco stane, potřebujeme všichni rychle ven. Navrhla jsem jí, ať využije společnou sušárnu v suterénu, že ji máme v domě, a nabídla, že pomůžu se zajištěním klíče, pokud ho nemá. „Nebudu běhat do sklepa,“ odsekla. Sušáky ale na chvíli uklidila. Zavřela jsem za ní a cítila spíš únavu než uspokojení. Do rána byl klid.
Za pár dní se to vrátilo. Navíc si do zásuvky v chodbě zapojila odvlhčovač a přes průchod vedla prodlužovačku. O kabel jsem málem zakopla. Napsala jsem znovu předsedovi. Přišel tentokrát s vytištěnými požárními předpisy a stanovami. V naší přítomnosti to řekl klidně a přímo: jde o porušení domovního řádu i požárních předpisů, hrozí smluvní pokuta podle stanov SVJ a při opakovaném porušení může přivolat městskou policii nebo HZS. Sousedka se zatvářila dotčeně, nic neřekla, sušáky složila a odnesla, odvlhčovač vytáhla ze zásuvky. „Tady je všechno zakazované,“ brblala, když procházela kolem. Nikdo se nehádal. Bylo to spíš nepříjemné ticho.
Klid, rozhodnutí odejít a poučení z domu
Týden byl klid. Domů jsem chodila bez kličkování a hlídání každého kroku. Zápachu aviváže ubylo. U schránek jsme se potkaly a bez emocí mi řekla, že si bude hledat jiný podnájem, protože takhle žít nechce. Odpověděla jsem, že mi šlo jen o průchod a možnost rychle se dostat ven, kdyby se něco stalo. Nehádala jsem se. Necítila jsem triumf. Spíš úlevu a rozpaky, že to došlo až sem. Že nestačilo říct si to u dveří. Přemýšlím, jestli jsem měla mít víc trpělivosti, nebo naopak jednat dřív, než jsem se rozčilila. Ale když si představím evakuaci s kočárkem při požáru, vím, proč jsem to řešila.
Od té doby si všímám nástěnky víc než dřív. Ne kvůli dalším pravidlům, ale kvůli tomu, jak se v domě dohadujeme. Snažím se mluvit jasně, bez zbytečných emocí, a zároveň být dostupná, když je potřeba něco ujasnit. Sousedku potkávám málo. Když se vidíme, pozdravíme se. Vím, že by bylo jednodušší nic neřešit a prostě se protáhnout kolem sušáků. Jenže některé věci nejdou ignorovat. A já chci, abych domů chodila bez strachu, že zakopnu o mokrou rohožku nebo kabel přes chodbu. Stačí málo: nechat průchod volný a respektovat společný prostor.
