Článek
Když jsem šla na rodičovskou, věděla jsem, že si budeme muset víc hlídat peníze. Manžel chodí do práce, ale před dítětem jsme měli dva příjmy a tolik jsme to neřešili. Teď víc počítáme, co si můžeme dovolit a co už ne. K tomu všemu je tu tchyně, která peníze řeší snad od té doby, co mě poprvé viděla. Komentovala, kolik platíme za nájem, jestli není zbytečné mít auto a jestli náhodou neutrácím za „blbosti“. Peníze jsou pro mě citlivé téma, vždycky mě to znervózňovalo, takže ještě před otěhotněním jsem si nechala jeden spořicí účet jen na svoje jméno. Dávala jsem si tam peníze z brigád a nikomu o něm neřekla. Brala jsem to jako svoji jistotu, kdyby se něco opravdu pokazilo. V hlavě jsem to měla nastavené tak, že to není součást našeho běžného rozpočtu, ale nouzová rezerva.
Nedělní oběd, který všechno odstartoval
Jednu neděli se tchyně ohlásila na oběd. Chtěla vidět malého a „zkontrolovat, jestli něco nepotřebujeme“, jak řekla do telefonu. Už při vaření jsem cítila napětí, protože jsem tušila, kam se ta návštěva může stočit. Zároveň jsem nechtěla kazit rodinnou neděli, tak jsem se snažila být v pohodě, usmívala se, povídali jsme si o malém. Jenže u jídla se to zvrtlo přesně tak, jak jsem se bála. Začala se vyptávat, jestli nám už přišly „ty všechny dávky“, kolik přesně dostávám na rodičovské a jestli máme nárok ještě na něco dalšího. Manžel to zkoušel odlehčit vtípky, že by si taky nechal něco přidat, ale ona nepolevovala. Pak poznamenala, že je to docela „pohodlný život, když nás živí stát“.
V tu chvíli mi bylo fyzicky špatně. Měla jsem pocit, že mě vidí jako někoho, kdo jen sedí doma, nic nepřináší a nechá se vydržovat. Zkusila jsem zůstat klidná a vysvětlila jí, že manžel normálně pracuje, že dávky tvoří jen menší část příjmu a že tohle období je prostě spojené s tím, že máme malé dítě. Tchyně ale mávla rukou a před manželem prohlásila, že „některé mladé rodiny jsou na dávkách úplně závislé a neumí bez nich fungovat“. V tu chvíli jsem se cítila poníženě. Jako kdybych byla nějaká vychytralá vyžírka. A zároveň jsem cítila, jak to dopadlo i na manžela, protože to znělo, jako by byl neschopný uživit vlastní rodinu.
Tajný účet jako nečekaná zbraň
Najednou ve mně převládl vztek. Přestalo mě bavit se pořád obhajovat a vysvětlovat, že nejsme neschopní. Vstala jsem od stolu, šla do obýváku pro notebook a vrátila se do kuchyně. Otevřela jsem internetové bankovnictví a před tchyní otočila obrazovku s výpisem toho svého tajného účtu. Byla tam částka, na kterou jsem se roky snažila sahat co nejmíň. Řekla jsem jí, že z dávek rozhodně „nežijeme“, že nejsme bez rezerv a že jen nechci, aby měla potřebu náš finanční život pořád komentovat. Uvědomovala jsem si, že tím porušuji svoje vlastní pravidlo, že tenhle účet je jen moje tajná pojistka, ale v tu chvíli jsem chtěla jen dokázat, že nejsme neschopní a že si nenechám sahat na důstojnost. Manžel na mě překvapeně koukal, bylo vidět, že o účtu neměl ani tušení. Tchyně zmlkla, tvář se jí stáhla a bylo vidět, že se jí to dotklo.
Atmosféra během chvíle úplně zchladla. Tchyně něco neurčitě zamumlala o tom, že „takhle s ní mluvit nebude nikdo“, rychle se zvedla, začala si balit věci a odešla mnohem dřív, než původně chtěla. Jakmile se za ní zavřely dveře, začalo mi docházet, co se vlastně stalo. Bylo mi trapně, připadala jsem si, že jsem to přehnala a použila zbytečně silný argument. Zároveň jsem ale cítila i úlevu, že jsem se konečně ozvala a nestála tam jen v roli té, která se omlouvá za to, že existuje. Ten den se tchyně už neozvala. Večer jsme to s manželem probírali. Řekl, že to bylo možná zbytečně ostré, ale že chápe, proč mě to tak naštvalo. Dohodli jsme se, že jí necháme čas a nebudeme se hned omlouvat za něco, co jsme v podstatě neudělali špatně.
Když se po tichu nastaví hranice
Další dny byly zvláštní. Tchyně nezavolala, nenapsala, nezeptala se na malého. Na ni to bylo nezvyklé. Ze začátku mě to mrzelo a párkrát jsem měla nutkání jí napsat, jestli se nezastaví. Pak mi ale došlo, kolikrát jsem už předtím šla sama proti sobě jen proto, aby byl klid a aby se neurazila. S manželem jsme o tom večer víc mluvili a poprvé jsme si úplně jasně řekli, že nechceme, aby někdo řešil náš rozpočet a náš způsob života tak ponižujícím způsobem. Zároveň jsem se mu omluvila, že jsem mu o tom účtu nikdy neřekla. Vysvětlila jsem, že jsem se bála, aby to nechtěl řešit právě s mámou a aby se z mojí pojistky nestalo další téma k debatě. Řekl, že by byl radši, kdyby o takových věcech věděl, ale že chápe, proč jsem to tak měla. Nevzal si to osobně.
Po týdnu ticha mi tchyně zavolala. V telefonu mluvila věcně, jestli se může stavit „kvůli malému“ a že přinese buchtu. Přišla, byla trochu odměřená, držela se víc věcí kolem vnoučete. Peníze zmínila jen okrajově, něco v tom smyslu, že „vidí, že to zvládáme“. V tu chvíli jsem cítila, že mám prostor něco nastavit jinak. Klidně jsem jí řekla, že „si vážím pomoci, když ji budeme opravdu potřebovat, ale že naše peníze jsou naše věc a že o nich nechci před nikým mluvit tím způsobem jako minule“. Nepohádaly jsme se. Jen přikývla a změnila téma. Napětí mezi námi tam pořád trochu je, není to idyla. Ale já mám poprvé pocit, že jsem si uhájila svoje hranice. A že ten tajný účet pro mě nakonec nebyl jen finanční pojistka, ale i důvod, proč jsem se dokázala ozvat.
