Článek
Z pošty jsem šla rovnou na zastávku. Mrholilo. Tramvaj měla jet až za dvacet minut, tak jsem zašla do malého bazaru hned vedle. Chtěla jsem jen rychle kouknout, jestli nenajdu jednoduché šaty na rodinný oběd. Rozpočet teď řeším u všeho, co kupuju, takže jsem si nastavila strop a říkala jsem si, že když nic, odejdu s prázdnou. Na stojanu s cedulí „vše za 80“ visely tmavě zelené šaty ve střihu, který mi sedí. Kabinky byly obsazené a já neměla chuť tam čekat. Za osmdesát korun jsem to vyhodnotila jako malé riziko. Vzala jsem je, zaplatila a běžela na tramvaj.
Doma odhalily šaty svůj skrytý původ
Doma jsem si je oblékla před zrcadlem a zůstala jsem stát. Seděly překvapivě dobře přes ramena i v pase, jen byly delší, než bych chtěla. Otočila jsem je naruby, abych se podívala na lem a vymyslela, jak je zkrátit. Všimla jsem si vnitřních švů začištěných ručně a podšívky z materiálu, který nepůsobil lacině a nebyl klouzavý. Vyfotila jsem pár detailů – lem, zip, švy – a poslala to kamarádce, která šije. Napsala jsem jí, že přemýšlím o zkrácení, a jestli by mi poradila, jak na to, abych nic nepokazila.
Ozvala se hned. Podle fotek mluvila o ateliérové práci: ručně přišitý slepý lem a skrytý zip všitý čistě do bočního švu. Poslala jsem jí ještě obrázek malé textilní etikety přišité k podšívce, na které byla ručně napsaná velikost. Odpověděla, že to vypadá jako kousek z malé kolekce, žádná běžná sériovka. Dodala, že původní cena mohla být klidně v řádu několika tisíc. Seděla jsem u telefonu a došlo mi, že jsem za osmdesát korun koupila něco, co by pro mě bylo normálně mimo moje možnosti. Trochu mě to rozesmálo a zároveň jsem měla pocit, že jsem narazila na něco, co někdo jiný promarnil.
Pocit nepatřičnosti a malý dobrý skutek
Chvíli jsem z toho měla zvláštní pocit, jako by mi to nepatřilo, i když to bylo normálně koupené z věšáku. Sešla jsem do sklepa, vytáhla tašku věcí, které už nenosím, a vrátila se do bazaru. Chtěla jsem se zeptat, odkud jsou ty šaty, a zároveň něco dát dál. Prodavačka řekla, že jim přišla velká zásilka z vyklízení bytu a že levný stojan dělají vždy, když nestíhají třídit a určovat ceny. Zeptala jsem se, jestli berou dary. Kývla, vzala tašku a poděkovala. Řekla, ať se klidně zastavím příště, že se věci rychle točí. Ulevilo se mi, ten pocit nepatřičnosti polevil.
Doma jsem si šaty znovu oblékla a špendlíky označila délku po kolena, která mi sedí. Obula jsem si boty, ve kterých na ten oběd asi půjdu, a prošla se po pokoji, abych viděla, jak se látka chová v pohybu. Vzala jsem napařovač a opatrně přejela přes tenkou látku i podšívku, jen krátce, aby se to srovnalo. Sedlo si to hezky. Zavolala mi kamarádka a nabídla se, že mi je za symbolickou částku zkrátí, když jí je o víkendu přinesu. Souhlasila jsem bez váhání. Najednou jsem se na ten oběd těšila o trochu víc, ne kvůli předvádění, ale spíš proto, že budu mít na sobě něco, co mi opravdu dobře sedí.
Večer visely na ramínku a já jsem si uvědomila, že největší radost nemám z té ceny. Je to spíš z pocitu, že jsem našla poctivě udělanou věc, která má smysl i za několik let, ne jen jednu sezónu. Když teď jdu do bazaru, nekoukám tolik na značky a cedulky, ale na zpracování – jak jsou všité zipy, jak je udělaný lem, co dělá materiál, když ho vezmu do ruky. Vím, že jsem měla kliku, a přesto je to pro mě i malé potvrzení, že se vyplatí být pozorná. Těm zeleným šatům chci dát šanci v běžných dnech i při slavnostních příležitostech. Je to dobrý nákup za osmdesát korun, který se dá opravdu nosit.
