Článek
Seděla jsem v práci u počítače, když mi přišel mail z banky, že mi neprošel trvalý příkaz na nájem. Nepřišlo mi to nijak dramatické, spíš otrava, že budu muset něco řešit. Věděla jsem, že na společném účtu máme našetřeno kolem tří set tisíc na rekonstrukci kuchyně, takže jsem jen předpokládala, že jde o nějakou technickou chybu. Po cestě domů jsem se stavila na pobočce, abych to vyřešila osobně. Paní za přepážkou si vzala občanku, něco naklikala, pak se na vteřinu zarazila a řekla: „Na tom účtu je nula.“ V první chvíli jsem si myslela, že špatně zadala číslo. Posadila mě ke stolu, všechno zkontrolovala ještě jednou a pak mi otočila obrazovku. Na výpisu bylo jasně vidět několik velkých odchozích převodů. A dole zůstatek: 0 Kč.
Šok před pobočkou a první podezření
Moje první myšlenka byla, že nám někdo napadl účet. Začala jsem se potit, ruce se mi třásly. Pracovnice ale klidným hlasem vysvětlila, že všechny převody šly na jeden konkrétní účet, na jméno člověka, které mi nic neříkalo. A že byly zadané přes naše internetové bankovnictví, stejným způsobem jako naše ostatní platby. V tu chvíli mi došlo, že to nemohl udělat nikdo jiný než manžel, protože přístup máme jen my dva. Vzala jsem si výpis, poděkovala, nějak jsem došla ven a sedla si na lavičku před pobočkou. Chvíli jsem jen koukala do mobilu, ale vlastně jsem nic neviděla. V hlavě jsem měla jen jednu větu: „On ty peníze vybral.“ Trvalo mi několik minut, než jsem se vůbec odhodlala mu zavolat.
Když to zvedl, řekla jsem mu, že jsem v bance a že je účet vybraný na nulu. Zněl překvapeně jen napůl, spíš jako člověk, kterého právě přistihli. Okamžitě navrhl, že to probereme doma, že mi to „vysvětlí“, a snažil se mluvit uklidňujícím tónem. Cestou tramvají jsem si v hlavě přehrávala různé scénáře. Napadlo mě, jestli má nějaký dluh, o kterém jsem nikdy neslyšela, nebo jestli někomu půjčil a teď se bojí mi to říct. Připadala jsem si trapně i sama před sebou, že o něm možná nevím něco zásadního. Doma už na mě čekal v kuchyni, uvařil mi čaj, všechno měl nachystané, jako by přesně tušil, že budu vytočená a že bude potřebovat působit co nejmíň jako někdo, kdo nás právě připravil o úspory.
Tři sta tisíc jako tajná investice
Začal tím, že se usmál a řekl, ať hlavně nepanikařím, že „všechno má pod kontrolou“. To mě vytočilo ještě víc. Seděla jsem proti němu s tím výpisem v tašce a slyšela jsem sama sebe, jak se ptám: „A kde teda jsou ty peníze?“ Chvilku kličkoval, ale pak přiznal, že celých tři sta tisíc poslal postupně kamarádovi do nového podnikání, prý jako „investici“. Vyprávěl mi, jak mu slíbil rychlé zhodnocení a vrácení peněz do pár měsíců. Vysvětloval, že nechtěl, abych se „zbytečně stresovala“ a aby moje obavy neblokovaly „skvělou příležitost“. Seděla jsem tam, poslouchala ho a cítila se úplně mimo. Nešlo jen o ty peníze. V hlavě mi běželo jediné: jak si vůbec mohl dovolit sáhnout na společné úspory bez toho, aby se mě zeptal.
Hádka se rozjela během pár minut. Já jsem mu vyčítala, že ohrozil naši jistotu, že jsme ty peníze šetřili roky a že jsme oba moc dobře věděli, na co jsou. On se bránil, že to dělal „pro nás“, že jsem prý vždycky moc opatrná a že on má odvahu podstoupit riziko. Když jsem mu připomněla, že za měsíc máme platit zálohu stavební firmě a že teď reálně nemáme ani na nájem, přestal se usmívat. Začal uhýbat očima a nakonec přiznal, že ten kamarád má už teď problém ty peníze vrátit, protože podnikání se jim rozjíždí pomaleji, než čekali. V tu chvíli se mi to celé poskládalo. Už to nebyla jen nějaká nepovedená domluva, ale regulérní průšvih, do kterého nás zatáhl, aniž bych o tom věděla.
Když peníze rozdělí i celý vztah
Další dny byly plné napětí a ticha. Prakticky jsme řešili, kde vzít peníze aspoň na běžné výdaje, jestli se dá něco zachránit přes banku nebo právníka. Já jsem se vrátila na pobočku, nechala jsem mu u společného účtu, kde jsem byla majitelkou, zrušit dispoziční právo a rovnou jsem si založila nový účet jen na svoje jméno. Domluvila jsem si konzultaci s finanční poradkyní, protože jsem sama nevěděla, jak to celé nastavit, aby se nic podobného neopakovalo. Doma jsem mu napřímo řekla, že dokud se situace nevyřeší, nechci, aby měl k mým penězům přístup, a že si odteď budu vést přehled všech plateb. Bral to jako útok, několikrát nadhodil, že mu „nevěřím“. Ale já jsem měla jasný pocit, že tu hranici překročil on, ne já.
Po pár týdnech se ty největší hádky uklidnily, ale mezi námi zůstalo ticho a odstup. Spali jsme každý na své straně postele, doteky zmizely, o penězích jsme mluvili jen tolik, kolik bylo nezbytně nutné. Pořád jsem to v sobě řešila. Nakonec jsem navrhla, že zkusíme manželskou poradnu. Šli jsme tam hlavně kvůli mně, chtěla jsem slyšet nahlas, jestli se dá důvěra ještě nějak obnovit. Na jednom sezení jsem poprvé naplno řekla, že zvažuji oddělené finance natrvalo a že si nejsem jistá, jestli chci dál žít s člověkem, který si myslí, že může beze mě rozhodovat o statisících.
Teď máme nastavené samostatné účty, společný máme jen na provoz domácnosti a jasně dané limity na to, o čem se musíme domlouvat. Část těch peněz se nám možná jednou vrátí, možná ne, to teď nedokážu odhadnout. Co se ale změnilo úplně, je můj pohled na nás dva. Balancuji mezi tím, že mu chci dát šanci, protože spolu nejsme krátce a máme společný život, a tím, že si poprvé v životě víc hlídám sebe než to, jak fungujeme společně. A i když mě to mrzí, vím, že si tuhle hranici musím hlídat sama.
