Článek
Bylo deštivé úterý a mezi schůzkami jsem měla půl hodiny, tak jsem zašla do malé kavárny. U pultu jsem si objednala cappuccino a nechala si dvakrát zopakovat heslo k Wi‑Fi, protože jsem si ho poprvé neuložila a hned zapomněla. Sedla jsem si k oknu, otevřela notebook a žlutý kabát přehodila přes opěradlo. Světlé vlasy jsem měla stažené do culíku, nic složitého, jen aby nepřekážely. Potřebovala jsem rychle dodělat podklady, abych to mohla poslat ještě před další schůzkou. Sluchátka jsem nechala doma; došlo mi to hned, ale vracet se nedávalo smysl. Bylo plno, volné místo nikde, tak jsem si řekla, že to prostě dodělám tady.
Když šum kavárny ztichne do osobního útoku
Za mnou si mezitím sedly dvě ženy. Podle útržků mluvily o práci, dětech a běžných věcech a byly docela nahlas. Zkoušela jsem se ponořit do tabulky, kterou jsem potřebovala upravit a doplnit. Říkala jsem si, že lidí v kavárně je hodně a že jejich povídání k tomu patří. Čas mě tlačil, tak jsem to brala jako pozadí a soustředila se na čísla. V jednu chvíli si jedna z nich hlasitě povzdechla a já automaticky zvedla oči od obrazovky, spíš ze zvyku než z potřeby. V duchu jsem si jen řekla: vydrž, dodělej to, klid. Nechtěla jsem je napomínat, je to veřejné místo. Potřebovala jsem ale co nejvíc ticha v hlavě.
Najednou jsem zaslechla větu: „Ta trapná blondýna…“ Druhá se uchechtla. Zpozorněla jsem a čekala, jestli tím myslí někoho, kdo tu vůbec není. Je to přece běžná barva vlasů, říkala jsem si, nemusí mluvit o mně. O pár vteřin později ale zaznělo: „V tom žlutým kabátu, co tu sama ťuká.“ To už mířilo přímo na mě. Stáhl se mi žaludek. Nevěděla jsem, co na tom je tak trapného. Napadlo mě, jestli to bylo kvůli tomu, jak jsem se u pultu dvakrát ptala na heslo k Wi‑Fi, nebo jestli jim prostě vadilo, že sedím sama a pracuju. Chvilku jsem zvažovala, jestli to přejít a dělat, že jsem nic neslyšela. Hledala jsem v místnosti někoho dalšího v žlutém kabátu, ale nikdo takový tam nebyl. Takže to jsem byla já.
Jak to říct dost klidně a bez scény
Ztuhla jsem. V hlavě mi běžely dvě možnosti: předstírat, že se nic nestalo nebo se ozvat a nastavit hranici. Nechtěla jsem scénu, nebylo by to příjemné ani pro ostatní, a rozhodně jsem se nechtěla hádat. Jen jsem potřebovala, aby přestaly, protože jsem se nedokázala soustředit a práce stála. Dala jsem si dva vědomé nádechy, abych se uklidnila, a otočila se k nim. Řekla jsem klidně, polohlasem: „Promiňte, nejsem si jistá, jestli jste mluvily o mně, ale nebylo mi příjemné to slyšet. Mohly byste s tím přestat?“ Nesnažila jsem se být ostrá, jen jasná. V tu chvíli jsem cítila, jak moc nechci být ta, která dělá scény, ale zároveň jsem nechtěla nechat bez reakce něco, co mě přímo zasáhlo.
Obě ztichly. Jedna zčervenala a rychle se omluvila, že to nemyslely zle. Druhá kývla, sklopila oči a okamžitě stočila řeč jinam, k nákupu bot pro dítě. Ucítila jsem úlevu, i když jsem měla pořád lehce roztřesené ruce. Zvedla jsem hrnek a napila se cappuccina, abych se uklidnila. Chvilku jsem se dívala z okna, jen abych si srovnala dech a myšlenky. Barista zachytil můj pohled a lehce přikývl. Ten malý signál mi stačil. Nebyla to podpora, spíš uznání, že se něco stalo a že je to v pořádku. Otočila jsem se zpátky k notebooku.
Ticho v hlavě a malá lekce pro příště
Chvíli jsem jen dýchala a nechala tělo, ať se uklidní. Otevřela jsem znovu tabulku a postupně se vracela do práce. Slova z jejich rozhovoru se mi ještě chvíli vracela v hlavě, občas se mi do toho připletlo i to „trapná“, ale pomalu slábla, jak jsem se soustředila na buňky a čísla. Když zaplatily a odešly, prostor se ztišil a bylo mi líp. Dokončila jsem úpravy a poslala podklady. Nebyla to žádná velká věc, ale stačilo to.
Když jsem odcházela, uvědomila jsem si, že jsem si odnesla dvě věci. Malou jistotu, že umím říct, co potřebuji, aniž bych byla nepříjemná. A poznámku pro příště, úplně praktickou: vzít si sluchátka. Ne kvůli světu, ale kvůli sobě. Abych měla klid, když ho budu potřebovat, a nemusela řešit podobné situace takhle nahlas. Stačilo pár vět a bylo po všem. A mně se ulevilo.
